neděle 27. června 2010

Za sídlem eristavů Bagvašských


Sobotní výlet náš kamarád Vojta naplánoval do turisty zcela neznámé oblasti Trialetského hřebene. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří do těchto končin zabloudili.
Nejprve jsme se však zastavili ve městečku Manglisi asi 50 km západně od Tbilisi na doplnění zásob a především na prohlídku místního chrámu Bohorodičky, který je skvělou ukázkou raně-křesťanské architektury Gruzie. Jeho základem je bazilika se čtyřmi apsidami, typická pro 5.-6. století gruzínského stavitelství. Stavba byla do současné podoby uvedena v 11. století s několika opravami (poslední v 19. století a v nedávné době). Bohužel většina fresek již z chrámu zmizela.
Manglisi se v 19. století stalo ruským posádkovým městem, tato tradice pokračovala až do sovětského období (byť v mnohem menším měřítku). Bývalé cvičiště je však dnes lesnatým parkem pro rekreaci místních obyvatel. V minulosti zde proto žilo mnoho ruských obyvatel, včetně vysloužilých vojáků, kteří získávali pozemky v okolních vesnicích. Dodnes jsou v některých vsích i v Manglisi samotném zachované některé ruské domy s bohatou řezbářskou výzdobou. Od chrámu dále vede cesta na koni, na kole nebo pěšky do národního parku Algeti s chráněnými kavkazskými jedlemi. Lze se takto dostat přes celý Trialetský hřbet.
Naše další cesta vedla právě do této oblasti, nicméně jsme naplánovali cestu velkou oklikou přes pláně okolo jezera Calka až k nejvyšší části Trialetského hřbetu, masívu Klde-Kari. Po výjezdu serpentinami na vysokohorskou planinu ve výše cca 1500-1600 m jsme se ocitli v oblasti osídlené po velkých válečných konfliktech 18. století řeckým obyvatelstvem. Po repatriaci Řeků do Řecka byly tyto oblasti dosídleny ázerbájdžánskou, svanskou či adžárskou populací. Znalost turečtiny-ázerbájdžánštiny se nám vyplatila ve vesnicích pod nejvyšší částí hor, kde jsme se několikrát museli zeptat na cestu.
Za poslední ázerbájdžánskou vesnicí Čoliani s překvapivě zachovanou školou již cesta končila a dále k hrozivě vyhlížejícím skalním vratům jsme museli pěšky. Maruška a malý Vojtík zvládli skvěle stoupání na průsmyk a dokonce i na jeden menší kopec nad ním. Byli jsme na místě hradu Klde-kari (Skalní vrata), který byl založen v 9. století místní dynastií eristavů (knížat) Baghvaši. Tato dynastie právě z tohoto hradu ovládala významnou obchodní stezku z Byzance do východní Gruzie. Vládci tohoto hradu se také stali významnými soupeři Bagratovcům, sjednotitelům gruzínských zemí. Na krátkou dobu v 11. století se díky spojení se Seldžuky dostali de facto k vládě nad celou Gruzií, avšak v roce 1059 Bagrat donutil Liparit (Baghvaši) k odevzdání hradu (viz Летопись Картли. Тбилиси. Мецниереба. 1982, s. 71-73). Bagratovcům se však podařilo dostat odbojná knížata pod kontrolu až na přelomu 11. a 12. století, kdy byl mohutný hrad Klde-Kari (Skalní vrata vypálen). Jedna z větví Bagvašovců se však zachránila a později její potomci vytvořili významný šlechtický rod Orbeliani.
Do našich dnů z hradu nezbylo prakticky nic kromě zbytků obvodových zdí. Při pohledu shora však lze pochopit, proč si Bagvašovci vybrali zrovna toto místo. Hrad leží na hlavním hřbetu Trialetského hřebene a lze z něj přehlédnout pláně okolo dnešního jezera Calka i část údolí řeky Kury na druhé straně. Dnes jsou zde pusté pláně, v tuto dobu nádherně rozkvetlé, po nichž se prohání poměrně na letní vedro poměrně studený vítr. Jenom stěží si lze představit vozy naložené zbožím putující po místní obchodní stezce a čilý život hradu.

Nad pláněmi se však začaly stahovat mraky a cesta domů byla poměrně daleká (nakonec jsme jeli asi dvě a půl hodiny tam a stejnou dobu zpět), takže jsme museli po svačině zavelet k odchodu. Slavnostní zakončení cesty proběhlo v oblíbené osetinské hospůdce ve Tbilisi. Sice to nejprve nevypadalo na velký úspěch, nakonec jsme (alespoň my dospělí) byli z výpravy nadšeni – dostali jsme do hodně zapadlého koutu Gruzie, my jsme poznali další střípek její bohaté historie a děti se alespoň proběhly po čerstvém horském vzduchu.

Fotogalerie

Návštěva kláštera Joanna Zedazenského

Přidáváme i popis našeho staršího květnového výletu po památných místech Gruzie:

V sobotu 15. května jsme vyrazili na návštěvu Zedazenského kláštera. O dosažení tohoto cíle jsme se pokusili již v zimním období, bohužel neúspěšně. Sníh, stále více unavená Maruška a především mokré boty nás donutily k návratu z půlky cesty. Až tentokrát jsme se mohli přesvědčit, že do cíle nebylo tak daleko. Obrovský železný kříž, který je viditelný ze Mcchety i z dálnice Tbilisi-Gori, nás prostě lákal již dlouho. Navíc se vedle klášterů a kostelů v Martkopi, Mcchetě, Šiomgvime či David Garedži jedná o další místo spojené s působením 13 asyrských otců, kteří do Gruzie přinesli křesťanství.
Tentokrát však vládlo nádherné počasí, ačkoliv den předtím se spustily lijáky. Přestože Gruzíni proměnlivé počasí nemohou vystát, přece jenom pohled na české záplavy přinesl z našeho hlediska jisté pozitivní srovnání. Příjemné počasí a sobota však přilákaly další davy, zejména mladší populace. Je chvályhodné, že mladí mají chuť si udělat poutní výlet pěšky (v Gruzii ne zcela obvyklá situace), ale někdy byla jejich hlučnost nad únosnou míru.
Auto jsme na Maruščino přání nechali zaparkované pod kopcem a vyrazili na přibližně 2,5 km výstup do kopce až ke klášteru. Maruška statečně šlapala a odměnou jí byly listy kokošky pastuší tobolky, které si v poslední době velmi oblíbila. Výstup byl na několika místech zpestřen průhledy do okolní krajiny, nicméně hlavní panorama, otevírající se směrem k Mcchetě a ke kostelu Džvari, se objevilo až na vrcholu u kláštera.
Samotný klášter patří k nejvýznamnějším poutním místům Gruzie. Toto místo je spojeno ještě s pohanskými rituály – sem byly přinášeny oběti nejvyššímu božstvu Zadeni (Jupiterovi). Podle slov kronikáře Bahušty Bagrationského „sám král, jeho družina a poddaní obětovali krávy, ovce, býky i divokou zvěř za víření bubnů, zpěvu písní a všemožnými rituály. Oběti byly přinášeny božstvu Armazi, poté Zadeni a dalším božstvům.
Tyto rituály přetrvaly až do 4. století, kdy byly modly nahrazeny křesťanskými rituály. Podle legendy o rozšíření křesťanství, se právě na této hoře usídlil Joann, později zvaný Zedazenský. Tento mnich zde žil se svými společníky, dokud se mu nezjevila Bohorodička a nenakázala mu poslat je do dalších částí Gruzie šířit křesťanství. Joann zde přemohl zlé duchy a nechal vytrysknout ve svahu hory mohutný pramen, aby mniši nemuseli chodit pěšky až dolů k řece Mtkvari (Kura). Po jeho smrti bylo tělo pohřbeno nejprve v pod horou, na kteér žil, avšak jeho tělo s třáslo a nedalo údajně klid, dokud nebude pohřbeno v jeskyni na vrcholu hory, jak si Joann přál. Nedaleko pevnosti byl potom v 8. století založen klášter a v 10. století byl nad jeskyní s Joannovými ostatky vybudován kostel Jana Křtitele. Vedle však fungovala nadále i pevnost ovládaná nejprve Araby a posléze i Seldžuky. Dobyl jí až David Budovatel (1101), jež si tímto krokem otevřel cestu k definitivnímu ovládnutí Tbilisi.
Kostel však byl zničen v době válek počátkem 18. století a obnoven až v 19. století. Avšak v tuto dobu žilo na hoře mnoho zlodějů a jiných podezřelých živlů, takže se mnichům ze Mcchety do těchto hor příliš nechtělo.
Pozoruhodnou figurou v historii kláštera byl v sovětských dobách mnich Ekvtime, který byl původně nakladatelem a majitel velmi bohaté duchovní knihovny a řezbářských sbírek. Sám skládal duchovní písně a psal verše.
Po letech zapomnění je dnes Zedazenský klášter centrem návštěv mnoha lidí a ne nadarmo jsme zde potkali i novináře Olega Panfilova, který zde natáčel další ze svých pořadů o zajímavostech Gruzie (bohužel nikoliv zcela bez chyb). Pokud však budete pozorně poslouchat video, uslyšíte v jednom okamžiku Marušku, jak křičí "mami".
A protože náš kamarád, který za námi byl na návštěvě, ještě nebyl ani v Šiomghvime, vzali jsme jej i tam. Klášter v pomalu měknoucím světle podvečerního slunce vypadal nejlépe ze všech návštěv, které jsme sem absolvovali. Výlet i tentokrát zakončila hospůdka s chinkali.

Fotogalerie

Dovolená v Rusku

Po delší odmlce přidáváme fotografie z naší dovolené v Rusku, kterou jsme rozdělili na tři zhruba stejně velké části. Nejprve jsme však jeli do Vardzie, kam byl táta přizván do týmu Neposedných (Mousvenarebi) na tzv. Vardzia Cupu, kombinovaném závodu v běhu, cyklistice a raftu. Po zaváhání v běžecké disciplíně, kdy jsme na kousek seběhli z cesty z toho bylo nepopulární čtvrté místo o tři minutky na bronzovou medailí. Ale pro Marušku to byl příjemný rodinný výlet se spřízněnými rodinami a spaním pod stanem. Poté již naše cesta vedla po Džavachetské pláni a sjezdem do araratské kotliny, abychom přijeli na letiště do Jerevanu akorát na odlet letadla do Soči.
Přivítala nás tradiční ruská byrokracie, zejména táta byl pro svůj rafinovaně podezřelý vzhled zadržen bdělým pohraničníkem na poslední kontrole a tvrdě vyžadoval informaci o místě pobytu. Naštěstí se objevila naše známá, u níž jsme měli bydlet, vše se vysvětlilo a nakonec z toho byly příjemné dny u moře se základnu v malém středisku Sovchoz Rossija s výbornou kuchyní v jídelně u "strejdy Musy". Maruška si užila delfinárium, akvapark v Adleru i atrakce v sočinském parku Riviéra. My jsme si naopak vychutnali horské prostředí Krasné Poljany a zhodnotili stav přípravy na olympijské hry.
Poté jsme nočním vlakem odjeli do Kislovodsku a po marném shánění autobusu jsme vzdali zavděk taxíkem. Ten nás však svezl po krásném údolí řeky Podkummok až do Dombaje. Maruška zde byla nadšena z ubytování u "djadji Kazbeka", kterému jsme i my vděčni za operativní řešení všech problémů i požadavků i za příjemné ubytování. Maruška statečně šlapala, následující tři dny ušla spoustu kilometrů v těžkém terénu, po sněhových polích, do kopců, po Poljanách. Prostě nám ukázala, čeho je schopna. Díky tomu jsme mohli navštívit tři zajímavá údolí, které se rozcházejí od Dombaje s vodopády, zasněženými pláněmi a pohledem na ledovce a krásné hory. Poslední den pobytu jsme se Marušce revanšovali jízdou na koníkovi i na "super houpačkách", kde táta musel Marušku tak dlouho vyzvedávat na kruhy a na hrazdu, až ho z toho dva dny bolela záda.
Poslední část byla spíše odpočinkovější, základnu jsme měli v lázních v Kislovodsku, zkoušeli jsme místní pramínky (moc nechutnaly), procházeli jsme se v rozsáhlém lázeňském parku a stráviili hodně času na houpačkách. Předposlední den dovolené byl ve znamení výletu "električkou" do Pjatigorsku, místo posledních dnů a duelu Lermontova, o čemž svědčí všudy přítomné odkazy na různých domech a exkurze "po Lermontovských místech".
Poslední den brzy ráno jsme vyrazili na letiště, kde nás čekala klasická sovětská tragikomedie na téma, kdo jsme a co jsme kde dělali. Moc příjemné to nebylo, Maruška se málem vyčůrala do rohu služebny, protože nás nechtěli pustit ani na záchod, táta mezitím čelil výslechu místního pracovníka pohraniční služby (a patrně i FSB). Holt diplomaté s gruzínskými razítky, pobytem na Dombaji, to je klasická špiónská záležitost, i když se rafinovaně maskují za turisty i s dítětem. Nakonec nás však propustili a Maruška se ke svému nadšení mohla proletět Tučkem, o němž zpívá svou oblíbenou bardovskou písničku "Turbiny TU". Vůbec Vizborovy písničky o horách a letadlech jí zaujaly, takže je teď musíme zpívat.
Epilogem dovolené bylo krátké setkání s kamarádem Sašou v Jerevanu, koupání na Sevanu a opulentní oběd s vynikajícím rybím šašlikem tamtéž.

Fotogalerie z dovolené

pondělí 17. května 2010

Besídka ve školce

Maruška měla poslední předprázdninovou besídku ve školce, rozoučení se školáky. Maruška předvedla kočku a ve fotogalerii je i "český tanec, zatancovaný opravdovou Češkou".


neděle 16. května 2010

Pohoda na balkóně


Do Tbilisi konečně vtrhlo teplé jaro a s ním i tradiční obědy na čerstvém vzduchu. Tentokrát Olja a Olja. Skoro mi to připomíná kolonialismus.

pondělí 3. května 2010

Z pardubického odskoku

První víkend v květnu se táta s Maruškou vypravili do Česka. Maruška měla první den pobytu poměrně náročný program. Stihla se vyřádit na nádraží v Rosicích, kde se otevíralo místní železniční muzeum s ukázkami vagónů a zahradní železnice. Zajeli jsme do perníkové chaloupky a závěr dne patřil atrakcím. Noční přelet ze Tbilisi, změna prostředí a náročný program však druhý den patrně vyústily v horečku.

Fotogalerie zde.

neděle 25. dubna 2010

Aktivní víkend s plaváním a lyžováním

Sobotní ráno vypadalo velmi smutně, neboť z nebe se valily provazy vody a nevypadalo to, že by mohly přestat. Plánovaný výlet za posledním sněhem na Gudauri se zhroutil v momentě, kdy jsme zjistili, že počasí na horách není o mnoho lepší. Po skoro celodenním válení však nakonec sobota skončila aktivně - na plavání. Z něho zatím obrázky nemáme, ale Maruška se moc a moc snažila a snad se naučí plavat.
Nedělní ráno se nám sice moc nechtělo z postelí, ale Maruška vyjádřila přání jet na lyže, a tak jsme vyrazili na 100 km vzdálené Gudauri, kde se dnes naposledy měly pustit vleky. Jakkoliv prvotní ochota byla slabší, výsledkem dne jsme nemuseli být zklamáni. Nejenom, že nám v rozhodujících chvílích nepršelo, ale chvílemi se ukázalo i slunko. Dokonce v určitých momentech pálilo natolik silně, že jsme se všichni tři trochu "přičmoudli" a večer to řešil krém.
Maruška byla hrdinkou dne, neboť sjela prakticky sama červenou sjezdovku (na jiné se totiž lyžovat nedalo). A to hned třikrát. Lano sice bylo její jistotou, ale prakticky vůbec nebylo nutno zachraňovat. Styl ještě potřebuje vybrousit, ale Maruška definitivně pochopila princip lyžování, ověřila si, že zvládne i náročnější sjezdy, a ještě jí to baví.
Cestou zpět jsme jako tradičně zašli na hrad Ananuri nad Žinvalskou přehradou a svíčkami vzdali dík za šťastný návrat z hor. Výlet korunovala hospůdka s chinkali, chačapuri, rybou a fazolovou polévkou lobio.

Fotogalerie je tentokrát slabší, fotky jsou pouze z mobilu.

úterý 6. dubna 2010

Velikonoce v Nachičevanu

Velikonoce jsme strávili tentokrát relativně exoticky i na kavkazské poměry. S kamarády z Ankary jsme projeli ázerbájdžánskou enklávu Nachičevan. Reportáž zatím nechystáme, ale k dispozici je již komentovaná fotogalerie a praktické informace a odkazy.

úterý 30. března 2010

Velikonoce ve Tbilisi

Posíláme pozdrav z Velikonoc ve Tbilisi. Neděle byla ve znamení barvení vajíček a ping-pongového turnaje, kde jsme s Olinkou obsadili 5. a 6. místo z 11 účastníků.

neděle 14. března 2010

Výlet do arménsko-ázerbájdžánské části Gruzie


Sobotní ráno jsme se sešli na gruzínsko-ázerbájdžánské hranici. Díky diplomatickému pasu mohl táta předběhnout dlouhou frontu a celkem rychle absolvovat přechod hranic. Následoval výjezd do jihovýchodní Gruzie (Kvemo Kratli). Zde je místo gruzínštiny více v kurzu arménština a hlavně ázerbájdžánština, což je alespoň některým z nás bližší.
Od hranice na Červeného mostu jsme se vydali po poměrně špatné okresní cestě ázerbájdžánskými vesničkami. Po pravé straně se zvedaly mírné a travnaté pahorky, které lemují tuto část gruzínsko-ázerbájdžánského pomezí. My jsme už projížděli rovinou řeky Debed pokrytou řadami skleníků. Místní plody se poměrně často objevují v naší lednici - odtud pocházejí vynikající okurky nebo rajčata.
Ve vesnici Kušči se z roviny zvedá pahorek, který byl ideálním místem pro založení pevnosti. Pevnost byla založena patrně arménským králem Gagikem (989-1020). Naposledy byla využívána v 15. století v době vlády turkmenských kmenů Černých a Bílých Beranů (Ak Koyunlu a Kara Koyunlu). Dalších informací o pevnosti se nám zjistit nepodařilo. Je odtud pěkný výhled do Borčalské stepi i na městečko Šulaveri. Dnes se ovšem na tomto místě pasou ovce.
Následoval přejezd do více hornaté oblasti, které dominovala hora Lalveri (2543 m) již na arménské straně hranice. V lesnaté krajině nad řekou Šulaveri se rozkládá nenápadný klášter Cerakvi blízko stejnojmenné gruzínské vesnice (jedné z mála gruzínských vesnic v místním kraji, jež obývají spíše Arméni a Ázerbájdžánci). Zajímavostí je místní název, který v gruzínštině znamená krumpáč. Jinak je zde ovšem poměrně řídké osídlení.
Klášter samotný pochází ze 12.-13. století. Hlavním dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie, pod níž je dochovaný a (podle zámku na mřížích) možná dodnes používaný vinný sklep. Z kostela je krásný výhled na mystickou krajinu s dominantou hory Lalvar.
Pokus o průjezd do sousedního údolí skončil na kamenech a s přibývajícím deštěm jsme rádi obrátili kapotu auta směrem k domovu spokojeni s příjemným výletem.

Fotogalerie

Noční Baku

Tátovo jednání v Baku završila večerní procházka osvětleným Baku, zvěčněná ve fotogalerii

sobota 6. března 2010

Besídka ve školce a Zlatovláska

V pátek 5. března proběhla další besídka ve školce, tentokrát zaměřena na jaro a především na svátek matek (ten se v Gruzii slaví 3. března) a den žen (8. března). Program byl poněkud kratší, což nám vyhovovalo, protože jsme spěchali tentokrát do divadla.

Fotogalerie z besídky s videem

Dětské divadlo ve Tbilisi za pomoci české ambasády (potažmo tedy Olinčinou zásluhou) uvedlo druhou premiéru Pohádky o Zlatovlásce. Gruzínská interpretace této pohádky byla možná pro české diváky poněkud neortodoxní, nicméně lze říci, že jsme se hodinu a půl dobře bavili, i když jsme gruzínskému textu rozuměli jenom velmi zlomkovitě. Bylo však vidět, že se baví i samotní herci, pohádka ještě není ohraná a když na konci dětské obecenstvo nadšeně vykřikovalo "Jyržyk", tak bylo jasné, že o úspěch bylo postaráno. Více snad řekne komentovaná fotogalerie.

neděle 28. února 2010

Víkend v Bakuriani

Vzhledem k tomu, že sníh na horách valem taje a nebude již možné pokračovat ve výuce lyžování, jsme se vydali na víkend na hory. Navíc naši kamarádi tam již týden pobývali a měli jsme mít u nich zajištěné ubytování. Bohužel ze společného ubytování první noc sešlo. Paní administrátorka si nějak spletla své kapacity, takže nás poslala do jiného hotelu. Tam zase natvrdo ráno odmítli udělat kávu, přestože to na svých stránkách inzerují. Vrchol ovšem přišel druhý den, kdy paní majitelka v rámci "nedorozumění" odmítla ubytovat i naše kamarády, na něž už také nevyšlo místo v jejich původním hotelu. Ještě štěstí, že od minula známe pension Tetnuldi, který nás přivítal s příjemnou rodinnou náručí a umožnil nám strávit příjemný večer.
Pokud si však odmyslíme shora naznačené logistické problémy, potom nám celý víkend vyšel na jedničku. Počínaje počasím, které nám zvláště v sobotu dopřálo azurově modré nebe a konče sněhem, který sice tál, ale pořád byl k lyžování. Sobotní den jsme konečně vyjeli na Didveli. Minule nám lanovku zavřeli těsně před nosem. Tentokrát jsme si vychutnali celodenní ježdění, i když Maruška vydržela pouze půl dne, potom dala přednost hrátkám na sněhu s malým Ríšou.
Druhý den jsme dostali lano na lyžování a vyrazili na známé menší svahy. Sníh byl už trochu vydřený, ale s půjčenými lyžemi to tolik nevadilo. Maruška sice nejprve neměli plnou důvěru v navázání na dračí smyčku, ale nakonec se jí to moc zalíbilo. A to tak, že rodiče se nestačili divit. Během několik jízd si to Maruška šněrovala zcela správně "šikmo" od jedné strany sjezdovky ke druhé i s obloučky. Vrcholný zážitek dne však přišel v samotném závěru. Už nebylo potřeba jištění a Maruška zvládla malou sjezdovku úplně sama!!! S téměř vzorovými obloučky a poměrně solidním doplužením. Neobešlo se to bez menších pádů a ještě se samozřejmě je co učit, ale něco se zlomilo a Maruška pochopila, oč v lyžování jde. Naše pochvaly jí samozřejmě také těšily a snad se dá říci, že v rodině vyrostl nový lyžař.
Na druhou stranu zase nelze všechno přehánět, do Maruščiných svalů se přece jenom vkrádala únava. Sníh byl navíc stále rozbředlejší a jízda v něm stále těžší. Vyhlásili jsme proto ústup do nížiny a konzumaci duchovní potravy. Hlavním chodem se zde stal klášter Timotesubani, na cestě do Bordžomi. Místo na soutoku dvou potoků a zaklíněné v horách skutečně dýchalo svým geniem loci. Samotný kostel byl založen patrně v 11. století místními vládci Šalvou a Ivanem Achalcicheli. Hlavní kostel Panny Marie byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století v době královny Tamary. Kostel je z mírně růžového místního kamene a ozdoben tyrkysovým obložení. Kostel je postaven z cihel, což bylo ve své době značně neobvyklé (většina kostelů byla stavěna z kamene). Nejlépe je však původní cihla vidět na bráně do kláštera.
Bohužel nám nebylo dopřáno vidět interiér kostela, který patří k nejlépe dochovaným památkám gruzínského středověku. Hlavní zajímavostí jsou dochované fresky s výjevy z Nového zákona, které uvádějí charakteristický styl středověké malby - štíhlé postavy, dynamika či kobercová struktura kresby. Mezi freskami vyniká působivé zobrazení ráje a pekla. To jsme si však mohli shlédnout pouze na fotografiích v zavřeném stánku. Alespoň se máme na co těšit příště.
Potom už následoval přesun do Tbilisi a večeře v oblíbené hospůdce naproti ambasády (kdo byl u nás, zná).

Fotogalerie

Tbiliský víkend

O víkendu 20.-21. února byla konečně téměř vyřešena Maruščina nemoc a mohli jsme tak vyrazit na krátký výlet. Moc jsme však nechtěli někam daleko, a tak zvítězila varianta dojet na skanzen s našimi známými. Nakonec po procházce jednou částí skanzenu děti (samozřejmě kromě Marušky) vytuhly, takže se oběd místní hospůdce poněkud protáhl.
Ve fotogalerii jsou představeny především adžárský dům a mešita - islám je pro nás atraktivní ve všech podobách, zvláště v takto zajímavé.
Nedělní odpoledne jsme si vyšlápli pěšky na Mtacmindu a vyzkoušeli po zimě některé její atrakce. Cestou zpět Maruška usnula v autobusu, což znamenalo, že nabírání sil ještě není u konce.

sobota 30. ledna 2010

Nedokončený výlet na Zedazeni

Krásného sobotního rána jsme se vydali ke klášteru Zedazeni, na kopci vysoko nad Džvari. Původní plán byl zaparkovat auto pod kopcem, u nového kostela ve vesničce Saguramo a dojít pěšky na kopec. Příval sněhu a řev Marušky, které se nechtělo do kopce, nás donutil zastavit přece jenom o něco dříve. I tak to však byla pěkná procházka zimní krajinou.

Fotogalerie

neděle 17. ledna 2010

Betania - na druhý pokus

Již od výletu na podzim se nám zalíbila opuštěná krajina okolo kláštera Betanie. Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.
Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru.
Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.
Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.
Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě.

Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).

Fotogalerie

úterý 12. ledna 2010

Malá dovolená v Bakuriani

Na pravoslavné vánoční svátky byla ambasáda zavřená, a tak se nám otevřela možnost na pět dní vyrazit po zimní Gruzii. Vybrali jsme si zimní středisko v Bakuriani, které svým charakterem připomíná mnohé české hory, byť v pozadí se vynořují á la tatranské velikány a ještě dále se na některých místech objevil hřeben Velkého Kavkazu.
Bakuriani je jinak docela příjemné městečko s celou řadou ubytovacích možností. Asi by nebyl problém najít i něco na místě, nicméně jsme raději rezervovali ubytování předem v útulném rodinném hotelu Tetnuldi s bohatou stravou, rodinným šašlikem poslední den, houpačkou, seníkem (pro Marušku něco nového) a pejskem.
Počasí nám vyšlo skvěle. Několik dní před naším příjezdem napadla vrstva nového sněhu, což bylo sice problémem při výjezdu nahoru, ale zažili jsme si zimní pohádku i v centru města. Do toho se přidalo vytrvalé sluníčko, které učinilo celou dovolenou jako z prospektu. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že ze sněhové pokrývky se na ulicích stala břečka s kalužemi.
Maruška se začala plně učit lyžovat, na rozdíl od předchozího roku jí to dokonce i bavilo, naučila se skvěle drže rovnováhu, i když na samostatné ježdění to ještě není. Ale snažila se. Chtěli jsme si udělat i alespoň jeden výjezd na horské hřebeny okolo, bohužel jedna lanovka na vrchol Kochty přestala jezdit přesně v momentě, kdy jsme se na ní vydali (a do konce pobytu už nejezdila), a druhá na Didveli nám zavřela těsně před nosem. Holt, tak dlouho Maruška chtěla dokončit pohádku, až jsme lanovku prošvihli. Chudák Maruška, stála u plotu a vykřikovala, že "vůbec nemá ráda tady ty organizátory". Přes vážnost situace jsme se mohli smíchy málem přetrhat.
Poslední den jsme se sbalili, nechali auto v Bakuriani a vyrazili do Bordžomi vlakem. Dvakrát denně pomalou jízdou překonává 37 kilometrů a výškový rozdíl asi 800 m mezi Bakuriani a Bordžomi úzkorozchodná železnička. Pomalá jízda ve vyhřátých vagónech je skvělým zážitkem pro milovníky vláčků (jako je táta). Koho by zajímaly podrobnější informace, potom v ruštině je najde například zde nebo zde.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v pevnosti Surami, známé z filmu Sergeje Paradžanova (Legenda o Suramské pevnosti). Legendu i historii hradu si lze přečíst zde.

Fotogalerie s komentáři

Praktické informace z Bakuriani

pátek 1. ledna 2010

Večerní novoroční Tbilisi

Fotogalerie z odpolední a večerní procházky po novoročním Tbilisi.

Novoroční výlet na jezero Lisi

Na jezero Lisi kousek nad Tbilisi jsme se chystali už dávno. Po novoročních oslavách se nám nechtělo vyrážet na nějaký delší výlet, a tak jsme v mírně oblačném dopoledni vyrazili vzhůru.
Jezero Lisi je zajímavé svými rekreačními možnostmi, lze se zde koupat (samozřejmě v létě), pozorovat ptačí kolonie, rybařit. Již v sovětském období se jednalo o významnou rekreační zónu, kam vedla dokonce lanovka.
Z politického hlediska je zajímavé, že město Tbilisi prodalo v roce 2007 jezero soukromému investorovi, který tady hodlal vybudovat rekreační základnu. Na prahu rokku 2010 se nám to příliš nezdá. Navíc město má v úmyslu zastavět okolí jezera další bytovou a rekreační zástavbou, takže jezero samotné by mělo být pouze kulisou. Doufáme naštěstí, že si klidu okolo jezera budeme moci užívat ještě dost let, protože nebudou peníze.
Takto si Maruška mohla pošťourat v ledu, vylézt na borovice, házet šiškami do dálky i na cíl či hledat vykouzlenou Tatranku v korunách stromů.

Fotogalerie


Ještě báseň Tengize Gudavy, známého obhájce lidských práv, disidenta, který byl v sovětském období dvakrát vězněn a v roce 1987 byl vyslán ze SSSR. Pracuje na Rádiu Svoboda v Praze a publikuje články k postsovětskému prostoru.

Озеро Лиси
Накануне ареста, мы побывали с
женой на озере Лиси

Озеро Лиси
Тбилиси
Лето злое
От зноя
И день бел
От дел
Из города
В горы
Мы подались
Ввысь
Канатка нас тянет
И манит
Блюдце синее —
Озеро Лиси!
Со скрипом и смехом в небо
Поднялись мы и не было
Словно земной суеты
Только ты
И я в целом свете
Рады как дети
Мы солнцу и ветру
Отдались

Озеро Лиси!
Солнечный ветер пляшет
В волосах твоих, машет
Нам барашками волн…
К озерному
Горному
Хрусталю побежим
Вот оно —
Зачарованно
Нежным
Лоном
Прохладной истомы
Лежит
За частоколом
Прибрежных
Кленов
И лип…
Озеро Лиси!
Плеск воды и шум пляжа
Нам чтото нужное скажут
Нам чтото подскажут
Лучи
На песке разлитые
И чайки
Прокричат
На лету
Нам
Чтото печально
На озере Лиси!
Нагретое солнцем поле
Предупредит о злой доле
Трава нашепчет о встрече
С разлукой
Близкой
О муке
Прошелестят нам листья
На озере Лиси!
Мы здесь поклонимся чемуто
И будет прощальной минутой
Безмятежно сладкой
Этот наш отдых украдкой
У грядущего
На нас идущего
На озере Лиси.
Отсюда уйдем мы вскоре
И смоет загар наш горе
И долгие годы

Как воды
Затопят копи
Наших душ
И сушу свободы
Скроет саваном — океаном бескрайним…
Озеро Лиси…
Скажи, когда это было?
Мгновения те застыли
Опрокинувшись в обмороке
И рок
Нарек
Им
Имя —
Озеро Лиси.
С ними
И мы
Растворились в чуме
Тюрьмы
Озеро Лиси, синее
По волнам своим понеси меня
К тому
Затерянному
На самом дне
Дню
Неприкаянному
Спаянному
Снами
С нами

http://imwerden.de/pdf/gudava_proxozhu_skwoz_kamen.pdf

A ještě jedna báseň, tentokrát současná poezie:

Озеро Лиси…


Деревья белые от снега из цветов...
Их аромат удушливо неряшлив
Там где прохлада с Лиси берегов
Вдруг будоражит голосом протяжно

Воспоминаний ворохом, миндаль…
Из глади вод без устали вставала.
Да на стене мой старый календарь
С видом к Сиони с вечной Нарикала.

Сухой инжир закрученный слегка,
Под окнами моей многоэтажки.
И снова запах горький миндаля,
И вкус вина в моей железной фляжке.


И снова заставляет умолчать,
Перенести обиды и упреки…
Жаль не сложилось… Где теперь твой сад?
Ах Лиси… Это горькие уроки.

http://neteratura.ru/read.aspx?pid=061B65439394