Osobně jsem to bral jako příležitost získat zkušenosti s novým miláčkem, přece jenom jsem čtyřkolku a ještě k tomu v horském zimním terénu nikdy neřídil. Zpočátku je cesta dobrá, v Gruzii se za poslední léta udělalo pro rozvoj silniční sítě opravdu hodně. Jenomže síť kvalitních silnic pokrývá jenom hlavní tahy a do Gudauri se zatím dobrá silnice ještě nedostala. Ostatně v zimních podmínkách tady silnice dostávají dost zabrat a údržba není jednoduchá.
Mou pomalou a opatrnou jízdou nám to trvalo 2 hodiny, i když to okolo mě někteří Gruzíni se silnějšími čtyřolkami švihali za mnohem kratší dobu. Nechtěl jsem s rodinou riskovat a i tak jsem se nevyhnul jednomu menšímu smyku, naštěstí na ledovce při cestě pod vlek. Podle rozježděných kolejí na krajích jsem určitě nebyl sám. Marušce se zase líbil signál připoutejte se, který jsem dával stropní lampičkou.
Podle našich měřítek by se Gudari dalo skutečně přirovnat k nějakému Špindlu nebo Peci. Pochopitelně kopečky okolo nejsou krkonošské tisícovky, ale pořádné třítisícovky (do této výšky zasahuje nejvyšší třetí „úroveň“ sjezdovek. Na rozdíl od Krkonoš či Alp je tady uspořádání sjezdovek a vleků hodně vertikální a nikoliv roztažené po všech kopcích (později jsem pochopil, že část panenských svahů je vyhrazena pro heliski, část pro projížďky na skútrech a další části jsou kdovíproco. A tak se na lanovkách můžete dostávat stále výše či sjezdovat na jedné úrovni. Našinec zvyklý na alpská střediska nad tím možná ohrne nos, nám to celkem stačilo.
Hlavně jsme chtěli Marušce ukázat lyže a co se s tím dá dělat. Předchozí den byla z lyží úplně nadšena a kdyby to šlo, tak jsme lyžovali rovnou u nás v obýváku. Dokonce z toho byla velká scéna, protože Maruška musela jít spát a nemohla si hrát s hůlkami. Nakonec se vše docela utřepalo a Maruška se na hory vysloveně těšila. Tak jsme si říkali, jestli, řečeno s klasiky, „prvek očekávání nakonec nebude vystřídán prvkem zklamání“. Vzhledem k tomu, že Maruška opravdu není na auto zvyklá, tak se jí těžko chápalo, že (na rozdíl od vlaku, s nímž jsme si dosud na delší vzdálenost vystačili) zde opravdu nemůže tancovat. Olinka si tedy celkem užila, protože jsem se musel plně věnovat řízení a dozadu už bych se kvůli lyžím stejně nevešel.
No, Maruščin zápal pro lyžování poměrně rychle vyprchal. Na lyžích se jí sice líbilo a z krátkých sjezdů na mírném svahu byla nadšená, ale ne moc dlouho. Potom už by se raději viděla na saních, které jsme museli půjčit na místě. To Marušku bavilo, takže jsme se s Olinkou mohli vystřídat na několik sjezdů a vyjezdit alespoň trochu permanentku.
Naštěstí lyžování ještě není tak populární a většina lidí ve Tbilisi navíc jezdí až v neděli (když jsme vraceli Maruščiny lyže, tak jsme viděli docela velkou frontu na půjčení). Takže u lanovek (nové rakouské lanovky) se netvoří velké fronty, i tak je před vchodem mnohem větší strkanice, než v našich střediscích. Sjezdovky jsou tak zaplněné tak akorát a na vyšších úrovních jsou sjezdovky dokonce poloprázné (přece jenom opravdu dobrých lyžařů není tak mnoho). Na ruštinu jsou zde zvyklí. Rusů sem už moc nejezdí – je sem komplikovaná doprava (do Vladikavkazu je to sice asi 50 km, ale hranice je zavřená) a obě země mají vzájemný vízový režim. Na svazích však ruština slyšet je, neboť sem rádi přijíždějí Ukrajinci. Navíc ruskojazyční obyvatelé v Gruzii také jezdí na lyže spíše než Gruzíni (i když Ti také a nelze je tak úplně podceňovat). Sečteno a podtrženo, Gudauri je prozatím nejvíce rusifikované místo v Gruzii. Už jsem dlouho neslyšel ruštinu okolo sebe tak často jako právě tady.
Okolo třetí hodiny jsme se rozhodli k ústupu do nížin. Maruška by sice řádila, ale už toho taky začínala mít dost a ozvala se také jedna z klasických „Maruščiných trojkombinací“ („choču jíst“, „choču napít“, „choču spát“, případně alternativní „choču písať/čurat“). Cestou zpět jsme už tak neklouzali a docela v klidu jsme sjeli dolů do překrásného údolí řeky Aragvi (tam je nejlépe od jara na podzim, kdy je všechno zelené a není zde takové teplo jako ve Tbilisi). Maruška cestou usnula a aby nespala zase tak dlouho, tak jsme si ještě udělali zastávku na pevnosti a klášteru Ananuri v krásné poloze nad přehradou Žinvali (v zimě však z větší části vypuštěnou).
Hrad a kostel Nanebevzetí Panny Marie byly vybudovány v 17. a 18. století. Tehdy zde bylo jedno ze sídel tzv. Dušetského panství. Pevnost Ananuri stála na výhodné poloze při vjezdu do úzké soutěsky řeky Aragvi. O pevnosti jejích zdí se mohli přesvědčit v roce 1723 oddíly Lezginců provázející kachetského krále Tajmuraze II. Ještě v 19. století sloužil Rusům jako jedna z významných pevností. Po jejich odchodu však zámek pustl a dochovalo se pouze opevnění a kostel.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200901Gudauri
Žádné komentáře:
Okomentovat