Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorie. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 12. prosince 2009

Za Amilachvarii do Kvemo Čala, aneb příběh o původu lidstva

Nádhernou prosincovou sobotu jsme vyrazili do kraje proslavených jablek, pro něž můžeme říci skutečně jen samou chválu. Kvemo Čala byl do počátku 20. století sídelním hradem mocného rodu Amilachvariů. Po nástupu bolševiků byli zatčení příslušníci této rodiny zavražděni Stalinem, přičemž není bez zajímavosti, že právě tento rod patrně platil Stalinovo stipendium v kněžském semináři.
Kromě návštěvy hradu a katedrály jsme se vydali hledat i staré lázně Amilachvariů, které se dnes rozkládají v soukromé zahradě jednoho domu v Kvemo Čala. Mnoho z nich bohužel nezbylo, avšak i dochovaná ukázka je srovnatelná s fungujícími lázněmi ve Tbilisi.
Bodrý majitel, který od rána vypil svou určitou dávku čačy, nám dlouze vyprávěl o své verzi historie, o své lásce ke Gruzii, ale i k "okupantským Rusům", které také přivítá čačou. Nejzajímavější však bylo jeho vyprávění o původu Gruzínů, které odkazovalo k nalezení pozůstatku hominidů, údajně 2 milióny let starých. Tento údaj dal vzniknout legendě o původu člověka nikoliv v Africe, ale právě v Gruzii. Právě odtud se údajně lidstvo rozešlo do všech koutů světa a protože Gruzie samozřejmě leží v Evropě, tak se jednalo i o prvního Evropana, předka všech Němců, Rusů, Čechů, Francouzů a dalších národů. To abychom věděli, odkud vítr vane. o vše se muselo zapít na lidství s nezbytnou čačou, kompotem, naštěstí to po dvou skleničkách skončilo, jinak tam sedíme (vlastně ležíme) ještě teď.

Závěr výletu patřil zastávce u katedrály v nedaleké vesnici Samtavisi. Na tomto místě patrně žil otec Isidor, jeden z tzv. třinácti syrských otců. Jde o jednu z nejvýznamnějších církevních památek gruzínské architektury z 11. století. Vnější východní stěna chrámu je považována za jednu z nejlépe zdobených v Gruzii.

Fotogalerie (historický příběh dodám později).


Владимир МОЩЕНКО
Мольба подстрочника

Не найдёшь реки во мне, убогом,
Лучше словом валуны тащи,
Бейся в берег каждым пенным слогом,
Чтобы слышать в ветре свист пращи.

И заговорит река Рехула
В первый раз с тобой наедине,
Чтобы и в строке она вздохнула
Грудью тех, кто здесь лежит на дне.

Самым сострадательным глаголом
Души убиенных утоли.
Стань Вахтангом, Саввою, Григолом,
Выбей зубы хану Фатали.

Если ж вдруг Рехула замолчала
И в бессильи бьюсь не я один,
Это значит - в зямках Квемо Чала
Призраки сошлись среди руин.

Прикоснись ко мне - я возликую,
Прозой награжу тебя былой
И, почуяв тетиву тугую,
Стану самой лёгкою стрелой.

Druzhba narodov, № 9, 2005, с. 114

středa 14. října 2009

Výlet za ostružinami a hradem Kodžori

První říjnový víkend jsme nechali maminku doma a zbytek rodiny vyrazil s kamarády na hrad Kodžori nedaleko Tbilisi. Jak patrno z forogalerie počasí se vydařilo.

Hrad leží na výšině Azeuli, zdaleka viditelnému bodu Trialetského hřbetu, který chránil kdysi důležitou stezku od Kaspického moře do Malé Asie. Je pravděpodobné, že jej lze spojit s hradem Agarani, upomínaném středověkými kronikáři. V takovém případě je hrad poprvé zmíněn v 60. letech 11. století, kdy jej patrně získal gruzínský car Bagrat IV. od emíra ázerbájdžánské Gandže. V roce 1118 hrad přešel do majetku cara Davida Budovatele a hrad se stal jedním z královských sídel jako letní rezidence. Dnešní zbytky stěn hradu pocházejí patrně z přestaveb v 17. století, kdy hrad opět získali kartvelští králové.
V roce 1625 právě zde, na kodžorských pláních, rozložilo svůj tábor gruzínské vojsko pod vedením Giorgie Saakadzeho před hrdinskou bitvou proti íránské přesile na martkopských pláních (asi 30 km odtud), která však nedopadla pro vzbouřená gruzínská vojska úspěšně. Na počátku 20. století se zde narodil slavný arménský skladatel Aram Chačaturjan (*6.6.1903).
V roce 1921 zde proběhla jedna z nejtvrdších bitev gruzínské armády s postupujícími bolševickými vojsky. Gruzínští junkeři zde hrdinně odolávali několik dní bolševické přesile, alespoň zhruba tolik hlásá nápis na nedávno zbudované pamětní desce a památníku této události.
V sovětské době se Kodžori stalo satelitním městečkem Tbilisi a dodnes patří k prestižním místům pro chatu (daču) nebo místo k trvalému bydlení. Oblast leží v příjemných klimatických podmínkách, vzdálené ruchu a smogu údolí Kury a centra Tbilisi. Zároveň cesta autem do centra Tbilisi trvá 15-30 minut podle místa bydliště.

My jsme vyrazili autobusem z Kolchozního náměstí v centru Tbilisi a stoupali stále výše až téměř na konečnou, odkud již byla vidět silueta asi 2,5 km vzdáleného hradu. Maruška statečně ťapkala až do té doby, než objevila s malým Vojtíkem první keř ostružin, za ním další a další. Nakonec jsme museli ostružinové hody násilně přerušit a po Maruščině střevní exekuci cestou dolů dokonce zakázat. Naštěstí to Maruška vzala rozumně a nahoru vyšlapala pod klasickým příslibem Horalky. Dobrodružstvím se pro nás všechny stal šplh po starých železných schodech na vrcholek hradu, odkud se otevřel skvělý výhled do okolí. Přímo pod stěnami hradu se rozkládaly lesnaté svahy, mezi nimiž vystupoval malá budova kostelíka čtyřiceti svatých (Ormocta eklessia).

Ačkoliv jsme mnoho neušli, příjemná procházka byla ukončena dobrým obědem, připraveným Olinkou a posezením u nás doma.

Fotogalerie z výletu

úterý 10. března 2009

Výlet ke klášteru Šiomgvime

Nedělní poledne sice zataženou oblohou neslibovalo příjemné a prospektové počasí, ale to nás neodradilo sejít se na metru Mardžanašvili po bohoslužbě s našimi českými známými a vyrazit naším Mitsubishi kousek za Mcchetu. Cílem byl klášter Šiomgvime, který patří v gruzínské hierarchii k těm nejvýznamnějším. Podobně jako v případě kláštera Martkopi byl totiž založen jedním ze 13 otců, kteří přinesli křesťanství z Assýrie do Gruzie.
Sv. Šio z jeskyně (tak by zněl přibližný překlad místa i přídomku svatého) prožil svá poslední léta v jámě pod klášterem, který sám založil. V této jámě (jeskyni) byl také pohřben. Právě sem dnes míří větší část poutníků z celé Gruzie, převážně však ze Tbilisi (podobně jako my, mastňácky autem). Jeskyně je přístupná a o svátcích i plno. Svátek jsme trefili i my, neboť byla první postní neděle (v pravoslavném kalendáři posunuta oproti katolickému). Sv. Šio žil nejprve se sv. Joanem na místě dnešního kláštera Zedazeni nedaleko odsud (ten rovněž plánujeme do budoucna navštívit). Později odešel na západ a usídlil se pod nehostinným skalním masívem, který se dnes nazývá Sarkine (Schaltba) a je tvořen měkkými slepenci a pískovci. Zde jej potkal šlechtic Evagre z nedaleké Mcchety, který sem zabloudil při lovu. Byl natolik inspirován sv. Šiem, že s ním zůstal, vzdal se svého postavení i majetku, založil klášter a přivedl sem další mnichy. Sv. Šio však zůstával věrný asketickému životu v jeskyni, kde také strávil poslední léta svého života v téměř úplné tmě. Jediným spojení se světem byl malý otvor na vrcholu jeskyně, odkud mu ostatní bratři podávali jídlo.
Později byl klášter rozšířen králem Davidem Budovatelem ve 12. století. Po jeho smrti však došlo k úpadku gruzínského království, stejně jako kláštera. V 17. A 18. století byl klášter vypálen perskými vojsky, vlastně Dagestánci ve službách perského šáha a později osmanskou armádou a opět Peršany. Pokaždé byl obnoven péčí gruzínského rodu Amilachvariů, kteří klášter získali v 15. století od krále Giorgije VIII. Poslední obnova kláštera je datována do 19. století a počátkem 20. století byly přemalovány fresky v původním kostele sv. Jana Křtitele a některé drobné detaily. V sovětské doby byl klášter uzavřen (pro podobu kláštera v roce 1980 se podívejte na stránku http://vdjorbenadze.tripod.com/Kartli/Kartli.htm). Po vzniku nezávislé Gruzie byl klášter opět obnoven a dnes v něm slouží několik desítek mnichů.
Historie architektury kláštera spadá do 6. století, kdy byl postaven první z několika místních chrámů – sv. Jana Křtitele (předpokládá se, že to bylo okolo roku 560-580). V dalších století jsou upomínány tři kostely (spíše kaple) vedle sebe, které jsou dnes součástí dolního chrámu a jsou rozloženy nad jeskyní sv. Šia. Interiér je zdoben novodobými freskami ruského malíře Andrejeva, který namaloval portréty gruzínských králů i svatých v letech 1901-03. Tyto fresky překryly starší malby a není vyloučeno, že bude iniciováno obnovení původních fresek. Nad vchodem do dnešního kláštera je malá zvonička ze 17. století vybudovaná podle persko-středoasijského modelu „šatrových“ střech. Je zde také rodová hrobka šlechtického rodu Amilacvariů, kteří vlastnili celou oblast a měli patronát i nad klášterem Šiomgvime.
O něco výše nad tímto kostelem leží centrální chrám (Zemo Eklesia – Horní chrám) nad jeskyní byl postaven Davidem Budovatelem na počátku 12. století a byl několikrát vypálen a do dnešní podoby byl přestavěn v 17. století. Dovnitř jsme se bohužel nedostali – vrata byla uzavřena kameny. Bohužel jsme tak neviděli originální fresky z doby výstavby kostely i později, rovněž vzácné fresky dekorativního stylu ze 13. století.
Okolo hlavního kostela jsou dnes přistavěny klášterní cely, vesměs nově vybavené. Posledních hi-tech výkřikem jsou solární panely poskytnuté ve sbírce z USA (Solar Energy for Five Monasteries in Georgia).
V okolí jsme vylezli k jedné z mnoha jeskyní částečně přirozených a částečně vytesaných mnichy, odkud byl krásný výhled na celý areál kláštera.
Před vchodem do areálu kláštera je svatý pramen (Pramen Slz – Cremlis Ckaro), který je upomínán ve středověkém životopisu sv. Šia. ¨Legenda vypráví, že sv. Šio zde uviděl mnicha, který nesl vodu ve džbánu. Náhle upadl na zemi a dždán se vzácnou vodou se rozbil. Mnicha velmi rozesmutnila tato událost, protože jej stálo hodně práce, aby vodu přinesl ze vzdáleného pramene. Stál nad rozbitým džbánem a hořce plakal. Sv. Šio soucítil s bratrem a najednou uviděl anděla, který stál u skály a kopím ryl do země, až najednou vytryskla ze skály voda.
Zde jsme se oddělili od hlavního proudu a vylezli jsme na jeden z mnoha kopců, na jehož vrcholu stál ještě kostel sv. Kříže (Džvriseklesia) ze 13. Století (rekonstruovaný v roce 2006). Trocha námahy stála za to. Mohli jsme se pokochat nádhernými výhledy na údolí řeky Mtkvari (také nazývané Kura), na klášter i na překrásné přírodní scenérie jeho okolí. Maruška se kochala především tím, že za statečný samostatný výstup až nahoru dostala „něco dobrého“ – buchtu. S Vojtou (respektive s pomocí jeho fantazie) jsme luštili zašlé fresky na zdech kostelíka, což dodalo místu pro nás ještě zvláštnější genius loci. Musím subjektivně říci, že právě tento kostelík patří k mým nejzajímavějším místům, které jsem tady v Gruzii navštívil.
Bohužel na další kostelíky už naše děti byly přece jenom trochu unavené a hladové, takže jsme museli vyhlásit ústup na „chinkali“. Přes ne zcela příznivé počasí tak máme za sebou další pěkný a příjemný výlet.
Více informací například na http://intranet.parliament.ge/pages/archive_en/CULTURE/ancient_monuments/shiomgvime/shiomgvime_show.htm
Fotogalerie na stránce: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200903Shiomgvime


Pro znalce ruského jazyka a literatury tady potom mám zajímavou báseň od významné sovětské básnířky Belly Achmadulliny.

Белла Ахмадуллина
В Шиомгвиме
(Сборник стихов)

Железный балкон,
уютный и ветхий.
О, люди редко бывают тут.
Зато миндаль
сюда наклоняется веткой,
и липы опадают,
когда отцветут.

Эти деревья намного старше,
намного старше,
чем я и ты.
Но неужели
этим деревьям не страшно
одиночество келий и темноты?