úterý 28. října 2008


A ještě malá ukázka výhledu z našeho okna. Televizní věž nám skýtá každý večer představení blikajících světel (říkáme tomu "tbilisské Las Vegas"). Existuje několik světelných programů, ale zatím jsem viděl jenom dva (světla jdou nahoru a světla jdou dolů). Je zajímavé, že pozemní lanovku na televizní věž tak i nikdo nespravil (údajně jezdila, ale pak se do toho údajně zamontovala politika, když se nahoře shromažďovali stoupenci Patarkacišviliho, místního bývalého magnáta a protivníka velkého "Míši" ve volbách. Takže radnice nechala lanovku opět zavřít).

Nové fotky ze Tbilisoby

Přes nemoci, které nás pořád zlobí a vadí nám při práci i zábavě, jsme se alespoň na chvilku odvážili ven z našeho virusového království na velký festival Tbilisi "Tbilisoba2008" (pro zájemce o místní dění viz program http://www.tbilisi.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=621). Původní idea byla podívat se na místní "tradiční trhy". No, moc zvláštního ke koupi jsme nenašli (podobné věci lze koupit ve větším klidu jindy), i když jinak celé město festivalem docela žilo (jinak řečeno i v jinak v nedělně prázdných uličkách centra bylo plno). Ve fotogalerii je malá ukázka tanečních a pěveckých souborů, i když ten nejlepší gruzínský jsem nějak nestihl zvěčnit (s Maruškou "na koníkovi" to nebylo nijak snadné. A zde jsou slíbené fotky: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/Tbilisoba.
Jinak stále nemůžeme najít pracovní rytmus, takže "politických" drbů mám málo. Teď tu jenom vyměnili premiéra, ale to není tak podstatné. Nadále pokračuje protiruská propaganda, i když ne všichni na ní věří. Zkusím něco z toho zachytit.

pondělí 20. října 2008

Ranní výhled



Tak to je ranní výhled z naší ložnice na domy čečenských uprchlíků. Maruška o nich pořád říká, že jsou "zpuclé, protože se tam neuklízejí hračky". O našem životě ve Tbilisi v nejbližší době, omlouvám se, mám teď hodně jiného psaní.

Z Maruščiné nemoci

Tak jsem přinesla nějaký virus, těch tady létá hodně a nakazila i maminku. Do školky jsem nemohla několik dní, byli jsme v nemocnici za "tatou paní doktorkou". Podívala se mi do krku, dali mi inhalaci a předepsali spoustu prášků. A taky místní jogurt Matsoni, po tom se mohu utlouct.

http://picasaweb.google.com/vetbilisi/ZNomocnChDn#

středa 15. října 2008

Fotky ze Želvího jezírka

Fotogalerie#

Fotky z farmy

Další fotky z farmy#

Z Maruščina deníčku II.

Maru
tak mám za sebou první týden ve Tbilisi. Už poznám, kterou „maršrutkou“ se dostanu do školky, umím zaplatit řidiči za jízdu a oni mi poděkují v gruzínštině, protože jsme přece v „Gruzínsku“.

Za týden jsem si docela zvykla na školku, moc se mi tam líbí. Už ani nepláču, když táta odejde, protože vím, že se vrátí. A v pátek jsme šly s maminkou ze školky a já jsem se stejně chtěla vrátit za dětmi. Všichni teď chodíme do práce, já do školky, maminka na ambasádu a tatínek zařizuje věci pro byt, až se nastěhujeme.

Paní učitelka, teta Zoja, s námi dělá moc zajímavých věcí. Nakreslila jsem další obrázky, modelovali jsme hříbek a taky jsme zpívali a tančili s piánem. Jenom to spaní po obědě mi moc nejde, to se tetě Zoje moc nelíbí. Ale zkusím si dát pozor, abych nerušila ostatní děti a teta Zoja si na to snad taky zvykne. Jenom v pátek jsem byla moc unavená, protože jsem se v noci probudila a nemohla spát. Táta a maminka taky ne.

Našli jsme si tady několik dětstkých hřišť s klouzačkami a houpačkami, kde mohu po školce ještě řadit a vydat nakupenou energii.

Taky mám teď trochu „průjem“, takže kakám řídké bobky „bobíčky“. Nemohu „mléčko“, jenom čaj s medíkem a ještě s takovým práškem, který je „pro zdraví“. Je to proto, že jsme v Gruzii a je tady jiné jídlo.

V sobotu jsme do školky nešli, i maminka byla doma. Ještě tomu moc nerozumím, protože jsem chtěla do školky, ale „dospělí“ (maminka i táta) mi řekli, že v sobotu a v neděli se nepracuje. Snad to časem pochopím. Zato jsme ale se strejdou Martinem, tetou Renčou, jejich malým Matýskem a ještě jedním strejdou jeli na farmu s koníky. Tam se mi moc líbilo. Mohla jsem krmit koníky, ale trochu jsem se bála, tak jsem seno dávala raději tátovi. Jela jsem i na koníkovi, nejdříve s maminkou, potom s tátou. Moc se mi tam líbilo, jenom jsem byla z toho čistého vzduchu, lítání po trávě, do kopce a z kopce moc unavená. Nakonec jsem si vrazilo třísku do prstu, to mě moc bolelo, plakala jsem a jeli jsme domů do hotelu.

středa 8. října 2008

Z Maruščina deníčku

Prezila jsem v podstate bez problemu nocni prelet, dosyta jsem se najedla, vyspinkala a uz jsme pristavali. Videli jsme televizni vez, ke ktere vede "zpucla" lanovka. Maminka se s drzosti sobe vlastni prodrala az tam, kde jsem ukazovala hrde svuj novy diplomaticky pas. Takze si me hned vzala do naruce. Dojeli jsme na hotelovy pokoj a usnuli po dlouhe ceste. Bydlime zatim v hotelu, ale rodice mi rikaji, ze za chvilku se v nasem novem byte vymaluje a budeme se tam stehovat. To budu potom bydlet na ambasade.S tatou i s maminkou jsem se vydala zkoumat okoli. Nedaleko naseho hotelu je velky park s houpackami a stalymi atrakcemi, takze rodice mi omezili navstevu na jednu atrakci za den, protoze bychom utratili hned ze zacatku "moc penizku". Ale s jednou atrakci denne je Maruska srozumena, a chape to.V sobotu a v nedeli tata pracoval, a to tak, ze v pondeli se mu rozbil pocitac:)). Takze ted nemuze pracovat a bude se venovat Marusce a mozna i zarizovani domacnosti. My jsme byli s maminkou, tetou Rencou, strejdou Martinem a malym Matyskem z ambasady na na vylete na Zelvim jezirku, ktere je tady nedaleko, Zaslapala jsem si na slapadle, coz se mi moc libilo a vubec cele okoli s mnoha klouzackami (fotky posle tata dodatecne, momentalne tady nema snuru na spojeni telefonu a pocitace). V nedeli jsme byli s maminkou v kosteliku ,na nejakem dobrem obede, kde byl chleba, maso a okurka, moc a moc dobre. Potom jsme sly do botanicke zahrady, kde je krasny vodopad, ten se mi moc libil. Ale byla jsem rchle unavena a maminku dost bolely ruce, jak me porad nosila.A v pondeli jsme jeli s tatou do skolky. Moc se mi tady libi male "malinke" autobusy, tata jim rika "marsrutky", tak to asi bude pravda. Moc jsem nevedela, co to je skolka, jenom o tom rodice casto se mnou mluvili. Po jedne zastavce metrem a kousek pesky (to mi tata pomohl) jsem vesli doupraveneho dvorku, kde na me cekala jedna pani (tata ji rikal teta Zoja). Tam by se mi liilo, je tam trikolka, houpacka a deti. Jenom se mi vubec nelibilo, kdyz se se mnou tata chtel rozloucit. Myslela jsem si, ze uz nikdy neprijde a ja tam zustanu sama, takze jsem ze zacatku moc plakala. Nakonec vsak se mnou teta Zoja nakreslila kyticku a tata za chvilku prisel. Druhy den jsme tam jeli znovu. A to jsem tatu opravdu nechtela pustit, i kdyz na me vsichni byli hodni. Kdyz odesel, dlouho jsem plakala (asi pul hodiny, pozn. taty). Ale pak jsem se zacala rozhlizet okolo a nebylo to spatne. Navic prisla pani a hrala na klavir a to jsem se mohla predvest, jak umim tancovat. Ani jsem nestacila provetrat houpacku a trikolku a uz tu byl obed a po obede se objevil tat. To jsem byla moc rada. Ale uz se tolik nebojim. Zitra asi jeste budu plakat, ale skolka se mi libi, sama jsem to tatovi rekla. Zitra tam pry zustanu spinkat, ale nevim, jestli opravdu usnu, mam v sobe tolik zazitku. Jenom si porad nemohu zvyknout, ze se tam mluvi trochu jinak. Dnes odpoledne jsme jeli zase na Zelvi jezirko, tentokrat lanovkou, ta byla moc zajimava, taky trochu "zpucla", protoze ji chybelo jedno okenko. Vubec je tady "vsechno nejak zpucle", ale tata rika, ze to tak proste je. Auta tady jsou taky hodne "neposlusna", takze musim davat na ulici velky pozor. Tak zatim ahojte, zase se nekdy ozvu.