pátek 26. prosince 2008

Výlet do Mcchety

Mccheta je duchovním centrem gruzínské církve a patří k hlavním poutním místům země. Centrem je katedrála Sveticchoveli s hrobkami významných gruzínských panovníků. Je zde mj. pohřben i Vachtang Gorgasali, patrně zakladatele Tbilisl. Katedrála vznikla na místě patrně pohanského kultovního místa. Od 4. století zde stával malý dřevěný kostel, na jehož místě byla vystavěna větší kaplička koncem 6. století. Současná stavba vznikla v letech 1010-1029 a byla upravena po zemětřesení ve 13. století, nájezdech Tamerlána koncem 14. století a ještě v 17. století. V 18. století kartvelský král Irakli nechal kostel obklopit hradbami. 

Přestože jsme s Olinkou již ve Mcchetě několikrát byli, pro Marušku to byla premiéra. Nutno dodat, že premiéra dosti mrazivá. Byl pracovní den a komplex chrámu byl nezvykle prázdný. Obvykle jsme se jezdili v létě a o víkendu. Na druhé straně nám příliš nepřálo počasí, neboť studený vítr se proháněl areálem a donutil nás zalézt do kostela a posléze zmizet v útrobách jedné hospůdky naproti kostelu. 

Interiér kostela si však Maruška moc neužila, protože si usmyslela, že zde bude hlasitě zpívat a hlavně hrát na xylofon, nový dárek k narozeninám. Museli jsme s Olinkou vystřídat před vchodem a po mé prohlídce chrámu se mi naskytl obraz Marušky, která se s Olinkou choulila před studeným vchodem do chrámu a hrály a zpívaly vánoční koledy. Málem bych jim oběma dal lari.

Po dobrém obědě se ještě Maruška povozila na nedalekých klouzačkách a celí vymrzlí, leč spokojení jsme se vrátili do teplého domova. 

čtvrtek 25. prosince 2008

Vánoce ve Tbilisi


Přestože se snažíme dodržovat vánoční zvyky i tady v Gruzii, v místních poměrech to má svá specifika - pozitivní i negativní. 

K těm pozitivním patří především fakt, že na nikoho z nás neútočí masivní reklama známá z našich obchodů. Nikdo nám nevnucuje už v září nebo říjnu všelijaké vánoční nesmysly. Příjemná je také absence vánočního šílenství v obchodech, navíc všichni mají pracovní den, obchody jsou otevřené i na Vánoce a po Vánocích, a tak není třeba dělat zvláštní nákupy. 

Sehnat vánoční stromek a kapra, to už je jiná písnička. Stromky prostě letos nebyly, lesy se stromky údajně vypálili Rusové při srpnové invazi. To ovšem nemáme potvrzené a může se jednat o druh místní propagandy. Museli jsme se spokojit s tím, že jsme koupili zeleně nabarvenou tyčku (i s podstavcem), do níž byly napíchány jedlové větvičky. Nevypadalo to tak špatně, jak se to popisuje (výsledek v přiloženém fotu). 

Kapři tady jsou typicky gruzínští. Na tržišti nebyl takový problém najít kapry. Náš řidič o nich prohlásil, že jsou opravdu dobří a myslel to docela upřímně. Jenomže "kapr po gruzínsku" se patrně celý svůj krátký život nehýbal s výjimkou doby, kdy jej krmili. Problém nastal již při jeho stahování. Tříkilový macek (menší by patrně byly pod gruzínskou míru) doslova klouzal pod rukama tukem. Na pánev potom nebylo vůbec potřeba dávat olej, neboť se vysmažil ve vlastní šťávě. Možná, kdyby jej Olinka nechala smažit dále, tak by z něj zbyl opravdu jenom ten tuk. Kousek libového masa bychom mohli hledat pod lupou. 

Jinak však i naše Vánoce měly své kouzlo. Pro dospělé bylo připraveno vynikající ledové víno, pečlivě šetřené pro tuto příležitost. Maruška po jídle významně prohlásila, že "jsou Vánoce". Z jejího hlediska to znamenalo, že se konečně otevřely dlouho schovávané krabice s cukrovím. Ještě před dárky jich Maruška dokázala zvalit polovinu talíře a kdybychom produkci neukončili, tak by nebyl problém sníst celý. Kamera se mi třásla, protože jejímu výrazu se prostě nedalo nesmát. 

Vánoční výlet



Ještě na štědrovečerní dopoledne jsme se vydali s Maruškou ke kostelu sv. Davida pod horou Mtatsminda, kde je pohřben můj oblíbený historický hrdina Alexandr Sergejevič Gribojedov, hlavní postava ruské mise do Persie v roce 1829, kde jej však fanatický dav v Teheránu roztrhal.



Zápálili jsme svíčku za celou rodinu, blízké i daleké příbuzné. Náš další postup zdržel televizní štáb, který zde natáčel vánoční pořad. Režiséra zaujal proces zapalování svíčky Maruškou. Byl jsem požádán, zda bych neřekl o tomto místě několik slov. Tak dobrá, řekl jsem si, a chvíli počkal. Jenomže režisér pořadu si vymyslel různé další kejkle s Maruškou, což ovšem nebyl nejlepší nápad. Naše dítě není příliš režírovatelné, a tak z původního zajímavého režisérského nápadu zbyly trosky. 

Drobné předvánoční postřehy



Máme tady ještě několik drobných předvánočních postřehů. Jeden z nich je ilustrační se sněhulákem. To jenom, kdyby nebylo jasné, jestli je ve Tbilisi sníh nebo není. Pravda, letošní nadílka přišla podle místních poněkud netradičně již v prosinci. Nicméně sníh tradičně vydržel několik dní a Štědrý den jsme měli na blátě...







... a druhá fotka je z malé akce zpívání koled, kam jsme byli pozváni a Maruška se tam hned vrhla ke klavíru. Jinak se jí tam moc líbilo a její tancování pod zvuky nejrůznějších hudebních nástrojů sklidilo rovněž úspěch.

Jeden politicko-agitační postřeh


Pro ty, kteří mají rádi propagandu demonstrovanou na různých místech. Přestože jsou svátky míru, tak konflikt v srpnu 2008 neodchází z mediálního pole a stejně tak zůstává předmětem zájmu propagandy, která v mnoha ohledech dobře konkuruje ruské. Ruské noviny v tématu gruzínsko-rusko-osetinského konfliktu nepatří k těm vyváženým (ostatně které noviny v tomto směru jsou vyvážené), avšak podobný plakát na řadě tbilisských autobusů usmíření (na úrovni vysoké politiky i na úrovni běžného občana) také patrně zrovna nepřispívá. Je to docela poznat právě mezi těmi běžnými lidmi, z nichž někteří začínají místní propagandu brát docela vážně.

úterý 23. prosince 2008

Advent ve Tbilisi

Ani ve Tbilisi nezapomínáme na tradiční pečení cukroví. Maruška se moc snažila pomáhat, i když někdy z toho bylo více škody než reálného užitku:). Ale když jí to tak bavilo...

Fotky opět na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200812Advent#

čtvrtek 18. prosince 2008

Výlet na Mtatsmindu

Po měsíci, kdy jsem byl mimo Tbilisi přidávám opět fotky z výletu s Maruškou. Maminka nám odjela na osetinskou hranici, a tak jsme si vyšlápli na Svatou horu (Mtacminda), kde je kostel sv. Davida a okolo něj hrobky významných gruzínských představitelů kultury a vědy (je zde pohřbený například Ilja Čavčavadze, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů Gruzie - 1837-1907, na "jeho" ulici taky bydlíme). Lanovka sem bohužel nejezdí, protože celá oblast patřila bývalému vyzyvateli prezidenta a milionáři Patarkacišvilimu. Okolí věže, včetně kdysi prý pěkného parku (až do posledních let Sovětského svazu nesl jméno Stalina) s mnoha atrakcemi pro děti, je tak dnes zavřené. Možná se někdy dočkáme otevření a budeme si moci jít hrát s Maruškou.

Odpoledne jsme měli jít v plánu do sirných lázní. Z mužské části nás s Maruškou nejprve vyhodili a potom se Marušce nechtělo, protože "nevěděla, jak se to dělá". Takže zase někdy příště všichni tři s maminkou. 

Fotky jsou jako obvykle na webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/TbilisiMtacminda#

pondělí 10. listopadu 2008

Víkend v Sighnaghi

Druhý listopadový víkend jsme se vydali do městečka Sighnaghi ležícího asi 110 km na východ od Tbilisi v malebné oblasti Kachetie. Ponocování Marušky předchozí den (večerní akce mimo ambasádu) a z toho vyplývající ranní vstávání se posunulo na dopolední hodinu. To znamenalo, že jednodenní výlet nepřipadal v úvahu a budeme muset na místě přespat.
Když jsme dojeli na autobusové (spíše „maršrutkové“ – tj. minibusové) nádraží Samgori na stejnojmenné stanici metra, tak byla „maršrutka“ naším směrem téměř prázdná. S ohledem na to, že řidiči obvykle vyjíždějí, jakmile se obsadí alespoň z větší části sedačky, nebylo to dobré znamení. Až později jsme zjistili, že skutečně existuje jakýsi nepsaný jízdní řád, takže jsme přesně v 11 h vyrazili.
Hodinu a půl trvající cesta byla sice kvalitní, pokud jde o povrch, avšak horší z hlediska počasí. To bylo typicky podzimní s deštěm po cestě a především mlhou po příjezdu do městečka. V podstatě nebylo vidět na více jak 20-30 m. V průvodci avizované nádherné výhledy na okolní hory i dolinu řeky Alazani jsme mohli pouze tušit.
Příjezd do Sighnaghi tak byl poznamenám vcelku mlhavými vyhlídkami. Naštěstí si Maruška našla svou zábavu v podobě fontány. Naší první starostí bylo najít nějaké ubytování, nejlépe tam, kde by se alespoň základně topilo. Již na náměstí se k nám přiklonila „babuška“, jestli nechceme celý byt. Naše očekávání však naplněna nebyla – byt byl dokonale „vyvětraný“, ještě s otevřenými okny a místností, kterou bychom slibovaným přímotopem nevyhřáli ani za dva dny.
Takže zpět do informační kanceláře, kde nám naštěstí sjednali místnost u sympatických lidí, pravda znali pouze gruzínsky (až večer přišel pán domu a s ním bylo možné se rusky domluvit). Jedna místnůstka stála sice asi stejně jako bychom měli vlastní byt, ale důležitá byla v tuto chvíli teplá kamínka v obývacím pokoji, která vyhřála i místo našeho noclehu.
Pro Marušku zde navíc byla atrakce v podobě malého koťátka, které se po chvíli nechalo pohladit. Teprve po chvíli rozmrzávání jsme byli schopni dalšího pohybu po městě. To se také stalo, i když jedna z prvních zastávek byla na pozdější oběd. Díky částečně znalosti gruzínského písma jsme pronikli do místní restaurace, která nás v tomto směru poměrně dobře obsloužila.
Prohlídka „Sighnaghi v mlze“ se nakonec protáhla až skoro do večera. Musíme říci, že město je pěkně opravené s typickými balkónky v některých ulicích a domech. Stav některých domů však připomíná Potěmkinovu vesnici. Směrem na ulici jsou natřené fasády a z druhé strany ze dvorku je typicky neudržovaný chaos. Přesvědčili jsme se o tom, když nám „babuška“ ukazovala onen vyvětraný byt. V mlhavých podmínkách to vše mělo velmi tajuplnou atmosféru. Nakonec jsme byli rádi, když jsme zapadli na čaj do jedné z mála kavárniček. Její majitel pobýval ve Spojených státech, anglicky se naučil dobře. Patrně jej také zaujala mexická kultura, neboť celá místnost byla ve stylu á la Mexiko.
Konečně se k večeru ukázalo něco více z okolních kopců. Bohužel čím více se zvedala mlha, tím méně bylo denního světla. A tak jsme stihli pouze vycházku po hradbách, přičemž v hloubce pod námi se rozsvěcela světla města Cnori.


Nezbývalo, než se pokochat krásně osvětleným kostelem sv. Giorgije a odebrat se s unavenou Maruškou do našeho dočasného domova s koťátkem. Maruška domácím předvedla něco ze svých tanečků, pohrála si s kočičkou, ale bylo vidět, jak pomalu odpadá. Její den se završil letmým dotykem ruky o rozpálená kamna. Následovalo ošetření ledovou vodou a olejem a Maruška se pomalu uřvala až ke spánku.
Noc byla příjemná, pod teplými dekami nám nakonec bylo teplo. Ranní pohled z okna byl navíc velmi optimistický - po včerejší mlze nebylo ani památky, i když do modré oblohy bylo daleko. Konečně jsme si mohli vychutnat naplno výhledy na okolní dolinu i zasněžené hory, stejně jako polohu města Sighnaghi, ležícího na ostrohu a chráněného kdysi mohutnými hradbami, které se z velké části dochovaly dodnes. Jeho okolí je zarámováno do listnatých lesů, teď na podzim hýřících všemi teplými barvami. Na jednom z kopců nedaleko města se v podobné lesnaté krajině rozkládá jedno z nejposvátnějších míst celé Gruzie – klášter Bodbe. Zde je pohřbena sv. Nino, jedna z nejvýznamnějších gruzínských svatých, která pomohla obrátit Gruzíny na křesťanství. Celé místo dýchá duchovní atmosférou, kterou oživují jeptišky z místního ženského kláštera (většina z nich umí alespoň trochu rusky, takže se domluvíte). Samotný kostelík nad hrobkou sv. Nino je malý, ale pravoslavně přívětivý a útulný. Pokud zrovna nepřijede zájezd (což je i mimo sezónu dosti častá záležitost), potom je zahrada obklopená cypřiši tichým místem k rozjímání.
Řada návštěvníků si nenechá ujít ani posvátný pramen, k němuž se údajně sv. Nino chodila koupat a který má léčivé účinky. Ne všichni však dokončí celou cestu, která vede od kláštera cca 1-1,5 km z kopce. Při představě zpátečního stoupání mnoho místních raději obrátí. Ale i pramen, nad kterým je malá modlitebna má svou atmosféru. Když jsem k prameni přišel, tak se zevnitř ozývalo cachtání a ženský výskot. To jeptišky se vydaly za očistou těla. Takže jsem s ochutnáním a nabráním vody musel chvíli počkat.
Potom už nás v Sighaghi čekal jenom krátký a rychlý oběd a cesta maršrutkou zpět. Čím více jsme se blížili ke Tbilisi, tím lepší bylo počasí, takže v zácpě před Tbilisi, způsobené pohybem na největším místním trhu Lilo, jsme už měli krátké rukávy. Vzpomínka na podzimní mlhu v Sighnaghi byla najednou zasunuta někde hluboko v paměti.

Další obrázky jsou k dispozici ve Fotogalerii

úterý 28. října 2008


A ještě malá ukázka výhledu z našeho okna. Televizní věž nám skýtá každý večer představení blikajících světel (říkáme tomu "tbilisské Las Vegas"). Existuje několik světelných programů, ale zatím jsem viděl jenom dva (světla jdou nahoru a světla jdou dolů). Je zajímavé, že pozemní lanovku na televizní věž tak i nikdo nespravil (údajně jezdila, ale pak se do toho údajně zamontovala politika, když se nahoře shromažďovali stoupenci Patarkacišviliho, místního bývalého magnáta a protivníka velkého "Míši" ve volbách. Takže radnice nechala lanovku opět zavřít).

Nové fotky ze Tbilisoby

Přes nemoci, které nás pořád zlobí a vadí nám při práci i zábavě, jsme se alespoň na chvilku odvážili ven z našeho virusového království na velký festival Tbilisi "Tbilisoba2008" (pro zájemce o místní dění viz program http://www.tbilisi.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=621). Původní idea byla podívat se na místní "tradiční trhy". No, moc zvláštního ke koupi jsme nenašli (podobné věci lze koupit ve větším klidu jindy), i když jinak celé město festivalem docela žilo (jinak řečeno i v jinak v nedělně prázdných uličkách centra bylo plno). Ve fotogalerii je malá ukázka tanečních a pěveckých souborů, i když ten nejlepší gruzínský jsem nějak nestihl zvěčnit (s Maruškou "na koníkovi" to nebylo nijak snadné. A zde jsou slíbené fotky: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/Tbilisoba.
Jinak stále nemůžeme najít pracovní rytmus, takže "politických" drbů mám málo. Teď tu jenom vyměnili premiéra, ale to není tak podstatné. Nadále pokračuje protiruská propaganda, i když ne všichni na ní věří. Zkusím něco z toho zachytit.

pondělí 20. října 2008

Ranní výhled



Tak to je ranní výhled z naší ložnice na domy čečenských uprchlíků. Maruška o nich pořád říká, že jsou "zpuclé, protože se tam neuklízejí hračky". O našem životě ve Tbilisi v nejbližší době, omlouvám se, mám teď hodně jiného psaní.

Z Maruščiné nemoci

Tak jsem přinesla nějaký virus, těch tady létá hodně a nakazila i maminku. Do školky jsem nemohla několik dní, byli jsme v nemocnici za "tatou paní doktorkou". Podívala se mi do krku, dali mi inhalaci a předepsali spoustu prášků. A taky místní jogurt Matsoni, po tom se mohu utlouct.

http://picasaweb.google.com/vetbilisi/ZNomocnChDn#

středa 15. října 2008

Fotky ze Želvího jezírka

Fotogalerie#

Fotky z farmy

Další fotky z farmy#

Z Maruščina deníčku II.

Maru
tak mám za sebou první týden ve Tbilisi. Už poznám, kterou „maršrutkou“ se dostanu do školky, umím zaplatit řidiči za jízdu a oni mi poděkují v gruzínštině, protože jsme přece v „Gruzínsku“.

Za týden jsem si docela zvykla na školku, moc se mi tam líbí. Už ani nepláču, když táta odejde, protože vím, že se vrátí. A v pátek jsme šly s maminkou ze školky a já jsem se stejně chtěla vrátit za dětmi. Všichni teď chodíme do práce, já do školky, maminka na ambasádu a tatínek zařizuje věci pro byt, až se nastěhujeme.

Paní učitelka, teta Zoja, s námi dělá moc zajímavých věcí. Nakreslila jsem další obrázky, modelovali jsme hříbek a taky jsme zpívali a tančili s piánem. Jenom to spaní po obědě mi moc nejde, to se tetě Zoje moc nelíbí. Ale zkusím si dát pozor, abych nerušila ostatní děti a teta Zoja si na to snad taky zvykne. Jenom v pátek jsem byla moc unavená, protože jsem se v noci probudila a nemohla spát. Táta a maminka taky ne.

Našli jsme si tady několik dětstkých hřišť s klouzačkami a houpačkami, kde mohu po školce ještě řadit a vydat nakupenou energii.

Taky mám teď trochu „průjem“, takže kakám řídké bobky „bobíčky“. Nemohu „mléčko“, jenom čaj s medíkem a ještě s takovým práškem, který je „pro zdraví“. Je to proto, že jsme v Gruzii a je tady jiné jídlo.

V sobotu jsme do školky nešli, i maminka byla doma. Ještě tomu moc nerozumím, protože jsem chtěla do školky, ale „dospělí“ (maminka i táta) mi řekli, že v sobotu a v neděli se nepracuje. Snad to časem pochopím. Zato jsme ale se strejdou Martinem, tetou Renčou, jejich malým Matýskem a ještě jedním strejdou jeli na farmu s koníky. Tam se mi moc líbilo. Mohla jsem krmit koníky, ale trochu jsem se bála, tak jsem seno dávala raději tátovi. Jela jsem i na koníkovi, nejdříve s maminkou, potom s tátou. Moc se mi tam líbilo, jenom jsem byla z toho čistého vzduchu, lítání po trávě, do kopce a z kopce moc unavená. Nakonec jsem si vrazilo třísku do prstu, to mě moc bolelo, plakala jsem a jeli jsme domů do hotelu.

středa 8. října 2008

Z Maruščina deníčku

Prezila jsem v podstate bez problemu nocni prelet, dosyta jsem se najedla, vyspinkala a uz jsme pristavali. Videli jsme televizni vez, ke ktere vede "zpucla" lanovka. Maminka se s drzosti sobe vlastni prodrala az tam, kde jsem ukazovala hrde svuj novy diplomaticky pas. Takze si me hned vzala do naruce. Dojeli jsme na hotelovy pokoj a usnuli po dlouhe ceste. Bydlime zatim v hotelu, ale rodice mi rikaji, ze za chvilku se v nasem novem byte vymaluje a budeme se tam stehovat. To budu potom bydlet na ambasade.S tatou i s maminkou jsem se vydala zkoumat okoli. Nedaleko naseho hotelu je velky park s houpackami a stalymi atrakcemi, takze rodice mi omezili navstevu na jednu atrakci za den, protoze bychom utratili hned ze zacatku "moc penizku". Ale s jednou atrakci denne je Maruska srozumena, a chape to.V sobotu a v nedeli tata pracoval, a to tak, ze v pondeli se mu rozbil pocitac:)). Takze ted nemuze pracovat a bude se venovat Marusce a mozna i zarizovani domacnosti. My jsme byli s maminkou, tetou Rencou, strejdou Martinem a malym Matyskem z ambasady na na vylete na Zelvim jezirku, ktere je tady nedaleko, Zaslapala jsem si na slapadle, coz se mi moc libilo a vubec cele okoli s mnoha klouzackami (fotky posle tata dodatecne, momentalne tady nema snuru na spojeni telefonu a pocitace). V nedeli jsme byli s maminkou v kosteliku ,na nejakem dobrem obede, kde byl chleba, maso a okurka, moc a moc dobre. Potom jsme sly do botanicke zahrady, kde je krasny vodopad, ten se mi moc libil. Ale byla jsem rchle unavena a maminku dost bolely ruce, jak me porad nosila.A v pondeli jsme jeli s tatou do skolky. Moc se mi tady libi male "malinke" autobusy, tata jim rika "marsrutky", tak to asi bude pravda. Moc jsem nevedela, co to je skolka, jenom o tom rodice casto se mnou mluvili. Po jedne zastavce metrem a kousek pesky (to mi tata pomohl) jsem vesli doupraveneho dvorku, kde na me cekala jedna pani (tata ji rikal teta Zoja). Tam by se mi liilo, je tam trikolka, houpacka a deti. Jenom se mi vubec nelibilo, kdyz se se mnou tata chtel rozloucit. Myslela jsem si, ze uz nikdy neprijde a ja tam zustanu sama, takze jsem ze zacatku moc plakala. Nakonec vsak se mnou teta Zoja nakreslila kyticku a tata za chvilku prisel. Druhy den jsme tam jeli znovu. A to jsem tatu opravdu nechtela pustit, i kdyz na me vsichni byli hodni. Kdyz odesel, dlouho jsem plakala (asi pul hodiny, pozn. taty). Ale pak jsem se zacala rozhlizet okolo a nebylo to spatne. Navic prisla pani a hrala na klavir a to jsem se mohla predvest, jak umim tancovat. Ani jsem nestacila provetrat houpacku a trikolku a uz tu byl obed a po obede se objevil tat. To jsem byla moc rada. Ale uz se tolik nebojim. Zitra asi jeste budu plakat, ale skolka se mi libi, sama jsem to tatovi rekla. Zitra tam pry zustanu spinkat, ale nevim, jestli opravdu usnu, mam v sobe tolik zazitku. Jenom si porad nemohu zvyknout, ze se tam mluvi trochu jinak. Dnes odpoledne jsme jeli zase na Zelvi jezirko, tentokrat lanovkou, ta byla moc zajimava, taky trochu "zpucla", protoze ji chybelo jedno okenko. Vubec je tady "vsechno nejak zpucle", ale tata rika, ze to tak proste je. Auta tady jsou taky hodne "neposlusna", takze musim davat na ulici velky pozor. Tak zatim ahojte, zase se nekdy ozvu.