Víkend v Sighnaghi

Druhý listopadový víkend jsme se vydali do městečka Sighnaghi ležícího asi 110 km na východ od Tbilisi v malebné oblasti Kachetie. Ponocování Marušky předchozí den (večerní akce mimo ambasádu) a z toho vyplývající ranní vstávání se posunulo na dopolední hodinu. To znamenalo, že jednodenní výlet nepřipadal v úvahu a budeme muset na místě přespat.
Když jsme dojeli na autobusové (spíše „maršrutkové“ – tj. minibusové) nádraží Samgori na stejnojmenné stanici metra, tak byla „maršrutka“ naším směrem téměř prázdná. S ohledem na to, že řidiči obvykle vyjíždějí, jakmile se obsadí alespoň z větší části sedačky, nebylo to dobré znamení. Až později jsme zjistili, že skutečně existuje jakýsi nepsaný jízdní řád, takže jsme přesně v 11 h vyrazili.
Hodinu a půl trvající cesta byla sice kvalitní, pokud jde o povrch, avšak horší z hlediska počasí. To bylo typicky podzimní s deštěm po cestě a především mlhou po příjezdu do městečka. V podstatě nebylo vidět na více jak 20-30 m. V průvodci avizované nádherné výhledy na okolní hory i dolinu řeky Alazani jsme mohli pouze tušit.
Příjezd do Sighnaghi tak byl poznamenám vcelku mlhavými vyhlídkami. Naštěstí si Maruška našla svou zábavu v podobě fontány. Naší první starostí bylo najít nějaké ubytování, nejlépe tam, kde by se alespoň základně topilo. Již na náměstí se k nám přiklonila „babuška“, jestli nechceme celý byt. Naše očekávání však naplněna nebyla – byt byl dokonale „vyvětraný“, ještě s otevřenými okny a místností, kterou bychom slibovaným přímotopem nevyhřáli ani za dva dny.
Takže zpět do informační kanceláře, kde nám naštěstí sjednali místnost u sympatických lidí, pravda znali pouze gruzínsky (až večer přišel pán domu a s ním bylo možné se rusky domluvit). Jedna místnůstka stála sice asi stejně jako bychom měli vlastní byt, ale důležitá byla v tuto chvíli teplá kamínka v obývacím pokoji, která vyhřála i místo našeho noclehu.
Pro Marušku zde navíc byla atrakce v podobě malého koťátka, které se po chvíli nechalo pohladit. Teprve po chvíli rozmrzávání jsme byli schopni dalšího pohybu po městě. To se také stalo, i když jedna z prvních zastávek byla na pozdější oběd. Díky částečně znalosti gruzínského písma jsme pronikli do místní restaurace, která nás v tomto směru poměrně dobře obsloužila.
Prohlídka „Sighnaghi v mlze“ se nakonec protáhla až skoro do večera. Musíme říci, že město je pěkně opravené s typickými balkónky v některých ulicích a domech. Stav některých domů však připomíná Potěmkinovu vesnici. Směrem na ulici jsou natřené fasády a z druhé strany ze dvorku je typicky neudržovaný chaos. Přesvědčili jsme se o tom, když nám „babuška“ ukazovala onen vyvětraný byt. V mlhavých podmínkách to vše mělo velmi tajuplnou atmosféru. Nakonec jsme byli rádi, když jsme zapadli na čaj do jedné z mála kavárniček. Její majitel pobýval ve Spojených státech, anglicky se naučil dobře. Patrně jej také zaujala mexická kultura, neboť celá místnost byla ve stylu á la Mexiko.
Konečně se k večeru ukázalo něco více z okolních kopců. Bohužel čím více se zvedala mlha, tím méně bylo denního světla. A tak jsme stihli pouze vycházku po hradbách, přičemž v hloubce pod námi se rozsvěcela světla města Cnori.

Nezbývalo, než se pokochat krásně osvětleným kostelem sv. Giorgije a odebrat se s unavenou Maruškou do našeho dočasného domova s koťátkem. Maruška domácím předvedla něco ze svých tanečků, pohrála si s kočičkou, ale bylo vidět, jak pomalu odpadá. Její den se završil letmým dotykem ruky o rozpálená kamna. Následovalo ošetření ledovou vodou a olejem a Maruška se pomalu uřvala až ke spánku.
Noc byla příjemná, pod teplými dekami nám nakonec bylo teplo. Ranní pohled z okna byl navíc velmi optimistický - po včerejší mlze nebylo ani památky, i když do modré oblohy bylo daleko. Konečně jsme si mohli vychutnat naplno výhledy na okolní dolinu i zasněžené hory, stejně jako polohu města Sighnaghi, ležícího na ostrohu a chráněného kdysi mohutnými hradbami, které se z velké části dochovaly dodnes. Jeho okolí je zarámováno do listnatých lesů, teď na podzim hýřících všemi teplými barvami. Na jednom z kopců nedaleko města se v podobné lesnaté krajině rozkládá jedno z nejposvátnějších míst celé Gruzie – klášter Bodbe. Zde je pohřbena sv. Nino, jedna z nejvýznamnějších gruzínských svatých, která pomohla obrátit Gruzíny na křesťanství. Celé místo dýchá duchovní atmosférou, kterou oživují jeptišky z místního ženského kláštera (většina z nich umí alespoň trochu rusky, takže se domluvíte). Samotný kostelík nad hrobkou sv. Nino je malý, ale pravoslavně přívětivý a útulný. Pokud zrovna nepřijede zájezd (což je i mimo sezónu dosti častá záležitost), potom je zahrada obklopená cypřiši tichým místem k rozjímání.
Řada návštěvníků si nenechá ujít ani posvátný pramen, k němuž se údajně sv. Nino chodila koupat a který má léčivé účinky. Ne všichni však dokončí celou cestu, která vede od kláštera cca 1-1,5 km z kopce. Při představě zpátečního stoupání mnoho místních raději obrátí. Ale i pramen, nad kterým je malá modlitebna má svou atmosféru. Když jsem k prameni přišel, tak se zevnitř ozývalo cachtání a ženský výskot. To jeptišky se vydaly za očistou těla. Takže jsem s ochutnáním a nabráním vody musel chvíli počkat.
Potom už nás v Sighaghi čekal jenom krátký a rychlý oběd a cesta maršrutkou zpět. Čím více jsme se blížili ke Tbilisi, tím lepší bylo počasí, takže v zácpě před Tbilisi, způsobené pohybem na největším místním trhu Lilo, jsme už měli krátké rukávy. Vzpomínka na podzimní mlhu v Sighnaghi byla najednou zasunuta někde hluboko v paměti.

Další obrázky jsou k dispozici ve Fotogalerii