Již od výletu na podzim se nám zalíbila opuštěná krajina okolo kláštera Betanie. Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.
Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru.
Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.
Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.
Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě.
Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).
Fotogalerie
Zobrazují se příspěvky se štítkemBetanie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBetanie. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 17. ledna 2010
neděle 29. listopadu 2009
Nedokončený výlet do Betanie
Sobotní ráno jsme sice poněkud zaspali po poloprobdělé noci v letadle z Prahy, nicméně krásné podzimní počasí lákalo na výlet. Rozhodli jsme se, že zkusíme zajet do nedalekého kláštera Betanie. Ačkoliv jsme použili auto, rozhodli jsme se zajet nad klášter a sejít alespoň trochu jako poutníci. Po určitém úsilí jsme zaparkovali auto na konci asfaltové cesty, kde byla kdysi skládka a intuitivně se vydali dolů jednou z několika užlabin. Marušce se velmi líbila výroba šipek, kterými jsme si značili cestu zpět - auto stálo na velmi přehlédnutelném místě. "Hustolesem" a "hustokřovím" jsme se nořili stále níž, ale na návštěvu kláštera, respektive na jeho pouhé nalezení už nebylo ani pomyšlení.
Konec výpravy nastal u potůčku, kde ženská část výpravy zůstala na svačinu. Podle mapy však klášter už nemusel být tak daleko, právě na soutoku potůčku a říčky Very. A skutečně po 10 minutách šplhání a výběhu na jeden z kopců s vyhlídkou se najednou mezi křovím objevil kostel. Nedošel jsem sice až k němu, nicméně i tak si bylo možné uvědomit odlehlost místa, které umožňuje klidné a tiché rozjímání v lůnu přírody.
Návštěvu kláštera tedy necháváme na jindy, už dnes však lze říci, že Betanie a její okolí bude patřit k oblíbeným místům.
Po příjemném výletu stačilo prohřát kosti v lázních, zároveň se jednalo o prevenci před nachlazeními a kašly, které mohou toto období provázet. Není divu, že Maruška po této anabázi usnula ihned.
Alespoň dokumentační fotografie (ne všecny záběry se tentokrát vyvedly) lze nalézt ve fotogalerii.
Historie Betanie
Бетания - "дом бедности" - Zde lze nalézt v ruštině podrobnou historii i architekturu místa, včetně osobních příběhů ze 20. století dokumentujících postoje místních obyvatel k církvi i k mnišským obyvatelům těchto míst.
Konec výpravy nastal u potůčku, kde ženská část výpravy zůstala na svačinu. Podle mapy však klášter už nemusel být tak daleko, právě na soutoku potůčku a říčky Very. A skutečně po 10 minutách šplhání a výběhu na jeden z kopců s vyhlídkou se najednou mezi křovím objevil kostel. Nedošel jsem sice až k němu, nicméně i tak si bylo možné uvědomit odlehlost místa, které umožňuje klidné a tiché rozjímání v lůnu přírody.
Návštěvu kláštera tedy necháváme na jindy, už dnes však lze říci, že Betanie a její okolí bude patřit k oblíbeným místům.
Po příjemném výletu stačilo prohřát kosti v lázních, zároveň se jednalo o prevenci před nachlazeními a kašly, které mohou toto období provázet. Není divu, že Maruška po této anabázi usnula ihned.
Alespoň dokumentační fotografie (ne všecny záběry se tentokrát vyvedly) lze nalézt ve fotogalerii.
Historie Betanie
Бетания - "дом бедности" - Zde lze nalézt v ruštině podrobnou historii i architekturu místa, včetně osobních příběhů ze 20. století dokumentujících postoje místních obyvatel k církvi i k mnišským obyvatelům těchto míst.