neděle 27. června 2010

Za sídlem eristavů Bagvašských


Sobotní výlet náš kamarád Vojta naplánoval do turisty zcela neznámé oblasti Trialetského hřebene. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří do těchto končin zabloudili.
Nejprve jsme se však zastavili ve městečku Manglisi asi 50 km západně od Tbilisi na doplnění zásob a především na prohlídku místního chrámu Bohorodičky, který je skvělou ukázkou raně-křesťanské architektury Gruzie. Jeho základem je bazilika se čtyřmi apsidami, typická pro 5.-6. století gruzínského stavitelství. Stavba byla do současné podoby uvedena v 11. století s několika opravami (poslední v 19. století a v nedávné době). Bohužel většina fresek již z chrámu zmizela.
Manglisi se v 19. století stalo ruským posádkovým městem, tato tradice pokračovala až do sovětského období (byť v mnohem menším měřítku). Bývalé cvičiště je však dnes lesnatým parkem pro rekreaci místních obyvatel. V minulosti zde proto žilo mnoho ruských obyvatel, včetně vysloužilých vojáků, kteří získávali pozemky v okolních vesnicích. Dodnes jsou v některých vsích i v Manglisi samotném zachované některé ruské domy s bohatou řezbářskou výzdobou. Od chrámu dále vede cesta na koni, na kole nebo pěšky do národního parku Algeti s chráněnými kavkazskými jedlemi. Lze se takto dostat přes celý Trialetský hřbet.
Naše další cesta vedla právě do této oblasti, nicméně jsme naplánovali cestu velkou oklikou přes pláně okolo jezera Calka až k nejvyšší části Trialetského hřbetu, masívu Klde-Kari. Po výjezdu serpentinami na vysokohorskou planinu ve výše cca 1500-1600 m jsme se ocitli v oblasti osídlené po velkých válečných konfliktech 18. století řeckým obyvatelstvem. Po repatriaci Řeků do Řecka byly tyto oblasti dosídleny ázerbájdžánskou, svanskou či adžárskou populací. Znalost turečtiny-ázerbájdžánštiny se nám vyplatila ve vesnicích pod nejvyšší částí hor, kde jsme se několikrát museli zeptat na cestu.
Za poslední ázerbájdžánskou vesnicí Čoliani s překvapivě zachovanou školou již cesta končila a dále k hrozivě vyhlížejícím skalním vratům jsme museli pěšky. Maruška a malý Vojtík zvládli skvěle stoupání na průsmyk a dokonce i na jeden menší kopec nad ním. Byli jsme na místě hradu Klde-kari (Skalní vrata), který byl založen v 9. století místní dynastií eristavů (knížat) Baghvaši. Tato dynastie právě z tohoto hradu ovládala významnou obchodní stezku z Byzance do východní Gruzie. Vládci tohoto hradu se také stali významnými soupeři Bagratovcům, sjednotitelům gruzínských zemí. Na krátkou dobu v 11. století se díky spojení se Seldžuky dostali de facto k vládě nad celou Gruzií, avšak v roce 1059 Bagrat donutil Liparit (Baghvaši) k odevzdání hradu (viz Летопись Картли. Тбилиси. Мецниереба. 1982, s. 71-73). Bagratovcům se však podařilo dostat odbojná knížata pod kontrolu až na přelomu 11. a 12. století, kdy byl mohutný hrad Klde-Kari (Skalní vrata vypálen). Jedna z větví Bagvašovců se však zachránila a později její potomci vytvořili významný šlechtický rod Orbeliani.
Do našich dnů z hradu nezbylo prakticky nic kromě zbytků obvodových zdí. Při pohledu shora však lze pochopit, proč si Bagvašovci vybrali zrovna toto místo. Hrad leží na hlavním hřbetu Trialetského hřebene a lze z něj přehlédnout pláně okolo dnešního jezera Calka i část údolí řeky Kury na druhé straně. Dnes jsou zde pusté pláně, v tuto dobu nádherně rozkvetlé, po nichž se prohání poměrně na letní vedro poměrně studený vítr. Jenom stěží si lze představit vozy naložené zbožím putující po místní obchodní stezce a čilý život hradu.

Nad pláněmi se však začaly stahovat mraky a cesta domů byla poměrně daleká (nakonec jsme jeli asi dvě a půl hodiny tam a stejnou dobu zpět), takže jsme museli po svačině zavelet k odchodu. Slavnostní zakončení cesty proběhlo v oblíbené osetinské hospůdce ve Tbilisi. Sice to nejprve nevypadalo na velký úspěch, nakonec jsme (alespoň my dospělí) byli z výpravy nadšeni – dostali jsme do hodně zapadlého koutu Gruzie, my jsme poznali další střípek její bohaté historie a děti se alespoň proběhly po čerstvém horském vzduchu.

Fotogalerie

Návštěva kláštera Joanna Zedazenského

Přidáváme i popis našeho staršího květnového výletu po památných místech Gruzie:

V sobotu 15. května jsme vyrazili na návštěvu Zedazenského kláštera. O dosažení tohoto cíle jsme se pokusili již v zimním období, bohužel neúspěšně. Sníh, stále více unavená Maruška a především mokré boty nás donutily k návratu z půlky cesty. Až tentokrát jsme se mohli přesvědčit, že do cíle nebylo tak daleko. Obrovský železný kříž, který je viditelný ze Mcchety i z dálnice Tbilisi-Gori, nás prostě lákal již dlouho. Navíc se vedle klášterů a kostelů v Martkopi, Mcchetě, Šiomgvime či David Garedži jedná o další místo spojené s působením 13 asyrských otců, kteří do Gruzie přinesli křesťanství.
Tentokrát však vládlo nádherné počasí, ačkoliv den předtím se spustily lijáky. Přestože Gruzíni proměnlivé počasí nemohou vystát, přece jenom pohled na české záplavy přinesl z našeho hlediska jisté pozitivní srovnání. Příjemné počasí a sobota však přilákaly další davy, zejména mladší populace. Je chvályhodné, že mladí mají chuť si udělat poutní výlet pěšky (v Gruzii ne zcela obvyklá situace), ale někdy byla jejich hlučnost nad únosnou míru.
Auto jsme na Maruščino přání nechali zaparkované pod kopcem a vyrazili na přibližně 2,5 km výstup do kopce až ke klášteru. Maruška statečně šlapala a odměnou jí byly listy kokošky pastuší tobolky, které si v poslední době velmi oblíbila. Výstup byl na několika místech zpestřen průhledy do okolní krajiny, nicméně hlavní panorama, otevírající se směrem k Mcchetě a ke kostelu Džvari, se objevilo až na vrcholu u kláštera.
Samotný klášter patří k nejvýznamnějším poutním místům Gruzie. Toto místo je spojeno ještě s pohanskými rituály – sem byly přinášeny oběti nejvyššímu božstvu Zadeni (Jupiterovi). Podle slov kronikáře Bahušty Bagrationského „sám král, jeho družina a poddaní obětovali krávy, ovce, býky i divokou zvěř za víření bubnů, zpěvu písní a všemožnými rituály. Oběti byly přinášeny božstvu Armazi, poté Zadeni a dalším božstvům.
Tyto rituály přetrvaly až do 4. století, kdy byly modly nahrazeny křesťanskými rituály. Podle legendy o rozšíření křesťanství, se právě na této hoře usídlil Joann, později zvaný Zedazenský. Tento mnich zde žil se svými společníky, dokud se mu nezjevila Bohorodička a nenakázala mu poslat je do dalších částí Gruzie šířit křesťanství. Joann zde přemohl zlé duchy a nechal vytrysknout ve svahu hory mohutný pramen, aby mniši nemuseli chodit pěšky až dolů k řece Mtkvari (Kura). Po jeho smrti bylo tělo pohřbeno nejprve v pod horou, na kteér žil, avšak jeho tělo s třáslo a nedalo údajně klid, dokud nebude pohřbeno v jeskyni na vrcholu hory, jak si Joann přál. Nedaleko pevnosti byl potom v 8. století založen klášter a v 10. století byl nad jeskyní s Joannovými ostatky vybudován kostel Jana Křtitele. Vedle však fungovala nadále i pevnost ovládaná nejprve Araby a posléze i Seldžuky. Dobyl jí až David Budovatel (1101), jež si tímto krokem otevřel cestu k definitivnímu ovládnutí Tbilisi.
Kostel však byl zničen v době válek počátkem 18. století a obnoven až v 19. století. Avšak v tuto dobu žilo na hoře mnoho zlodějů a jiných podezřelých živlů, takže se mnichům ze Mcchety do těchto hor příliš nechtělo.
Pozoruhodnou figurou v historii kláštera byl v sovětských dobách mnich Ekvtime, který byl původně nakladatelem a majitel velmi bohaté duchovní knihovny a řezbářských sbírek. Sám skládal duchovní písně a psal verše.
Po letech zapomnění je dnes Zedazenský klášter centrem návštěv mnoha lidí a ne nadarmo jsme zde potkali i novináře Olega Panfilova, který zde natáčel další ze svých pořadů o zajímavostech Gruzie (bohužel nikoliv zcela bez chyb). Pokud však budete pozorně poslouchat video, uslyšíte v jednom okamžiku Marušku, jak křičí "mami".
A protože náš kamarád, který za námi byl na návštěvě, ještě nebyl ani v Šiomghvime, vzali jsme jej i tam. Klášter v pomalu měknoucím světle podvečerního slunce vypadal nejlépe ze všech návštěv, které jsme sem absolvovali. Výlet i tentokrát zakončila hospůdka s chinkali.

Fotogalerie

Dovolená v Rusku

Po delší odmlce přidáváme fotografie z naší dovolené v Rusku, kterou jsme rozdělili na tři zhruba stejně velké části. Nejprve jsme však jeli do Vardzie, kam byl táta přizván do týmu Neposedných (Mousvenarebi) na tzv. Vardzia Cupu, kombinovaném závodu v běhu, cyklistice a raftu. Po zaváhání v běžecké disciplíně, kdy jsme na kousek seběhli z cesty z toho bylo nepopulární čtvrté místo o tři minutky na bronzovou medailí. Ale pro Marušku to byl příjemný rodinný výlet se spřízněnými rodinami a spaním pod stanem. Poté již naše cesta vedla po Džavachetské pláni a sjezdem do araratské kotliny, abychom přijeli na letiště do Jerevanu akorát na odlet letadla do Soči.
Přivítala nás tradiční ruská byrokracie, zejména táta byl pro svůj rafinovaně podezřelý vzhled zadržen bdělým pohraničníkem na poslední kontrole a tvrdě vyžadoval informaci o místě pobytu. Naštěstí se objevila naše známá, u níž jsme měli bydlet, vše se vysvětlilo a nakonec z toho byly příjemné dny u moře se základnu v malém středisku Sovchoz Rossija s výbornou kuchyní v jídelně u "strejdy Musy". Maruška si užila delfinárium, akvapark v Adleru i atrakce v sočinském parku Riviéra. My jsme si naopak vychutnali horské prostředí Krasné Poljany a zhodnotili stav přípravy na olympijské hry.
Poté jsme nočním vlakem odjeli do Kislovodsku a po marném shánění autobusu jsme vzdali zavděk taxíkem. Ten nás však svezl po krásném údolí řeky Podkummok až do Dombaje. Maruška zde byla nadšena z ubytování u "djadji Kazbeka", kterému jsme i my vděčni za operativní řešení všech problémů i požadavků i za příjemné ubytování. Maruška statečně šlapala, následující tři dny ušla spoustu kilometrů v těžkém terénu, po sněhových polích, do kopců, po Poljanách. Prostě nám ukázala, čeho je schopna. Díky tomu jsme mohli navštívit tři zajímavá údolí, které se rozcházejí od Dombaje s vodopády, zasněženými pláněmi a pohledem na ledovce a krásné hory. Poslední den pobytu jsme se Marušce revanšovali jízdou na koníkovi i na "super houpačkách", kde táta musel Marušku tak dlouho vyzvedávat na kruhy a na hrazdu, až ho z toho dva dny bolela záda.
Poslední část byla spíše odpočinkovější, základnu jsme měli v lázních v Kislovodsku, zkoušeli jsme místní pramínky (moc nechutnaly), procházeli jsme se v rozsáhlém lázeňském parku a stráviili hodně času na houpačkách. Předposlední den dovolené byl ve znamení výletu "električkou" do Pjatigorsku, místo posledních dnů a duelu Lermontova, o čemž svědčí všudy přítomné odkazy na různých domech a exkurze "po Lermontovských místech".
Poslední den brzy ráno jsme vyrazili na letiště, kde nás čekala klasická sovětská tragikomedie na téma, kdo jsme a co jsme kde dělali. Moc příjemné to nebylo, Maruška se málem vyčůrala do rohu služebny, protože nás nechtěli pustit ani na záchod, táta mezitím čelil výslechu místního pracovníka pohraniční služby (a patrně i FSB). Holt diplomaté s gruzínskými razítky, pobytem na Dombaji, to je klasická špiónská záležitost, i když se rafinovaně maskují za turisty i s dítětem. Nakonec nás však propustili a Maruška se ke svému nadšení mohla proletět Tučkem, o němž zpívá svou oblíbenou bardovskou písničku "Turbiny TU". Vůbec Vizborovy písničky o horách a letadlech jí zaujaly, takže je teď musíme zpívat.
Epilogem dovolené bylo krátké setkání s kamarádem Sašou v Jerevanu, koupání na Sevanu a opulentní oběd s vynikajícím rybím šašlikem tamtéž.

Fotogalerie z dovolené