Sobotní výlet náš kamarád Vojta naplánoval do turisty zcela neznámé oblasti Trialetského hřebene. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří do těchto končin zabloudili.
Nejprve jsme se však zastavili ve městečku Manglisi asi 50 km západně od Tbilisi na doplnění zásob a především na prohlídku místního chrámu Bohorodičky, který je skvělou ukázkou raně-křesťanské architektury Gruzie. Jeho základem je bazilika se čtyřmi apsidami, typická pro 5.-6. století gruzínského stavitelství. Stavba byla do současné podoby uvedena v 11. století s několika opravami (poslední v 19. století a v nedávné době). Bohužel většina fresek již z chrámu zmizela.
Manglisi se v 19. století stalo ruským posádkovým městem, tato tradice pokračovala až do sovětského období (byť v mnohem menším měřítku). Bývalé cvičiště je však dnes lesnatým parkem pro rekreaci místních obyvatel. V minulosti zde proto žilo mnoho ruských obyvatel, včetně vysloužilých vojáků, kteří získávali pozemky v okolních vesnicích. Dodnes jsou v některých vsích i v Manglisi samotném zachované některé ruské domy s bohatou řezbářskou výzdobou. Od chrámu dále vede cesta na koni, na kole nebo pěšky do národního parku Algeti s chráněnými kavkazskými jedlemi. Lze se takto dostat přes celý Trialetský hřbet.
Naše další cesta vedla právě do této oblasti, nicméně jsme naplánovali cestu velkou oklikou přes pláně okolo jezera Calka až k nejvyšší části Trialetského hřbetu, masívu Klde-Kari. Po výjezdu serpentinami na vysokohorskou planinu ve výše cca 1500-1600 m jsme se ocitli v oblasti osídlené po velkých válečných konfliktech 18. století řeckým obyvatelstvem. Po repatriaci Řeků do Řecka byly tyto oblasti dosídleny ázerbájdžánskou, svanskou či adžárskou populací. Znalost turečtiny-ázerbájdžánštiny se nám vyplatila ve vesnicích pod nejvyšší částí hor, kde jsme se několikrát museli zeptat na cestu.
Za poslední ázerbájdžánskou vesnicí Čoliani s překvapivě zachovanou školou již cesta končila a dále k hrozivě vyhlížejícím skalním vratům jsme museli pěšky. Maruška a malý Vojtík zvládli skvěle stoupání na průsmyk a dokonce i na jeden menší kopec nad ním. Byli jsme na místě hradu Klde-kari (Skalní vrata), který byl založen v 9. století místní dynastií eristavů (knížat) Baghvaši. Tato dynastie právě z tohoto hradu ovládala významnou obchodní stezku z Byzance do východní Gruzie. Vládci tohoto hradu se také stali významnými soupeři Bagratovcům, sjednotitelům gruzínských zemí. Na krátkou dobu v 11. století se díky spojení se Seldžuky dostali de facto k vládě nad celou Gruzií, avšak v roce 1059 Bagrat donutil Liparit (Baghvaši) k odevzdání hradu (viz Летопись Картли. Тбилиси. Мецниереба. 1982, s. 71-73). Bagratovcům se však podařilo dostat odbojná knížata pod kontrolu až na přelomu 11. a 12. století, kdy byl mohutný hrad Klde-Kari (Skalní vrata vypálen). Jedna z větví Bagvašovců se však zachránila a později její potomci vytvořili významný šlechtický rod Orbeliani.
Do našich dnů z hradu nezbylo prakticky nic kromě zbytků obvodových zdí. Při pohledu shora však lze pochopit, proč si Bagvašovci vybrali zrovna toto místo. Hrad leží na hlavním hřbetu Trialetského hřebene a lze z něj přehlédnout pláně okolo dnešního jezera Calka i část údolí řeky Kury na druhé straně. Dnes jsou zde pusté pláně, v tuto dobu nádherně rozkvetlé, po nichž se prohání poměrně na letní vedro poměrně studený vítr. Jenom stěží si lze představit vozy naložené zbožím putující po místní obchodní stezce a čilý život hradu.
Nad pláněmi se však začaly stahovat mraky a cesta domů byla poměrně daleká (nakonec jsme jeli asi dvě a půl hodiny tam a stejnou dobu zpět), takže jsme museli po svačině zavelet k odchodu. Slavnostní zakončení cesty proběhlo v oblíbené osetinské hospůdce ve Tbilisi. Sice to nejprve nevypadalo na velký úspěch, nakonec jsme (alespoň my dospělí) byli z výpravy nadšeni – dostali jsme do hodně zapadlého koutu Gruzie, my jsme poznali další střípek její bohaté historie a děti se alespoň proběhly po čerstvém horském vzduchu.
Fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat