Ke klášteru Martkopi

Cíl našeho sobotního výletu tentokrát vybral náš kamarád Vojta a rádi jsme jeho doporučení podlehli. Z rušného Tbilisi na autobusovém nádraží Samgori nás „maršrutka“ vyhodila na konci rozlehlé vesnice Norio. Procházkou po silnici spojenou s dováděním našeho potomstva jsme se pomalu blížili ke klášteru. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme se rozhodli pro „zkratku“, která se ukázala špatnou volbou. Vedle sněhových závějí, stále unavenějších dětí nás čekala pořádná zacházka a krpály. Zato jsme se ale dostali do míst prakticky nedotčených lidskou civilizací a výlet ke klášteru tím dostal i trochu poutní nádech s nutností překonat sama sebe. Výsledek ale určitě stál za námahu.
Klášter Martqopi byl založen sv. Antonem Martqopským na hoře zvané Akriani (Skála). Samotný sv. Anton patří mezi 13 asyrských svatých otců, kteří přišli v 6. století do Gruzie z Antiochie (dnešní jižní Turecko) šířit mnišský život. Sv. Antona doprovázela obtisklá kopie ikony Nerukotvorného (nestvořeného lidskou rukou) Spasitele z Edessy (ve stejné oblasti), s níž je také zobrazován. V Gruzii působil nejprve v údolí řeky Alazani, avšak zde byl často vyrušován ze svých modliteb. Proto přešel s nejvěrnějšími žáky k hoře Akriani a na jejích svazích založil klášter. Sám vystavěl pod vrcholem hory stélu a prožil u ní posledních osmnáct let svého života. V 19. století byla tato stéla zaměněna na věž připomínající poněkud hrad.
Mužský klášter je dnes tvořen několika částečně rekonstruovanými budovami pro mnichy (těch je zde 25). Ústřední památkou je kostel vystavěný původně v 6. století nad hrobem sv. Antona Martqopského. V protějším refektáři (nadále sloužícímu svému účelu) se prodávají svíčky a cirkevní předměty a brožury (bohužel vše v gruzínštině). My muži (i ti nejmenší) jsme se mohli projít přes cely kláštera, zatímco ženská část výpravy, včetně Marušky, musela jít ke kostelu druhou stranou. 

Po prohlídce a svačině jsme určili zpáteční směr do Noria a procházku do vesnice Martkobi přes les jsme zavrhli pro celkovou promočenost obuvi. Blátivou, auty rozježděnou cestou nás čekal pochod dolů. Děti šly na záda či na ramena a obě dvě brzo usnuly, i když Maruška před definitivním zvadnutím opakovala píseň „ja veselyj papugaj“ až mi v uších brnělo. Naštěstí jsem si krk nevykroutil úplně a Maruška se vzbudila nedaleko konečné maršrutek. O to více však musela v Norio hrabat do každého bláta a každé kaluže. Naštěstí jela maršrutka dost brzy, a tak jsme dokázali zabránit úplnému zabahnění. 

Celý výlet úspěšně završila bohatá a dobrá večeře v osetinské hospodě ve Tbilisi. Nejvíce vhod přišlo doplněním tekutin domácím pivem (dnes nijak povedeným, ale v tu chvíli by chutnala asi jakákoliv břečka).

Fotogalerie