Víkend v Bakuriani

Vzhledem k tomu, že sníh na horách valem taje a nebude již možné pokračovat ve výuce lyžování, jsme se vydali na víkend na hory. Navíc naši kamarádi tam již týden pobývali a měli jsme mít u nich zajištěné ubytování. Bohužel ze společného ubytování první noc sešlo. Paní administrátorka si nějak spletla své kapacity, takže nás poslala do jiného hotelu. Tam zase natvrdo ráno odmítli udělat kávu, přestože to na svých stránkách inzerují. Vrchol ovšem přišel druhý den, kdy paní majitelka v rámci "nedorozumění" odmítla ubytovat i naše kamarády, na něž už také nevyšlo místo v jejich původním hotelu. Ještě štěstí, že od minula známe pension Tetnuldi, který nás přivítal s příjemnou rodinnou náručí a umožnil nám strávit příjemný večer.
Pokud si však odmyslíme shora naznačené logistické problémy, potom nám celý víkend vyšel na jedničku. Počínaje počasím, které nám zvláště v sobotu dopřálo azurově modré nebe a konče sněhem, který sice tál, ale pořád byl k lyžování. Sobotní den jsme konečně vyjeli na Didveli. Minule nám lanovku zavřeli těsně před nosem. Tentokrát jsme si vychutnali celodenní ježdění, i když Maruška vydržela pouze půl dne, potom dala přednost hrátkám na sněhu s malým Ríšou.
Druhý den jsme dostali lano na lyžování a vyrazili na známé menší svahy. Sníh byl už trochu vydřený, ale s půjčenými lyžemi to tolik nevadilo. Maruška sice nejprve neměli plnou důvěru v navázání na dračí smyčku, ale nakonec se jí to moc zalíbilo. A to tak, že rodiče se nestačili divit. Během několik jízd si to Maruška šněrovala zcela správně "šikmo" od jedné strany sjezdovky ke druhé i s obloučky. Vrcholný zážitek dne však přišel v samotném závěru. Už nebylo potřeba jištění a Maruška zvládla malou sjezdovku úplně sama!!! S téměř vzorovými obloučky a poměrně solidním doplužením. Neobešlo se to bez menších pádů a ještě se samozřejmě je co učit, ale něco se zlomilo a Maruška pochopila, oč v lyžování jde. Naše pochvaly jí samozřejmě také těšily a snad se dá říci, že v rodině vyrostl nový lyžař.
Na druhou stranu zase nelze všechno přehánět, do Maruščiných svalů se přece jenom vkrádala únava. Sníh byl navíc stále rozbředlejší a jízda v něm stále těžší. Vyhlásili jsme proto ústup do nížiny a konzumaci duchovní potravy. Hlavním chodem se zde stal klášter Timotesubani, na cestě do Bordžomi. Místo na soutoku dvou potoků a zaklíněné v horách skutečně dýchalo svým geniem loci. Samotný kostel byl založen patrně v 11. století místními vládci Šalvou a Ivanem Achalcicheli. Hlavní kostel Panny Marie byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století v době královny Tamary. Kostel je z mírně růžového místního kamene a ozdoben tyrkysovým obložení. Kostel je postaven z cihel, což bylo ve své době značně neobvyklé (většina kostelů byla stavěna z kamene). Nejlépe je však původní cihla vidět na bráně do kláštera.
Bohužel nám nebylo dopřáno vidět interiér kostela, který patří k nejlépe dochovaným památkám gruzínského středověku. Hlavní zajímavostí jsou dochované fresky s výjevy z Nového zákona, které uvádějí charakteristický styl středověké malby - štíhlé postavy, dynamika či kobercová struktura kresby. Mezi freskami vyniká působivé zobrazení ráje a pekla. To jsme si však mohli shlédnout pouze na fotografiích v zavřeném stánku. Alespoň se máme na co těšit příště.
Potom už následoval přesun do Tbilisi a večeře v oblíbené hospůdce naproti ambasády (kdo byl u nás, zná).

Fotogalerie