Přestože se snažíme dodržovat vánoční zvyky i tady v Gruzii, v místních poměrech to má svá specifika - pozitivní i negativní.
K těm pozitivním patří především fakt, že na nikoho z nás neútočí masivní reklama známá z našich obchodů. Nikdo nám nevnucuje už v září nebo říjnu všelijaké vánoční nesmysly. Příjemná je také absence vánočního šílenství v obchodech, navíc všichni mají pracovní den, obchody jsou otevřené i na Vánoce a po Vánocích, a tak není třeba dělat zvláštní nákupy.
Sehnat vánoční stromek a kapra, to už je jiná písnička. Stromky prostě letos nebyly, lesy se stromky údajně vypálili Rusové při srpnové invazi. To ovšem nemáme potvrzené a může se jednat o druh místní propagandy. Museli jsme se spokojit s tím, že jsme koupili zeleně nabarvenou tyčku (i s podstavcem), do níž byly napíchány jedlové větvičky. Nevypadalo to tak špatně, jak se to popisuje (výsledek v přiloženém fotu).
Kapři tady jsou typicky gruzínští. Na tržišti nebyl takový problém najít kapry. Náš řidič o nich prohlásil, že jsou opravdu dobří a myslel to docela upřímně. Jenomže "kapr po gruzínsku" se patrně celý svůj krátký život nehýbal s výjimkou doby, kdy jej krmili. Problém nastal již při jeho stahování. Tříkilový macek (menší by patrně byly pod gruzínskou míru) doslova klouzal pod rukama tukem. Na pánev potom nebylo vůbec potřeba dávat olej, neboť se vysmažil ve vlastní šťávě. Možná, kdyby jej Olinka nechala smažit dále, tak by z něj zbyl opravdu jenom ten tuk. Kousek libového masa bychom mohli hledat pod lupou.
Jinak však i naše Vánoce měly své kouzlo. Pro dospělé bylo připraveno vynikající ledové víno, pečlivě šetřené pro tuto příležitost. 
Maruška po jídle významně prohlásila, že "jsou Vánoce". Z jejího hlediska to znamenalo, že se konečně otevřely dlouho schovávané krabice s cukrovím. Ještě před dárky jich Maruška dokázala zvalit polovinu talíře a kdybychom produkci neukončili, tak by nebyl problém sníst celý. Kamera se mi třásla, protože jejímu výrazu se prostě nedalo nesmát.
Žádné komentáře:
Okomentovat