Výlet za ostružinami a hradem Kodžori

První říjnový víkend jsme nechali maminku doma a zbytek rodiny vyrazil s kamarády na hrad Kodžori nedaleko Tbilisi. Jak patrno z forogalerie počasí se vydařilo.

Hrad leží na výšině Azeuli, zdaleka viditelnému bodu Trialetského hřbetu, který chránil kdysi důležitou stezku od Kaspického moře do Malé Asie. Je pravděpodobné, že jej lze spojit s hradem Agarani, upomínaném středověkými kronikáři. V takovém případě je hrad poprvé zmíněn v 60. letech 11. století, kdy jej patrně získal gruzínský car Bagrat IV. od emíra ázerbájdžánské Gandže. V roce 1118 hrad přešel do majetku cara Davida Budovatele a hrad se stal jedním z královských sídel jako letní rezidence. Dnešní zbytky stěn hradu pocházejí patrně z přestaveb v 17. století, kdy hrad opět získali kartvelští králové.
V roce 1625 právě zde, na kodžorských pláních, rozložilo svůj tábor gruzínské vojsko pod vedením Giorgie Saakadzeho před hrdinskou bitvou proti íránské přesile na martkopských pláních (asi 30 km odtud), která však nedopadla pro vzbouřená gruzínská vojska úspěšně. Na počátku 20. století se zde narodil slavný arménský skladatel Aram Chačaturjan (*6.6.1903).
V roce 1921 zde proběhla jedna z nejtvrdších bitev gruzínské armády s postupujícími bolševickými vojsky. Gruzínští junkeři zde hrdinně odolávali několik dní bolševické přesile, alespoň zhruba tolik hlásá nápis na nedávno zbudované pamětní desce a památníku této události.
V sovětské době se Kodžori stalo satelitním městečkem Tbilisi a dodnes patří k prestižním místům pro chatu (daču) nebo místo k trvalému bydlení. Oblast leží v příjemných klimatických podmínkách, vzdálené ruchu a smogu údolí Kury a centra Tbilisi. Zároveň cesta autem do centra Tbilisi trvá 15-30 minut podle místa bydliště.

My jsme vyrazili autobusem z Kolchozního náměstí v centru Tbilisi a stoupali stále výše až téměř na konečnou, odkud již byla vidět silueta asi 2,5 km vzdáleného hradu. Maruška statečně ťapkala až do té doby, než objevila s malým Vojtíkem první keř ostružin, za ním další a další. Nakonec jsme museli ostružinové hody násilně přerušit a po Maruščině střevní exekuci cestou dolů dokonce zakázat. Naštěstí to Maruška vzala rozumně a nahoru vyšlapala pod klasickým příslibem Horalky. Dobrodružstvím se pro nás všechny stal šplh po starých železných schodech na vrcholek hradu, odkud se otevřel skvělý výhled do okolí. Přímo pod stěnami hradu se rozkládaly lesnaté svahy, mezi nimiž vystupoval malá budova kostelíka čtyřiceti svatých (Ormocta eklessia).

Ačkoliv jsme mnoho neušli, příjemná procházka byla ukončena dobrým obědem, připraveným Olinkou a posezením u nás doma.

Fotogalerie z výletu