Za Atatürkem do Turecka

Pondělního volna o českých svátcích jsme využili výletem mimo Gruzii. Jak pravila Olinka: "do civilizace". Skutečně, přejezdem tureckých hranic najednou byla vidět jiná země, kde i v zapadlé periférii fungovaly tři čtyři hotely, silnice i služby se výrazně zlepšily.
Naším cílem nebylo ani z pohledu našeho auta vzdálené pobřeží, ani Divoký Kurdistán. Kousek za hranicemi Gruzie leží malé městečko Posof, ve kterém jsme se usídlili. Vychutnali jsme si turecký lahmadžun a druhý den se vydali za našimi kamarády, kteří přijeli z Ankary. Cesta vedla přes zelené pláně a kopečky, což byl po horkém Tbilisi balzám na kůži i na duši.
K setkání zástupců zastupitelských úřadů Tbilisi a Ankary došlo v malém městečku Damal. Toto městečko s necelými 4000 obyvateli se stalo v onu sobotu velmi rušným místem, kde se vyvěšovaly červené prapory se šesti bílými šípy, symbolem Atatürkovy republikánské lidové strany (CHP). Obec očekávala příjezd vzácné návštěvy - lídra této strany, více jak 70letého Denize Baykala.
Procházely se zde krojované tanečnice s turkmenskými národními kroji, všude samé dolmuše a vlajkosláva. Raději jsme zmizeli do jedné z mála restaurací v Damalu, která dnes praskala ve švech, a poté se vydali na okružní cestu za místními hrady a kostely. Bohužel cesta nebyla příliš úspěšná. Dojeli jsme k jezeru Čildir a v jedné z pobřežních vesnic měly být zachovány zbytky kostela. Kostel jsme nenašli a k překvapení místních obyvatel tudy tam a zpět projala dvě diplomatická auta. Ani další cesta nevedla k úspěchu, protože zbytky Ďáblovy pevnosti (Šeytan Kalesi) jsme nenašli. Pokračování cesty nás dovedlo k pohraničnímu jezeru Aktaš, kde si našeho chování všimli pohraničníci a než se vše vyjasnilo, zaujali mírně pohotovostní palebné postavení. Ani cesta na Kurtkale, zapadlé vesničky v horách nebyla úspěšná. Místo další z pevností jsme museli otáčet auta - žádný hrad se zde údajně nevyskytoval a přece jenom pohraniční oblast byla lemována dobře vyzbrojenými posádkami.
Zato cesta po náhorní planině mezi Kurtkale a Damalem vedla opět zelenými pláněmi, které vypadají v létě velmi přívětivě. O podmínkách v zimě svědčily domky zapuštěné částečně do země a pokryté na střeše zeminou kvůli izolaci. Trochu mi to připomínalo Island.
Průjezd Damalem a za několik kilometrů nás do správného směru navedla červená šipka "Atatürk silueti". Vesnička již byla připravena na dnešní příliv Atatürkových příznivců, které měl dnes podpořit právě Deniz Baykal. Bohužel jako na potvoru Alláh nechtěl zjevit siluetu Atatürka. Majitelé aut tak mohli pouze debatovat o pohybu mraků. Dole ve vesnici zatím čekal zástup na vůdce CHP. Najednou se celý dav dal do pohybu, vypadal jako nějaké velké procesí. Postupně první lidé, houkačky a především autobus CHP vyjeli k vyhlídkové plošině. Baykal jako kdyby byl s mraky smluvený. Po chvíli tanců a menším projevu se skutečně mraky protrhly a na protější stráni se nejprve částečně a potom úplně odhalila silueta Atatürka. Dav vykřikl a nadšeně zatleskal. Atatürk se postupně zjevoval a zase mizel, až jej mraky opět nadobro přikryly a spokojený dav, včetně nás, se dal do pohybu směrem dolů. Dojeli jsme do Posofu na klidnou večeři, vínko a spánek.
Maruška bohužel celou cestu odnesla těžším nachlazením. Byla sice schopna lehkého pohybu, ale raději jsme nasadili Mucosolvan a vyhlásili ústup do Gruzie. Naši kamarádi si mohli ozkoušet gruzínskou realitu, která začínala ještě v hraničním pásmu zcela rozbitou silnicí. Najednou začalo městečko Vale a my se mohli jenom dohadovat, proč téměř na jeho hranicích začíná dobrá a kvalitní silnice. Ze státního gruzínského fondu jsou však uvolňovány další a další prostředky na opravu silnic, takže některé úseky za Achalciche již nepřipomínají tankodrom, jako si to pamatuji ze svých cest v roce 1998 a 2003. Teď po šesti letech se na některých místech dalo jet vcelku normálně.
Takto jsme se dostali až k soutoku dvou částí řeky Mtkvari (Kura), nad nimiž se majestátně tyčí hrad Chertvisi. Kdysi to byl sídelní hrad jižní Gruzie (oblast Meschetie) a jeho hlavní část byla vybudována za královny Tamary (vládla 1184-1213). Dnes je po částečné rekonstrukci a jsou odsud krásné výhledy tří údolí řeky Mtkvari, což mu na strategické poloze pouze přidávalo. Naštěstí je opravená i kaplička, která nám poskytla útočiště před přeháňkou s bouřkou.
Počasí se spíše zhoršovalo, i když jakmile jsme dojeli k Vardzii, tak se naštěstí počasí umoudřilo, akorát na menší piknik u řeky Mtkvari a na prohlídku klášterů. Maruška už bohužel nebyla na dlouhá šplhání do kopců, a tak jsem s ní zůstal u auta. Spřátelili jsme se s partou místních Arménů, kteří nás obdarovali pečenými bramborami, akorát pro čtyři lidi a i na Marušku zbylo.
Vraceli jsme se zpět do Achalciche, našli si hotel a ještě stihli předvést kamarádům něco málo z gruzínské kuchyně a produkty "našich" vinných polí.
Po delším ranním matiné už nás "pouze" čekala cesta domů se zastávkou, jak říká Maruška, "na chinkali".

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907TureckoVardzia#