Po nějakém čase jsme se opět vydali do lázní. Tentokrát to byly opravdu sirné parní lázně, které se nám podařilo zredukovat až po nějaké době na přijatelnou míru.
Fotogalerie na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200904TbilisiLazne
neděle 26. dubna 2009
neděle 19. dubna 2009
sobota 18. dubna 2009
Deštěm do jižní Gruzie aneb za básníkem Sulchan-Sabou Orbelianim
Po delší odmlce přidáváme na blog další střípek z našich výletů. V pauze jsme navštívili naposledy lyžařské středisko na Gudauri. Z něho však nemáme fotky, neboť počasí nám vysloveně nepřálo a Maruška zarputile odmítala lyžovat. Další týden jsme jeli na výlet do Baku, z něhož připravujeme fotoreportáž.
Na víkend v polovině dubna jsme počítali s relativně dobrým počasím a možností vyrazit na komplex klášterů David Garedža ve východní Gruzii i s případným přespáním ve stanu. Bohužel počasí po návratu z Baku připomínalo spíše předjaří a rozhodně bylo chladnější, než byly teploty v České republice. Proto jsme se rozhodli výlet zkrátit na jeden den.
Sobotní ráno nám však mnoho optimismu nepřineslo. Z nebe se valily proužky vody, takže nějaké dlouhé procházky by Maruška mohla odnést dalším nuceným pobytem v domácím ošetřování.
Po krátké poradě s našimi kamarády, s nimiž jsme výlet domluvili, naše Mitsubishi vyrazilo na náhradní trasu. Do oblasti Dolního Kartvelska (Kvemo Kartli) nedaleko arménských hranic. Tato oblast byla považována tradičně za centrum Kartvelského státu. Oblastní město Bolnisi bylo důležitým biskupstvím gruzínské církve.
Po hodinové cestě a jednom špatném odbočení ve městečku Marneuli a pěti kilometrech po značně okresní cestě jsme se dostali do oblastního města Bolnisi. Proužky vody se změnily definitivně na provazy a rozhodně to nevypadalo na nějaký konec. Na druhé straně déšť a přece jenom jarní období vykouzlilo krásné louky plné svěží zelené trávy. Kdyby nebylo deště, tak pasoucí se krávy a ovce by vytvořily zajímavou venkovskou idylku.
Po dalších asi dvaceti kilometrech z Bolnisi se před námi vynořila silueta středověkého hradu Kveši. Před ní vede odbočka na kamenitou cestu až na konečnou ve vesnici Tandzia. V bočním údolí zůstala ázerbájdžánská vesnice Darbazi královskou rezidencí z doby Davida Budovatele. Vesnička Tandzia nás přivítala svanskými domky a náhrobky v podobě typických svanských věží. Svaneti z oblasti Mestie sem byli evakuováni na počátku 90. let v době abchazské války. Tato akce však byla pouhou náhražkou za snahy o vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva probíhajícího od roku 1989. Svanové a Gruzíni měli být přestěhováni do domů opuštěných Ázerbájdžánci i do nově postavených domů, které se vyjímají při vjezdu do vesnice. Současné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Gruzínci nejsou prosty nejrůznějších stereotypů, o čemž nás přesvědčil kyselý výraz kurátorky muzea, když se jí Vojta zeptal na vesnici Darbazi (v překladu Brána).
Na konečné asfaltové cesty leží skutečně muzeum literatury na místě, kde do 30. let 20. století stávala rezidence významného gruzínského rodu Orbeliani. Jejím největším literárním představitelem se stal Sulchan-Saba Orbeliani (1658-1725). Pro zájemce o stručný popis jeho života a doby - viz stránku http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm. K jeho nejčtenějším knihám patří především soubor bajek „Kniha moudrosti a lži“ (česky Svět sovětů, Praha, 1964). Pokud se chcete seznámit s jeho bajkami, potom pro zájemce je vedle českého překladu i internetová verze v ruštině.
Vedle dnešního muzea se v areálu dochoval nevelký kostel Panny Marie ze 13. století, který dnes dominuje vršku nad muzeem. Špatné počasí nám však neumožnilo prozkoumat celý areál. Mužská část výpravy šla v dešti shánět klíče od muzea, abychom alespoň něco viděli.
Naději jsme získali v nově rekonstruované policejní stanici, která se v jinak spíše šedivých domcích nápadně vyjímala svou růžovou novotou zářící barvou a nápisem „Police“ v gruzínštině a angličtině.
Děti mezitím objevili kouzlo deštivého počasí, až bylo nutné toto nadšení poněkud mírnit. Nakonec se otevřely dveře poměrně malého muzea věnovaného Sulchanu Sabovi, jeho době a dílu. Bohužel většina popisků byla gruzínsky, takže až večer jsem si pořádně sedl a mohl jsem si dát v klidu dohromady, co jsme vlastně viděli a co nám říkal náš kamarád Vojta. Až nyní doceňuji genius loci daného místa.
V pokračujícím dešti jsem předal řízení Olince a se zajímavým, ale momentálně deštivým místem jsme se rozloučili. Další zastávka byla určena k naplnění žaludků. To proběhlo ve městečku Bolnisi, kde jsme se v příjemné hospůdce mohli věnovat chinkali, kebabi a místnímu pivu, patrně nefiltrovaného charakteru a zajímavé chuti. Daší informace k městu Bolnisi viz na stránce: http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm.
Ještě krátce jsem si vyfotil některé domy z doby německého osídlení. Další fotky na této stránce: http://caucasus-pictures.blogspot.com/2007/01/bolnisi-ex-katharinenfeld.html.
Za pokračujícího deště jsme však už museli zvolit ústup do Tbilisi. Poslední krátkou zastávkou byl pramen Bolniské minerální vody, mírně železité kyselky, která Marušce velmi zachutnala a večer nechtěla nic jiného. Výlet tak byl sice propršený, ale i tak jsme strávili zajímavou sobotu, která snad nebude mít zdravotní následky.
Jako vždy přikádáme krátkou fotogalerii.
Na víkend v polovině dubna jsme počítali s relativně dobrým počasím a možností vyrazit na komplex klášterů David Garedža ve východní Gruzii i s případným přespáním ve stanu. Bohužel počasí po návratu z Baku připomínalo spíše předjaří a rozhodně bylo chladnější, než byly teploty v České republice. Proto jsme se rozhodli výlet zkrátit na jeden den.
Sobotní ráno nám však mnoho optimismu nepřineslo. Z nebe se valily proužky vody, takže nějaké dlouhé procházky by Maruška mohla odnést dalším nuceným pobytem v domácím ošetřování.
Po krátké poradě s našimi kamarády, s nimiž jsme výlet domluvili, naše Mitsubishi vyrazilo na náhradní trasu. Do oblasti Dolního Kartvelska (Kvemo Kartli) nedaleko arménských hranic. Tato oblast byla považována tradičně za centrum Kartvelského státu. Oblastní město Bolnisi bylo důležitým biskupstvím gruzínské církve.
Po hodinové cestě a jednom špatném odbočení ve městečku Marneuli a pěti kilometrech po značně okresní cestě jsme se dostali do oblastního města Bolnisi. Proužky vody se změnily definitivně na provazy a rozhodně to nevypadalo na nějaký konec. Na druhé straně déšť a přece jenom jarní období vykouzlilo krásné louky plné svěží zelené trávy. Kdyby nebylo deště, tak pasoucí se krávy a ovce by vytvořily zajímavou venkovskou idylku.
Po dalších asi dvaceti kilometrech z Bolnisi se před námi vynořila silueta středověkého hradu Kveši. Před ní vede odbočka na kamenitou cestu až na konečnou ve vesnici Tandzia. V bočním údolí zůstala ázerbájdžánská vesnice Darbazi královskou rezidencí z doby Davida Budovatele. Vesnička Tandzia nás přivítala svanskými domky a náhrobky v podobě typických svanských věží. Svaneti z oblasti Mestie sem byli evakuováni na počátku 90. let v době abchazské války. Tato akce však byla pouhou náhražkou za snahy o vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva probíhajícího od roku 1989. Svanové a Gruzíni měli být přestěhováni do domů opuštěných Ázerbájdžánci i do nově postavených domů, které se vyjímají při vjezdu do vesnice. Současné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Gruzínci nejsou prosty nejrůznějších stereotypů, o čemž nás přesvědčil kyselý výraz kurátorky muzea, když se jí Vojta zeptal na vesnici Darbazi (v překladu Brána).
Na konečné asfaltové cesty leží skutečně muzeum literatury na místě, kde do 30. let 20. století stávala rezidence významného gruzínského rodu Orbeliani. Jejím největším literárním představitelem se stal Sulchan-Saba Orbeliani (1658-1725). Pro zájemce o stručný popis jeho života a doby - viz stránku http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm. K jeho nejčtenějším knihám patří především soubor bajek „Kniha moudrosti a lži“ (česky Svět sovětů, Praha, 1964). Pokud se chcete seznámit s jeho bajkami, potom pro zájemce je vedle českého překladu i internetová verze v ruštině.
Vedle dnešního muzea se v areálu dochoval nevelký kostel Panny Marie ze 13. století, který dnes dominuje vršku nad muzeem. Špatné počasí nám však neumožnilo prozkoumat celý areál. Mužská část výpravy šla v dešti shánět klíče od muzea, abychom alespoň něco viděli.
Naději jsme získali v nově rekonstruované policejní stanici, která se v jinak spíše šedivých domcích nápadně vyjímala svou růžovou novotou zářící barvou a nápisem „Police“ v gruzínštině a angličtině.
Děti mezitím objevili kouzlo deštivého počasí, až bylo nutné toto nadšení poněkud mírnit. Nakonec se otevřely dveře poměrně malého muzea věnovaného Sulchanu Sabovi, jeho době a dílu. Bohužel většina popisků byla gruzínsky, takže až večer jsem si pořádně sedl a mohl jsem si dát v klidu dohromady, co jsme vlastně viděli a co nám říkal náš kamarád Vojta. Až nyní doceňuji genius loci daného místa.
V pokračujícím dešti jsem předal řízení Olince a se zajímavým, ale momentálně deštivým místem jsme se rozloučili. Další zastávka byla určena k naplnění žaludků. To proběhlo ve městečku Bolnisi, kde jsme se v příjemné hospůdce mohli věnovat chinkali, kebabi a místnímu pivu, patrně nefiltrovaného charakteru a zajímavé chuti. Daší informace k městu Bolnisi viz na stránce: http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm.
Ještě krátce jsem si vyfotil některé domy z doby německého osídlení. Další fotky na této stránce: http://caucasus-pictures.blogspot.com/2007/01/bolnisi-ex-katharinenfeld.html.
Za pokračujícího deště jsme však už museli zvolit ústup do Tbilisi. Poslední krátkou zastávkou byl pramen Bolniské minerální vody, mírně železité kyselky, která Marušce velmi zachutnala a večer nechtěla nic jiného. Výlet tak byl sice propršený, ale i tak jsme strávili zajímavou sobotu, která snad nebude mít zdravotní následky.
Jako vždy přikádáme krátkou fotogalerii.
Velikonoce v Baku
Na velikonoční svátky jsme se vydali do Ázerbájdžánu. Olinka si tímto dovršila svou "postsovětskou dvanáctku", tj. návštěvu všech dvanácti zemí bývalého SSSR (kromě Pobaltí). Maruška se podívala do další země a já si zopakoval svůj krátký pobyt v Baku v roce 2001 a rozšířil si jej o nové obzory.
Prozatím mohu přidat pouze stránku na praktické informace a fotogalerii.
Prozatím mohu přidat pouze stránku na praktické informace a fotogalerii.
Štítky:
Ázerbájdžán,
Baku,
Gobustán,
Maruška,
Surachani,
Velikonoce,
výlety
pátek 3. dubna 2009
Opět na Želvím jezírku

Přidávám ještě jednu fotku z poškolkového výletu na Želví jezírko. Začali jsme totiž do školky jezdit na kole, takže máme postaráno o novou zábavu. Jenom doufám, že kolo na těch "hrbolcích" (jak říká Maruška) vydrží.
Ve čtvrtek měla maminka pozdně odpolední jednání, takže jsem se vydal na kole sám. A protože lanovka na Želví jezírko již jevila známky aktivity po zimním spánku, vyvezli jsme se s Maruškou i s kolem nahoru. Kolo vesele trčelo z rozbitého okna lanovky, ale nikomu to vlastně nevadilo.
Želví jezírko bylo již plné života, a dokonce jsme si za hříšné peníze mohli půjčit šlapadlo a projet se po jezeře. Fotka je právě z prostředka jezera. Sluníčko hezky hřálo i takhle večer a jakmile se klonilo k západu, tak jsme udělali dlouhý "sešup" na kole bez jediného šlápnutí až skoro k ambasádě. Pravda, Maruška chytila pro změnu opar na puse, která se jí tímto poněkud rozšířila.
Výstava a svatba
Nějakou dobu nebylo o čem psát, neboť po návratu ze Šiomghvime lehla nejprve maminka, hned na to Maruška, po vyléčení jsme letěli do Prahy, odkud si Maruška opět přivezla nachlazení. Takže jsme se asi tři týdny nikam nedostali. Přesto máme fotky alespoň z některých událostí.
Od poloviny března probíhala ve Tbilisi zajímavá výstava dětských kreseb českých animátorů a na jejím otevření Maruška neměla chybět. Pravda, když jsme se jí potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověď nenechala nikoho na pochybách - "koláčky".
Tady je fotogalerie, jejímiž autory tentokrát jsou naší známí.
Svatba na ambasáddě byla druhou událostí. Té se Maruška zúčastnila už s antibiotiky, i když to moc vidět nebylo. To spíše naše dospělá část rodiny byla druhý den trochu slabší, přece jenom už na nějaké "pařby o rána" moc nejsme. Obě události však byly moc fajn a přespěly do naší tbilisské pohody.
Rovněž tyto fotografie nejsou z naší dílny
Od poloviny března probíhala ve Tbilisi zajímavá výstava dětských kreseb českých animátorů a na jejím otevření Maruška neměla chybět. Pravda, když jsme se jí potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověď nenechala nikoho na pochybách - "koláčky".
Tady je fotogalerie, jejímiž autory tentokrát jsou naší známí.
Svatba na ambasáddě byla druhou událostí. Té se Maruška zúčastnila už s antibiotiky, i když to moc vidět nebylo. To spíše naše dospělá část rodiny byla druhý den trochu slabší, přece jenom už na nějaké "pařby o rána" moc nejsme. Obě události však byly moc fajn a přespěly do naší tbilisské pohody.
Rovněž tyto fotografie nejsou z naší dílny