Návštěva kláštera Joanna Zedazenského

Přidáváme i popis našeho staršího květnového výletu po památných místech Gruzie:

V sobotu 15. května jsme vyrazili na návštěvu Zedazenského kláštera. O dosažení tohoto cíle jsme se pokusili již v zimním období, bohužel neúspěšně. Sníh, stále více unavená Maruška a především mokré boty nás donutily k návratu z půlky cesty. Až tentokrát jsme se mohli přesvědčit, že do cíle nebylo tak daleko. Obrovský železný kříž, který je viditelný ze Mcchety i z dálnice Tbilisi-Gori, nás prostě lákal již dlouho. Navíc se vedle klášterů a kostelů v Martkopi, Mcchetě, Šiomgvime či David Garedži jedná o další místo spojené s působením 13 asyrských otců, kteří do Gruzie přinesli křesťanství.
Tentokrát však vládlo nádherné počasí, ačkoliv den předtím se spustily lijáky. Přestože Gruzíni proměnlivé počasí nemohou vystát, přece jenom pohled na české záplavy přinesl z našeho hlediska jisté pozitivní srovnání. Příjemné počasí a sobota však přilákaly další davy, zejména mladší populace. Je chvályhodné, že mladí mají chuť si udělat poutní výlet pěšky (v Gruzii ne zcela obvyklá situace), ale někdy byla jejich hlučnost nad únosnou míru.
Auto jsme na Maruščino přání nechali zaparkované pod kopcem a vyrazili na přibližně 2,5 km výstup do kopce až ke klášteru. Maruška statečně šlapala a odměnou jí byly listy kokošky pastuší tobolky, které si v poslední době velmi oblíbila. Výstup byl na několika místech zpestřen průhledy do okolní krajiny, nicméně hlavní panorama, otevírající se směrem k Mcchetě a ke kostelu Džvari, se objevilo až na vrcholu u kláštera.
Samotný klášter patří k nejvýznamnějším poutním místům Gruzie. Toto místo je spojeno ještě s pohanskými rituály – sem byly přinášeny oběti nejvyššímu božstvu Zadeni (Jupiterovi). Podle slov kronikáře Bahušty Bagrationského „sám král, jeho družina a poddaní obětovali krávy, ovce, býky i divokou zvěř za víření bubnů, zpěvu písní a všemožnými rituály. Oběti byly přinášeny božstvu Armazi, poté Zadeni a dalším božstvům.
Tyto rituály přetrvaly až do 4. století, kdy byly modly nahrazeny křesťanskými rituály. Podle legendy o rozšíření křesťanství, se právě na této hoře usídlil Joann, později zvaný Zedazenský. Tento mnich zde žil se svými společníky, dokud se mu nezjevila Bohorodička a nenakázala mu poslat je do dalších částí Gruzie šířit křesťanství. Joann zde přemohl zlé duchy a nechal vytrysknout ve svahu hory mohutný pramen, aby mniši nemuseli chodit pěšky až dolů k řece Mtkvari (Kura). Po jeho smrti bylo tělo pohřbeno nejprve v pod horou, na kteér žil, avšak jeho tělo s třáslo a nedalo údajně klid, dokud nebude pohřbeno v jeskyni na vrcholu hory, jak si Joann přál. Nedaleko pevnosti byl potom v 8. století založen klášter a v 10. století byl nad jeskyní s Joannovými ostatky vybudován kostel Jana Křtitele. Vedle však fungovala nadále i pevnost ovládaná nejprve Araby a posléze i Seldžuky. Dobyl jí až David Budovatel (1101), jež si tímto krokem otevřel cestu k definitivnímu ovládnutí Tbilisi.
Kostel však byl zničen v době válek počátkem 18. století a obnoven až v 19. století. Avšak v tuto dobu žilo na hoře mnoho zlodějů a jiných podezřelých živlů, takže se mnichům ze Mcchety do těchto hor příliš nechtělo.
Pozoruhodnou figurou v historii kláštera byl v sovětských dobách mnich Ekvtime, který byl původně nakladatelem a majitel velmi bohaté duchovní knihovny a řezbářských sbírek. Sám skládal duchovní písně a psal verše.
Po letech zapomnění je dnes Zedazenský klášter centrem návštěv mnoha lidí a ne nadarmo jsme zde potkali i novináře Olega Panfilova, který zde natáčel další ze svých pořadů o zajímavostech Gruzie (bohužel nikoliv zcela bez chyb). Pokud však budete pozorně poslouchat video, uslyšíte v jednom okamžiku Marušku, jak křičí "mami".
A protože náš kamarád, který za námi byl na návštěvě, ještě nebyl ani v Šiomghvime, vzali jsme jej i tam. Klášter v pomalu měknoucím světle podvečerního slunce vypadal nejlépe ze všech návštěv, které jsme sem absolvovali. Výlet i tentokrát zakončila hospůdka s chinkali.

Fotogalerie