Krásného sobotního rána jsme se vydali ke klášteru Zedazeni, na kopci vysoko nad Džvari. Původní plán byl zaparkovat auto pod kopcem, u nového kostela ve vesničce Saguramo a dojít pěšky na kopec. Příval sněhu a řev Marušky, které se nechtělo do kopce, nás donutil zastavit přece jenom o něco dříve. I tak to však byla pěkná procházka zimní krajinou.
Fotogalerie
sobota 30. ledna 2010
neděle 17. ledna 2010
Betania - na druhý pokus
Již od výletu na podzim se nám zalíbila opuštěná krajina okolo kláštera Betanie. Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.
Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru.
Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.
Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.
Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě.
Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).
Fotogalerie
Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru.
Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.
Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.
Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě.
Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).
Fotogalerie
úterý 12. ledna 2010
Malá dovolená v Bakuriani
Na pravoslavné vánoční svátky byla ambasáda zavřená, a tak se nám otevřela možnost na pět dní vyrazit po zimní Gruzii. Vybrali jsme si zimní středisko v Bakuriani, které svým charakterem připomíná mnohé české hory, byť v pozadí se vynořují á la tatranské velikány a ještě dále se na některých místech objevil hřeben Velkého Kavkazu.
Bakuriani je jinak docela příjemné městečko s celou řadou ubytovacích možností. Asi by nebyl problém najít i něco na místě, nicméně jsme raději rezervovali ubytování předem v útulném rodinném hotelu Tetnuldi s bohatou stravou, rodinným šašlikem poslední den, houpačkou, seníkem (pro Marušku něco nového) a pejskem.
Počasí nám vyšlo skvěle. Několik dní před naším příjezdem napadla vrstva nového sněhu, což bylo sice problémem při výjezdu nahoru, ale zažili jsme si zimní pohádku i v centru města. Do toho se přidalo vytrvalé sluníčko, které učinilo celou dovolenou jako z prospektu. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že ze sněhové pokrývky se na ulicích stala břečka s kalužemi.
Maruška se začala plně učit lyžovat, na rozdíl od předchozího roku jí to dokonce i bavilo, naučila se skvěle drže rovnováhu, i když na samostatné ježdění to ještě není. Ale snažila se. Chtěli jsme si udělat i alespoň jeden výjezd na horské hřebeny okolo, bohužel jedna lanovka na vrchol Kochty přestala jezdit přesně v momentě, kdy jsme se na ní vydali (a do konce pobytu už nejezdila), a druhá na Didveli nám zavřela těsně před nosem. Holt, tak dlouho Maruška chtěla dokončit pohádku, až jsme lanovku prošvihli. Chudák Maruška, stála u plotu a vykřikovala, že "vůbec nemá ráda tady ty organizátory". Přes vážnost situace jsme se mohli smíchy málem přetrhat.
Poslední den jsme se sbalili, nechali auto v Bakuriani a vyrazili do Bordžomi vlakem. Dvakrát denně pomalou jízdou překonává 37 kilometrů a výškový rozdíl asi 800 m mezi Bakuriani a Bordžomi úzkorozchodná železnička. Pomalá jízda ve vyhřátých vagónech je skvělým zážitkem pro milovníky vláčků (jako je táta). Koho by zajímaly podrobnější informace, potom v ruštině je najde například zde nebo zde.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v pevnosti Surami, známé z filmu Sergeje Paradžanova (Legenda o Suramské pevnosti). Legendu i historii hradu si lze přečíst zde.
Fotogalerie s komentáři
Praktické informace z Bakuriani
Bakuriani je jinak docela příjemné městečko s celou řadou ubytovacích možností. Asi by nebyl problém najít i něco na místě, nicméně jsme raději rezervovali ubytování předem v útulném rodinném hotelu Tetnuldi s bohatou stravou, rodinným šašlikem poslední den, houpačkou, seníkem (pro Marušku něco nového) a pejskem.
Počasí nám vyšlo skvěle. Několik dní před naším příjezdem napadla vrstva nového sněhu, což bylo sice problémem při výjezdu nahoru, ale zažili jsme si zimní pohádku i v centru města. Do toho se přidalo vytrvalé sluníčko, které učinilo celou dovolenou jako z prospektu. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že ze sněhové pokrývky se na ulicích stala břečka s kalužemi.
Maruška se začala plně učit lyžovat, na rozdíl od předchozího roku jí to dokonce i bavilo, naučila se skvěle drže rovnováhu, i když na samostatné ježdění to ještě není. Ale snažila se. Chtěli jsme si udělat i alespoň jeden výjezd na horské hřebeny okolo, bohužel jedna lanovka na vrchol Kochty přestala jezdit přesně v momentě, kdy jsme se na ní vydali (a do konce pobytu už nejezdila), a druhá na Didveli nám zavřela těsně před nosem. Holt, tak dlouho Maruška chtěla dokončit pohádku, až jsme lanovku prošvihli. Chudák Maruška, stála u plotu a vykřikovala, že "vůbec nemá ráda tady ty organizátory". Přes vážnost situace jsme se mohli smíchy málem přetrhat.
Poslední den jsme se sbalili, nechali auto v Bakuriani a vyrazili do Bordžomi vlakem. Dvakrát denně pomalou jízdou překonává 37 kilometrů a výškový rozdíl asi 800 m mezi Bakuriani a Bordžomi úzkorozchodná železnička. Pomalá jízda ve vyhřátých vagónech je skvělým zážitkem pro milovníky vláčků (jako je táta). Koho by zajímaly podrobnější informace, potom v ruštině je najde například zde nebo zde.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v pevnosti Surami, známé z filmu Sergeje Paradžanova (Legenda o Suramské pevnosti). Legendu i historii hradu si lze přečíst zde.
Fotogalerie s komentáři
Praktické informace z Bakuriani
pátek 1. ledna 2010
Novoroční výlet na jezero Lisi
Na jezero Lisi kousek nad Tbilisi jsme se chystali už dávno. Po novoročních oslavách se nám nechtělo vyrážet na nějaký delší výlet, a tak jsme v mírně oblačném dopoledni vyrazili vzhůru.
Jezero Lisi je zajímavé svými rekreačními možnostmi, lze se zde koupat (samozřejmě v létě), pozorovat ptačí kolonie, rybařit. Již v sovětském období se jednalo o významnou rekreační zónu, kam vedla dokonce lanovka.
Z politického hlediska je zajímavé, že město Tbilisi prodalo v roce 2007 jezero soukromému investorovi, který tady hodlal vybudovat rekreační základnu. Na prahu rokku 2010 se nám to příliš nezdá. Navíc město má v úmyslu zastavět okolí jezera další bytovou a rekreační zástavbou, takže jezero samotné by mělo být pouze kulisou. Doufáme naštěstí, že si klidu okolo jezera budeme moci užívat ještě dost let, protože nebudou peníze.
Takto si Maruška mohla pošťourat v ledu, vylézt na borovice, házet šiškami do dálky i na cíl či hledat vykouzlenou Tatranku v korunách stromů.
Fotogalerie
Ještě báseň Tengize Gudavy, známého obhájce lidských práv, disidenta, který byl v sovětském období dvakrát vězněn a v roce 1987 byl vyslán ze SSSR. Pracuje na Rádiu Svoboda v Praze a publikuje články k postsovětskému prostoru.
Озеро Лиси
Накануне ареста, мы побывали с
женой на озере Лиси
Озеро Лиси
Тбилиси
Лето злое
От зноя
И день бел
От дел
Из города
В горы
Мы подались
Ввысь
Канатка нас тянет
И манит
Блюдце синее —
Озеро Лиси!
Со скрипом и смехом в небо
Поднялись мы и не было
Словно земной суеты
Только ты
И я в целом свете
Рады как дети
Мы солнцу и ветру
Отдались
Озеро Лиси!
Солнечный ветер пляшет
В волосах твоих, машет
Нам барашками волн…
К озерному
Горному
Хрусталю побежим
Вот оно —
Зачарованно
Нежным
Лоном
Прохладной истомы
Лежит
За частоколом
Прибрежных
Кленов
И лип…
Озеро Лиси!
Плеск воды и шум пляжа
Нам чтото нужное скажут
Нам чтото подскажут
Лучи
На песке разлитые
И чайки
Прокричат
На лету
Нам
Чтото печально
На озере Лиси!
Нагретое солнцем поле
Предупредит о злой доле
Трава нашепчет о встрече
С разлукой
Близкой
О муке
Прошелестят нам листья
На озере Лиси!
Мы здесь поклонимся чемуто
И будет прощальной минутой
Безмятежно сладкой
Этот наш отдых украдкой
У грядущего
На нас идущего
На озере Лиси.
Отсюда уйдем мы вскоре
И смоет загар наш горе
И долгие годы
Как воды
Затопят копи
Наших душ
И сушу свободы
Скроет саваном — океаном бескрайним…
Озеро Лиси…
Скажи, когда это было?
Мгновения те застыли
Опрокинувшись в обмороке
И рок
Нарек
Им
Имя —
Озеро Лиси.
С ними
И мы
Растворились в чуме
Тюрьмы
Озеро Лиси, синее
По волнам своим понеси меня
К тому
Затерянному
На самом дне
Дню
Неприкаянному
Спаянному
Снами
С нами
http://imwerden.de/pdf/gudava_proxozhu_skwoz_kamen.pdf
A ještě jedna báseň, tentokrát současná poezie:
Озеро Лиси…
Деревья белые от снега из цветов...
Их аромат удушливо неряшлив
Там где прохлада с Лиси берегов
Вдруг будоражит голосом протяжно
Воспоминаний ворохом, миндаль…
Из глади вод без устали вставала.
Да на стене мой старый календарь
С видом к Сиони с вечной Нарикала.
Сухой инжир закрученный слегка,
Под окнами моей многоэтажки.
И снова запах горький миндаля,
И вкус вина в моей железной фляжке.
И снова заставляет умолчать,
Перенести обиды и упреки…
Жаль не сложилось… Где теперь твой сад?
Ах Лиси… Это горькие уроки.
http://neteratura.ru/read.aspx?pid=061B65439394
Jezero Lisi je zajímavé svými rekreačními možnostmi, lze se zde koupat (samozřejmě v létě), pozorovat ptačí kolonie, rybařit. Již v sovětském období se jednalo o významnou rekreační zónu, kam vedla dokonce lanovka.
Z politického hlediska je zajímavé, že město Tbilisi prodalo v roce 2007 jezero soukromému investorovi, který tady hodlal vybudovat rekreační základnu. Na prahu rokku 2010 se nám to příliš nezdá. Navíc město má v úmyslu zastavět okolí jezera další bytovou a rekreační zástavbou, takže jezero samotné by mělo být pouze kulisou. Doufáme naštěstí, že si klidu okolo jezera budeme moci užívat ještě dost let, protože nebudou peníze.
Takto si Maruška mohla pošťourat v ledu, vylézt na borovice, házet šiškami do dálky i na cíl či hledat vykouzlenou Tatranku v korunách stromů.
Fotogalerie
Ještě báseň Tengize Gudavy, známého obhájce lidských práv, disidenta, který byl v sovětském období dvakrát vězněn a v roce 1987 byl vyslán ze SSSR. Pracuje na Rádiu Svoboda v Praze a publikuje články k postsovětskému prostoru.
Озеро Лиси
Накануне ареста, мы побывали с
женой на озере Лиси
Озеро Лиси
Тбилиси
Лето злое
От зноя
И день бел
От дел
Из города
В горы
Мы подались
Ввысь
Канатка нас тянет
И манит
Блюдце синее —
Озеро Лиси!
Со скрипом и смехом в небо
Поднялись мы и не было
Словно земной суеты
Только ты
И я в целом свете
Рады как дети
Мы солнцу и ветру
Отдались
Озеро Лиси!
Солнечный ветер пляшет
В волосах твоих, машет
Нам барашками волн…
К озерному
Горному
Хрусталю побежим
Вот оно —
Зачарованно
Нежным
Лоном
Прохладной истомы
Лежит
За частоколом
Прибрежных
Кленов
И лип…
Озеро Лиси!
Плеск воды и шум пляжа
Нам чтото нужное скажут
Нам чтото подскажут
Лучи
На песке разлитые
И чайки
Прокричат
На лету
Нам
Чтото печально
На озере Лиси!
Нагретое солнцем поле
Предупредит о злой доле
Трава нашепчет о встрече
С разлукой
Близкой
О муке
Прошелестят нам листья
На озере Лиси!
Мы здесь поклонимся чемуто
И будет прощальной минутой
Безмятежно сладкой
Этот наш отдых украдкой
У грядущего
На нас идущего
На озере Лиси.
Отсюда уйдем мы вскоре
И смоет загар наш горе
И долгие годы
Как воды
Затопят копи
Наших душ
И сушу свободы
Скроет саваном — океаном бескрайним…
Озеро Лиси…
Скажи, когда это было?
Мгновения те застыли
Опрокинувшись в обмороке
И рок
Нарек
Им
Имя —
Озеро Лиси.
С ними
И мы
Растворились в чуме
Тюрьмы
Озеро Лиси, синее
По волнам своим понеси меня
К тому
Затерянному
На самом дне
Дню
Неприкаянному
Спаянному
Снами
С нами
http://imwerden.de/pdf/gudava_proxozhu_skwoz_kamen.pdf
A ještě jedna báseň, tentokrát současná poezie:
Озеро Лиси…
Деревья белые от снега из цветов...
Их аромат удушливо неряшлив
Там где прохлада с Лиси берегов
Вдруг будоражит голосом протяжно
Воспоминаний ворохом, миндаль…
Из глади вод без устали вставала.
Да на стене мой старый календарь
С видом к Сиони с вечной Нарикала.
Сухой инжир закрученный слегка,
Под окнами моей многоэтажки.
И снова запах горький миндаля,
И вкус вина в моей железной фляжке.
И снова заставляет умолчать,
Перенести обиды и упреки…
Жаль не сложилось… Где теперь твой сад?
Ах Лиси… Это горькие уроки.
http://neteratura.ru/read.aspx?pid=061B65439394
Štítky:
Lisi jezero,
Maruška,
Tbilisi a okolí,
výlety