sobota 31. ledna 2009

Gudauri, Ananuri - lyžování

Když už máme nové auto a na horách je sníh, rozhodli jsme se, že zkusíme v sobotu dorazit do asi 90 km vzdáleného Gudauri. Pro informaci se jedná o jedno ze dvou hlavních lyžařských středisek Gruzie. S ohledem na vzdálenost a stav silnice je to tak akorát na jednodenní výlet ze Tbilisi. Zůstávat na místě nemá moc smysl, protože hotely jsou zbytečně drahé a vyřádit se dá i za pár hodin. 
Osobně jsem to bral jako příležitost získat zkušenosti s novým miláčkem, přece jenom jsem čtyřkolku a ještě k tomu v horském zimním terénu nikdy neřídil. Zpočátku je cesta dobrá, v Gruzii se za poslední léta udělalo pro rozvoj silniční sítě opravdu hodně. Jenomže síť kvalitních silnic pokrývá jenom hlavní tahy a do Gudauri se zatím dobrá silnice ještě nedostala. Ostatně v zimních podmínkách tady silnice dostávají dost zabrat a údržba není jednoduchá. 
Mou pomalou a opatrnou jízdou nám to trvalo 2 hodiny, i když to okolo mě někteří Gruzíni se silnějšími čtyřolkami švihali za mnohem kratší dobu. Nechtěl jsem s rodinou riskovat a i tak jsem se nevyhnul jednomu menšímu smyku, naštěstí na ledovce při cestě pod vlek. Podle rozježděných kolejí na krajích jsem určitě nebyl sám. Marušce se zase líbil signál připoutejte se, který jsem dával stropní lampičkou.
Podle našich měřítek by se Gudari dalo skutečně přirovnat k nějakému Špindlu nebo Peci. Pochopitelně kopečky okolo nejsou krkonošské tisícovky, ale pořádné třítisícovky (do této výšky zasahuje nejvyšší třetí „úroveň“ sjezdovek. Na rozdíl od Krkonoš či Alp je tady uspořádání sjezdovek a vleků hodně vertikální a nikoliv roztažené po všech kopcích (později jsem pochopil, že část panenských svahů je vyhrazena pro heliski, část pro projížďky na skútrech a další části jsou kdovíproco. A tak se na lanovkách můžete dostávat stále výše či sjezdovat na jedné úrovni. Našinec zvyklý na alpská střediska nad tím možná ohrne nos, nám to celkem stačilo. 
Hlavně jsme chtěli Marušce ukázat lyže a co se s tím dá dělat. Předchozí den byla z lyží úplně nadšena a kdyby to šlo, tak jsme lyžovali rovnou u nás v obýváku. Dokonce z toho byla velká scéna, protože Maruška musela jít spát a nemohla si hrát s hůlkami. Nakonec se vše docela utřepalo a Maruška se na hory vysloveně těšila. Tak jsme si říkali, jestli, řečeno s klasiky, „prvek očekávání nakonec nebude vystřídán prvkem zklamání“. Vzhledem k tomu, že Maruška opravdu není na auto zvyklá, tak se jí těžko chápalo, že (na rozdíl od vlaku, s nímž jsme si dosud na delší vzdálenost vystačili) zde opravdu nemůže tancovat. Olinka si tedy celkem užila, protože jsem se musel plně věnovat řízení a dozadu už bych se kvůli lyžím stejně nevešel. 
No, Maruščin zápal pro lyžování poměrně rychle vyprchal. Na lyžích se jí sice líbilo a z krátkých sjezdů na mírném svahu byla nadšená, ale ne moc dlouho. Potom už by se raději viděla na saních, které jsme museli půjčit na místě. To Marušku bavilo, takže jsme se s Olinkou mohli vystřídat na několik sjezdů a vyjezdit alespoň trochu permanentku.
Naštěstí lyžování ještě není tak populární a většina lidí ve Tbilisi navíc jezdí až v neděli (když jsme vraceli Maruščiny lyže, tak jsme viděli docela velkou frontu na půjčení). Takže u lanovek (nové rakouské lanovky) se netvoří velké fronty, i tak je před vchodem mnohem větší strkanice, než v našich střediscích. Sjezdovky jsou tak zaplněné tak akorát a na vyšších úrovních jsou sjezdovky dokonce poloprázné (přece jenom opravdu dobrých lyžařů není tak mnoho). Na ruštinu jsou zde zvyklí. Rusů sem už moc nejezdí – je sem komplikovaná doprava (do Vladikavkazu je to sice asi 50 km, ale hranice je zavřená) a obě země mají vzájemný vízový režim. Na svazích však ruština slyšet je, neboť sem rádi přijíždějí Ukrajinci. Navíc ruskojazyční obyvatelé v Gruzii také jezdí na lyže spíše než Gruzíni (i když Ti také a nelze je tak úplně podceňovat). Sečteno a podtrženo, Gudauri je prozatím nejvíce rusifikované místo v Gruzii. Už jsem dlouho neslyšel ruštinu okolo sebe tak často jako právě tady. 
Okolo třetí hodiny jsme se rozhodli k ústupu do nížin. Maruška by sice řádila, ale už toho taky začínala mít dost a ozvala se také jedna z klasických „Maruščiných trojkombinací“ („choču jíst“, „choču napít“, „choču spát“, případně alternativní „choču písať/čurat“). Cestou zpět jsme už tak neklouzali a docela v klidu jsme sjeli dolů do překrásného údolí řeky Aragvi (tam je nejlépe od jara na podzim, kdy je všechno zelené a není zde takové teplo jako ve Tbilisi). Maruška cestou usnula a aby nespala zase tak dlouho, tak jsme si ještě udělali zastávku na pevnosti a klášteru Ananuri v krásné poloze nad přehradou Žinvali (v zimě však z větší části vypuštěnou).

Hrad a kostel Nanebevzetí Panny Marie byly vybudovány v 17. a 18. století. Tehdy zde bylo jedno ze sídel tzv. Dušetského panství. Pevnost Ananuri stála na výhodné poloze při vjezdu do úzké soutěsky řeky Aragvi. O pevnosti jejích zdí se mohli přesvědčit v roce 1723 oddíly Lezginců provázející kachetského krále Tajmuraze II. Ještě v 19. století sloužil Rusům jako jedna z významných pevností. Po jejich odchodu však zámek pustl a dochovalo se pouze opevnění a kostel. 

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200901Gudauri

pátek 30. ledna 2009

Maruščino bruslení


Na dnešní páteční odpoledne jsme našli novou zajímavou zábavu pro Marušku - nalákali jsme ji na bruslení. Hala je sice malá a tak nějak se předpokládá, že většina rodičů si na bruslení vezme trenéra od začátku. Ale to bylo pro nás nepřijatelné. Maruška asi nebude nějaká královna krasobruslení, jenom chceme, aby si to vyzkoušela a zda má smysl v tom pokračovat. 

Naše obavy Maruška rozptýlila velmi rychle. Skoro hodinu jsme museli čekat, neboť na ledě excelovaly mladší žákyně (a některé to opravdu docela uměly). Maruška se alespoň koukala a byla docela nadšená (nejvíce z toho, jak holky padaly na led). Takže se nakonec nemohla dočkat, až si to bude také moci vyzkoušet. Při nazouvání brusliček se sice tvářila trochu polekaně, ale první krůčky mimo led zvládla dobře. 

Na ledě to samozřejmě bylo horší. Oč více však byla Maruška na ledě, o to více jí to bavilo. Možná z ní nebude mistryně světa v krasobruslení, ale chápe dobře. Rovnováha je sice stále trochu kostrbatá a brusličky si občas dělají, co chtějí, ale pár metrů už Maruška ujela, sem tam dokonce i sama.  

neděle 25. ledna 2009

A ještě tady je několik fotek z různých situací v lednu. http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200901LedenVeTbilisi##

Víkend ve Tbilisi



Tento víkend jsme to s výlety nechtěli moc přehánět. Maruška chytila trochu rýmu, takže na nějaké koulování nebo brouzdání sněhem moc pomyšlení nebylo. A sobotu jsme vyhradili prohlídce autobazarů. Už jsme skoro měli na dvoře ambasády nové auto, ale nakonec (alespoň prozatím) ze všeho sešlo, postup při placení byl přece jenom poněkud nestandardní. Není všem dnům konec a do naší rodiny poprvé vstoupí další „člen“ na čtyřech kolech (ne, že bychom byli takoví automobilisté, maršrutkami budeme po Tbilisi jezdit i nadále a třeba do Batumi k moři bych taky raději jel vlakem. Ale na některá zajímavá místa se tady bez auta dostává těžko).
Léčbu Maruščiné rýmy jsme se rozhodli vyřešit radikálně – návštěvou sirných lázní. Teplá koupel na ní mohla zabrat. Navíc máme místní lázně v oblibě, stejně jako nedalekou osetinskou hospůdku. Už si tady připadáme trochu jako smlouvající zazobanci. Jako rodina totiž nemůžeme do bazénů oddělených pro může a ženy (tam stojí jeden vstup 3 lari, tj. asi 35 Kč). Lepší kabinka s bazénkem je k mání za 35 lari (420 Kč). Potom je k dispozici ještě velká za 70 lari, ta se naštěstí dá usmlouvat o 20-30 lari levněji. Nabízí na místní poměry nevídaný luxus s předsíní, relativně velkým bazénkem a saunou. Marušce se tam líbí, může se vyřádit v bazénku, my si můžeme zase dát saunu a jsme akorát příjemně unaveni.
Ostatně, když už jsme u koupání, tak podobné věci jsou v Gruzii doménou nemnoha vyvolených, kterým na penězích už moc nesejde. Měsíční plavenka do solidního bazénu stojí třeba 300-350 lari na měsíc, takže lázněmi neutratíme o mnoho více.


Lázně jsou opravdu starobylé a (nadneseně řečeno) pod těmito kopulemi se koupal i Puškin a další velikáni. Čekají případně i na naše hosty, pokud se za námi odváží.

Výtvarné umění










Tentokrát tady máme malý příspěvek z Maruščina výtvarného umění ze školky i z domova. Díky úsilí paní učitelky ve školce se Maruška přece jen trochu naučila kreslit sluníčka a sněhuláky. Předvedené výsledky také patří mezi zlaté hřeby mezi jinak "čmáranicemi" a "klikyháky", které má Maruška pořád nejraději. Výtvarný talent to asi nebude, ostatně po nás ho ani nemůže mít. To však není účel.














Tady máme první "hlavičku" ze začátku ledna...











... a prozatím poslední sněhulák.

neděle 18. ledna 2009

Ke klášteru Martkopi

Cíl našeho sobotního výletu tentokrát vybral náš kamarád Vojta a rádi jsme jeho doporučení podlehli. Z rušného Tbilisi na autobusovém nádraží Samgori nás „maršrutka“ vyhodila na konci rozlehlé vesnice Norio. Procházkou po silnici spojenou s dováděním našeho potomstva jsme se pomalu blížili ke klášteru. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme se rozhodli pro „zkratku“, která se ukázala špatnou volbou. Vedle sněhových závějí, stále unavenějších dětí nás čekala pořádná zacházka a krpály. Zato jsme se ale dostali do míst prakticky nedotčených lidskou civilizací a výlet ke klášteru tím dostal i trochu poutní nádech s nutností překonat sama sebe. Výsledek ale určitě stál za námahu.
Klášter Martqopi byl založen sv. Antonem Martqopským na hoře zvané Akriani (Skála). Samotný sv. Anton patří mezi 13 asyrských svatých otců, kteří přišli v 6. století do Gruzie z Antiochie (dnešní jižní Turecko) šířit mnišský život. Sv. Antona doprovázela obtisklá kopie ikony Nerukotvorného (nestvořeného lidskou rukou) Spasitele z Edessy (ve stejné oblasti), s níž je také zobrazován. V Gruzii působil nejprve v údolí řeky Alazani, avšak zde byl často vyrušován ze svých modliteb. Proto přešel s nejvěrnějšími žáky k hoře Akriani a na jejích svazích založil klášter. Sám vystavěl pod vrcholem hory stélu a prožil u ní posledních osmnáct let svého života. V 19. století byla tato stéla zaměněna na věž připomínající poněkud hrad.
Mužský klášter je dnes tvořen několika částečně rekonstruovanými budovami pro mnichy (těch je zde 25). Ústřední památkou je kostel vystavěný původně v 6. století nad hrobem sv. Antona Martqopského. V protějším refektáři (nadále sloužícímu svému účelu) se prodávají svíčky a cirkevní předměty a brožury (bohužel vše v gruzínštině). My muži (i ti nejmenší) jsme se mohli projít přes cely kláštera, zatímco ženská část výpravy, včetně Marušky, musela jít ke kostelu druhou stranou. 

Po prohlídce a svačině jsme určili zpáteční směr do Noria a procházku do vesnice Martkobi přes les jsme zavrhli pro celkovou promočenost obuvi. Blátivou, auty rozježděnou cestou nás čekal pochod dolů. Děti šly na záda či na ramena a obě dvě brzo usnuly, i když Maruška před definitivním zvadnutím opakovala píseň „ja veselyj papugaj“ až mi v uších brnělo. Naštěstí jsem si krk nevykroutil úplně a Maruška se vzbudila nedaleko konečné maršrutek. O to více však musela v Norio hrabat do každého bláta a každé kaluže. Naštěstí jela maršrutka dost brzy, a tak jsme dokázali zabránit úplnému zabahnění. 

Celý výlet úspěšně završila bohatá a dobrá večeře v osetinské hospodě ve Tbilisi. Nejvíce vhod přišlo doplněním tekutin domácím pivem (dnes nijak povedeným, ale v tu chvíli by chutnala asi jakákoliv břečka).


Fotogalerie

neděle 11. ledna 2009

Výlet okolo Tbilisi

Kostel sv. Davida se stal naším oblíbeným cílem. Ještě jsme však s Maruškou nešli další část cesty od televizní věže na hoře Mtatsminda dolů k soše Matky Gruzie. Vyvrcholením celé cesty, které přitahovalo Marušku jako magnet byla návštěva teplých sirných lázní na Abanotubani. Poměrně nedávno dala tbiliská radnice vystavět naučnou stezku právě tímto směrem. I za tak krátkou dobu již mnohé nápisy na naučné stezce zmizely, stejně jako osvětlení a chybí již některá prkna v na dřevěných chodnících a můstcích. Dosud se však jedná o "drobné" šrámy na jinak pěkně řešené cestě. 

Užili jsme si zimního počasi. Zatímco v ulicích Tbilisi již není po sněhu ani památky na okolních kopcích je ho celkem dost, Mtatsmindu nevyjímaje. Maruška statečně ťapkala a ušla celou několikakilometrovou cestu. Ne vždy to šlo bez problémů, ale vždy se našla nějaká další motivace k pochodu, případně globální motivací byly lázně. Šlo to za stálých zvuků písně Svěrák-Uhlíř o datlovi, kterou jsme se učili teprve nedávno. Takže nám toho dne bylo snad třistakrát vyslechnout Maruščin refrén: "Nemoci veškeré, okamžitě seřere":). 

My jsme si taky příjemně unavili a trochu promrzlí jsme potom přivítali možnost vykoupat se v teplých tbilisských pramenech. Maruška byla z bazénku ještě nadšenější než my, "táta vlezl i do studeného bazénku" (tedy po sauně). A tak jsme si mohli s Alexandrem Sergejevičem Puškinem říci citát: "Jaktěživ jsem v Rusku ani v Turecku neviděl nic skvostnějšího než jsou tbilisské lázně" (Putěšestvije v Arzrum, 1829).

Vše završil rybí oběd/večeře v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě (kohopak do ní asi vezveme?)

Obrázky z celé akce jsou na tradičním webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/MtatsmindaLeden2009# 

neděle 4. ledna 2009

České novoroční intermezzo

Snímky jsou z petřínské procházky 1. ledna 2009. 

Besídka ve školce aneb "S novym godom pozdravljajem"




Maruška má za sebou první besídku ve školce (prazdnik), kde vystoupila v několika rolích, i když ne vždy úspěšně. Konečně jsme měli možnost vidět plné verze těch střípků, které nám Maruška dosud převáděla. Ostatně, písničky a tance z besídky jí vydržely ještě dlouho po Novém roce. Maruška byla přes některé nepovedené scénky moc šikovná a nebylo ani moc vidět, že je ve školce nejmladší. Prostě z ní pryštilo čisté nadšení pro věc a radost ze života. Co více bychom si mohli přát?