Jerevanský víkend

Poslední dva víkendy před odletem Marušky „k babičce“ jsme trochu nečekaně strávili v Arménii. Původním cílem plánovaného prodlouženého víkendu byla zapadlá oblast Chevsuretie na severovýchod od Tbilisi, asi 5-6 hodin jízdy po špatné cestě. Odměnou měly být nádherné zelené hory, stará opevněná města Chevsuretů. Ve čtvrtek před odjezdem se však zatáhla obloha, pršelo jako někdy na podzim a předpověď počasí na hory ukazovala celý víkend deště.
V pátek v noci nám přiletěl kamarád, který měl jet s námi. Vzhledem k jeho arménskému původu jsme nakonec změnili plán a rozhodli se jej dovézt k příbuzným do Jerevanu a sami si udělat příjemnou sobotu v tomto městě a v neděli se pomalu přesunout přes jezero Sevan a klášter Hagarcin do Tbilisi.
Větší část cesty hrdinně řídila Olinka, která se probíjela místy silným lijákem od Vanadzoru až po Jerevan. Pochvalu si zaslouží i Maruška, která vydržela prakticky non-stop jízdu na sedačce a ještě byla unavená až před Jerevanem.
Před Vanadzorem se nám podařilo projet překrásným údolím řeky Debed, která má (podle místních) tu zvláštnost, že na některých místech teče do kopce (moc se mi tato informace nezdála, ale neměl jsem možnost to ověřit z jiných zdrojů). Turisticky je zde zajímavé město Alaverdi, v jehož okolí se nacházejí kláštery Haghpat a Sanahin, cíle našeho příštího výletu.
Za pokročilého večera jsme vstoupili do Jerevanu, v němž jsme byli naposledy spolu na svatební cestě. Byli jsme velmi vřele přivítáni příbuznými našeho kamaráda, který úspěšně překročil (jím obávanou) hranici. Následovala hostina a večeře, ze které už však Maruška mnoho neměla, neboť usnula, jako když jí do vody hodí. Nové prostředí si však rychle ohmatala, zvláště, když tady našla malou houpačku pro děti, velkou houpačku pro dospělé i pro děti a trochu mladší kamarádku.
Sobotní den byl především ve znamení atrakcí pro Marušku a našich společenských návštěv. Dopoledne si Maruška pohrávala se všemi možnými hračkami na pro ní kouzelném dvorku, „seznámila se“ s pejskem (pravda, vlčák byl větší než ona sama, ale v podstatě dobrácké povahy). Maminka měla služební vyřizování, a tak jsme se sešli u známých fontán na centrálním náměstí Republiky. Maruška si nemohla odpustit zmrzlinu, napít se z pítka a potěšit se fontánami. Já jsem se přitom seznámil s dvojicí mladíků z Íránu, kteří hledali jakoukoliv radu a překvapil je Čech, pracující ve Tbilisi a znalý perštiny.
Jakmile maminka dorazila, následoval přesun do parku v údolí říčky Razdan. Pro Marušku zde byly tři atrakce, musíme objektivně říci, že v lepším stavu, než ty, které známe ze Tbilisi. Obecně je Arménie levnější a na mnoho věcí kvalitnější zemí.
Na oběd jsme si dali sraz s kamarádem před jerevanskou tržnicí. Odvezl nás kousek za Jerevan, do chladnějšího prostředí. Příjemná restaurace s balónkovými sloupky, ptáčky i fontánkami se líbila Marušce, nám se zase líbil poctivý šašlik a další lahůdky arménské gastronomie (čím jsme starší, tím více jsme na gastroturistiku).
Večerní slavnostní večeře na počest příjezdu našeho kamaráda naštěstí netrvala tak dlouho, neboť oběd nás plně zasytil.
Nedělní dopoledne nás zastihlo již na cestě k Sevanu. Kvalitní dálnice byla poseta nedělními výletníky z Jerevanu. Voda byla trochu chladnější, a tak se nejvíce koupala Maruška, které to tolik nevadilo. Totiž, ve vodě nikdy moc dlouho nepobyla, ale o to vášnivěji se do ní vrhala.
Pro nás byla zajímavější cesta ze Sevanu do Diližanu přes zelené pahorky centrální Arménie ke klášteru Hagarcin. Vedlejší cesta ke klášteru byla lemována řadou piknikových míst, vesměs obsazených autobusy, auty, minibusy. Když jsem zde byl před třemi lety v květnu, pamatuji si cestu ztichlým podvečerním údolím do kopce. Na jejím konci byl tichý klášter, tehdy ještě nikoliv v rekonstrukci. V toto nedělní poledne však zde bylo srocení lidí a idylický obraz zmizel. V průvodci jsem se později dočetl, že Hagarcin patří k vůbec nejnavštěvovanějším klášterům Arménie. Což skutečně bylo vidět.
Jinak ovšem Hagarcin patří ke skvěle položeným klášterům v zapadlé lesnaté krajině severní Arménie, jehož historie spadá až do 10. století (kostel sv. Řehoře), kdy ostatně byla založena řada klášterů. Později byl zničen Seldžuky (v 11. století) a obnoven Gruzíny, kteří jej výrazně rozšířili a založili zde novou školu chrámové hudby.
Další cesta už měla jediný hlavní cíl - dojet domů do Tbilisi. Leč, člověk míní a Maruška mění. Po dalších asi 100 km jsme přijeli do městečka Nojemberjan. Maruška uviděla u cesty řetízkový kolotoč, na kterém se děti evidentně shromažďovaly k rozjezdu. Otočili jsme auto, navigaci přitom obstarala Maruška svými nesmrtelnými výroky „tati, tady musíš otočit auto“, „tady doleva, dolů, táák“. Málem jsem smíchy neudržel volant. Zdálo se, že si prostě někdo pro radost zapnul řetízkový kolotoč, protože u něj stál malý Armén, usmíval se na všechny strany a kvůli Marušce rozjetý kolotoč zastavil, aby se mohla několik jízd zdarma povozit. Na hřišti jsme se zdrželi skoro hodinu, protože skrýval spoustu dalších atrakcí, včetně ještě jednoho nefunkčního kolotoče, na který se však báječně lezlo a houpalo se. Prostě odpolední idylka v Nojemberjanu. Není divu, že se Marušce ze hřiště nechtělo. Nedalo se však nic dělat a museli jsme vyrazit na posledních více jak 100 km k domovu.

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907Jerevan#