Deštěm do jižní Gruzie aneb za básníkem Sulchan-Sabou Orbelianim

Po delší odmlce přidáváme na blog další střípek z našich výletů. V pauze jsme navštívili naposledy lyžařské středisko na Gudauri. Z něho však nemáme fotky, neboť počasí nám vysloveně nepřálo a Maruška zarputile odmítala lyžovat. Další týden jsme jeli na výlet do Baku, z něhož připravujeme fotoreportáž.
Na víkend v polovině dubna jsme počítali s relativně dobrým počasím a možností vyrazit na komplex klášterů David Garedža ve východní Gruzii i s případným přespáním ve stanu. Bohužel počasí po návratu z Baku připomínalo spíše předjaří a rozhodně bylo chladnější, než byly teploty v České republice. Proto jsme se rozhodli výlet zkrátit na jeden den.
Sobotní ráno nám však mnoho optimismu nepřineslo. Z nebe se valily proužky vody, takže nějaké dlouhé procházky by Maruška mohla odnést dalším nuceným pobytem v domácím ošetřování.
Po krátké poradě s našimi kamarády, s nimiž jsme výlet domluvili, naše Mitsubishi vyrazilo na náhradní trasu. Do oblasti Dolního Kartvelska (Kvemo Kartli) nedaleko arménských hranic. Tato oblast byla považována tradičně za centrum Kartvelského státu. Oblastní město Bolnisi bylo důležitým biskupstvím gruzínské církve.
Po hodinové cestě a jednom špatném odbočení ve městečku Marneuli a pěti kilometrech po značně okresní cestě jsme se dostali do oblastního města Bolnisi. Proužky vody se změnily definitivně na provazy a rozhodně to nevypadalo na nějaký konec. Na druhé straně déšť a přece jenom jarní období vykouzlilo krásné louky plné svěží zelené trávy. Kdyby nebylo deště, tak pasoucí se krávy a ovce by vytvořily zajímavou venkovskou idylku.
Po dalších asi dvaceti kilometrech z Bolnisi se před námi vynořila silueta středověkého hradu Kveši. Před ní vede odbočka na kamenitou cestu až na konečnou ve vesnici Tandzia. V bočním údolí zůstala ázerbájdžánská vesnice Darbazi královskou rezidencí z doby Davida Budovatele. Vesnička Tandzia nás přivítala svanskými domky a náhrobky v podobě typických svanských věží. Svaneti z oblasti Mestie sem byli evakuováni na počátku 90. let v době abchazské války. Tato akce však byla pouhou náhražkou za snahy o vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva probíhajícího od roku 1989. Svanové a Gruzíni měli být přestěhováni do domů opuštěných Ázerbájdžánci i do nově postavených domů, které se vyjímají při vjezdu do vesnice. Současné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Gruzínci nejsou prosty nejrůznějších stereotypů, o čemž nás přesvědčil kyselý výraz kurátorky muzea, když se jí Vojta zeptal na vesnici Darbazi (v překladu Brána).
Na konečné asfaltové cesty leží skutečně muzeum literatury na místě, kde do 30. let 20. století stávala rezidence významného gruzínského rodu Orbeliani. Jejím největším literárním představitelem se stal Sulchan-Saba Orbeliani (1658-1725). Pro zájemce o stručný popis jeho života a doby - viz stránku http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm. K jeho nejčtenějším knihám patří především soubor bajek „Kniha moudrosti a lži“ (česky Svět sovětů, Praha, 1964). Pokud se chcete seznámit s jeho bajkami, potom pro zájemce je vedle českého překladu i internetová verze v ruštině.
Vedle dnešního muzea se v areálu dochoval nevelký kostel Panny Marie ze 13. století, který dnes dominuje vršku nad muzeem. Špatné počasí nám však neumožnilo prozkoumat celý areál. Mužská část výpravy šla v dešti shánět klíče od muzea, abychom alespoň něco viděli.
Naději jsme získali v nově rekonstruované policejní stanici, která se v jinak spíše šedivých domcích nápadně vyjímala svou růžovou novotou zářící barvou a nápisem „Police“ v gruzínštině a angličtině.
Děti mezitím objevili kouzlo deštivého počasí, až bylo nutné toto nadšení poněkud mírnit. Nakonec se otevřely dveře poměrně malého muzea věnovaného Sulchanu Sabovi, jeho době a dílu. Bohužel většina popisků byla gruzínsky, takže až večer jsem si pořádně sedl a mohl jsem si dát v klidu dohromady, co jsme vlastně viděli a co nám říkal náš kamarád Vojta. Až nyní doceňuji genius loci daného místa.
V pokračujícím dešti jsem předal řízení Olince a se zajímavým, ale momentálně deštivým místem jsme se rozloučili. Další zastávka byla určena k naplnění žaludků. To proběhlo ve městečku Bolnisi, kde jsme se v příjemné hospůdce mohli věnovat chinkali, kebabi a místnímu pivu, patrně nefiltrovaného charakteru a zajímavé chuti. Daší informace k městu Bolnisi viz na stránce: http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm.
Ještě krátce jsem si vyfotil některé domy z doby německého osídlení. Další fotky na této stránce: http://caucasus-pictures.blogspot.com/2007/01/bolnisi-ex-katharinenfeld.html.
Za pokračujícího deště jsme však už museli zvolit ústup do Tbilisi. Poslední krátkou zastávkou byl pramen Bolniské minerální vody, mírně železité kyselky, která Marušce velmi zachutnala a večer nechtěla nic jiného. Výlet tak byl sice propršený, ale i tak jsme strávili zajímavou sobotu, která snad nebude mít zdravotní následky.

Jako vždy přikádáme krátkou fotogalerii.