Konečně udeřil den D pro Marušku - domluvili jsme se na na koupi dětského kola. Navíc nám návštěva přivezla auto, takže jsme nemuseli přemýšlet nad dopravou. Prošli jsme dva obchody, až jsme nakonec skončili v Goodwillu, v jediném hypermarketu celé Gruzie. Maruška byla nadšená a hned na parkovišti musela kolo vyzkoušet. A na ambasádě jsme jí málem nedostali domů. První krůčky jsou sice trochu vachrlaté, ale i za malou chvilku bylo vidět, že Maruška nabírá zkušenosti.
čtvrtek 28. května 2009
Maruška na kole
Konečně udeřil den D pro Marušku - domluvili jsme se na na koupi dětského kola. Navíc nám návštěva přivezla auto, takže jsme nemuseli přemýšlet nad dopravou. Prošli jsme dva obchody, až jsme nakonec skončili v Goodwillu, v jediném hypermarketu celé Gruzie. Maruška byla nadšená a hned na parkovišti musela kolo vyzkoušet. A na ambasádě jsme jí málem nedostali domů. První krůčky jsou sice trochu vachrlaté, ale i za malou chvilku bylo vidět, že Maruška nabírá zkušenosti.
středa 27. května 2009
Dva výlety do Mcchety a na Džvari
První výlet bylo skvělé počasí, dokonce až příliš velké teplo. Maruška si mohla ještě pojezdit s "rudlíkem" a na své motorce. Díky počasí jsme si udělali příjemnou pěší procházku ke kostelu Džvari (v překladu "kříž"), jedné z nejskvělejších památek raně středověké gruzínské architektury ze 6. století, která se majestátně tyčí nad soutokem řek Mtkvari (Kura) a Aragvi).
Druhá návštěva "nám přivezla" trochu deštivější počasí, takže večer se spustila bouřka a liják. Naštěstí jsme se dostali domů včas, takže nás nic nepostihlo. Celý den jsme jezdili s autem, a tak došlo i na můj první výjezd na Džvari (byl jsem tam už mockrát, ale vždy pěšky).
Zde ještě přidávám začátek slavné Lermontovovy poemy "Mcyri", kde je poněkud ponurý popis Mcchety a Džvari (český překlad přivítám):
Там, где, сливаяся, шумят,
Обнявшись, будто две сестры,
Струи Арагвы и Куры,
Был монастырь. Из-за горы
И нынче видит пешеход
Столбы обрушенных ворот,
И башни, и церковный свод;
Но не курится уж под ним
Кадильниц благовонный дым,
Не слышно пенье в поздний час
Молящих иноков за нас.
Теперь один старик седой,
Развалин страж полуживой,
Людьми и смертию забыт,
Сметает пыль с могильных плит,
Которых надпись говорит
О славе прошлой — и о том,
Как, удручен своим венцом,
Такой-то царь, в такой-то год,
Вручал России свой народ.
pondělí 4. května 2009
Výlet do severozápadního Ázerbájdžánu
Do toho jsme samozřejmě nevynechávali gastroturistiku, neboť ázerbájdžánská kuchyně s perskými a tureckými vlivy má velkou přitažlivost. Pravda, na restaurační zařízení jsme tentokráte měli o něco menší štěstí, snad kromě posledního dne, kdy jsme odcházeli spokojeni všichni. Jako suvenýr pro včasně příchozí máme i šekinskou halvu (šeki halvasi), ale to jenom pro opravdu bleskově příchozí, neboť sladkosti jsou to velmi chutné.
I Maruška se tvářila, že se jí to líbí (samozřejmě ne všechny momenty byly v tomto směru ideální). Když jsme se potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověděla: "ázerbájdžánské vlajky". Jinak v domečku, kde jsme bydleli, měla svá kuřátka se slepičkou, spousty kamínků na "barvení vodou", v Šeki samotném nádhernou fontánu, která se tak často měnila. A taky jsme mohli přeskakovat potůčky, možná poprvé jsme viděli lezoucího šneka a spoustu a spoustu malých zážitků, které se možná někde v té malé a chytré hlavičce ukládají.
Myslíme, že nejvíce za nás řeknou snímky ve fotogalerii, které jsou opatřeny často podrobnějšími popisky: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200905AZBSeki#
neděle 26. dubna 2009
Návštěva lázní
Fotogalerie na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200904TbilisiLazne
neděle 19. dubna 2009
sobota 18. dubna 2009
Deštěm do jižní Gruzie aneb za básníkem Sulchan-Sabou Orbelianim
Na víkend v polovině dubna jsme počítali s relativně dobrým počasím a možností vyrazit na komplex klášterů David Garedža ve východní Gruzii i s případným přespáním ve stanu. Bohužel počasí po návratu z Baku připomínalo spíše předjaří a rozhodně bylo chladnější, než byly teploty v České republice. Proto jsme se rozhodli výlet zkrátit na jeden den.
Sobotní ráno nám však mnoho optimismu nepřineslo. Z nebe se valily proužky vody, takže nějaké dlouhé procházky by Maruška mohla odnést dalším nuceným pobytem v domácím ošetřování.
Po krátké poradě s našimi kamarády, s nimiž jsme výlet domluvili, naše Mitsubishi vyrazilo na náhradní trasu. Do oblasti Dolního Kartvelska (Kvemo Kartli) nedaleko arménských hranic. Tato oblast byla považována tradičně za centrum Kartvelského státu. Oblastní město Bolnisi bylo důležitým biskupstvím gruzínské církve.
Po hodinové cestě a jednom špatném odbočení ve městečku Marneuli a pěti kilometrech po značně okresní cestě jsme se dostali do oblastního města Bolnisi. Proužky vody se změnily definitivně na provazy a rozhodně to nevypadalo na nějaký konec. Na druhé straně déšť a přece jenom jarní období vykouzlilo krásné louky plné svěží zelené trávy. Kdyby nebylo deště, tak pasoucí se krávy a ovce by vytvořily zajímavou venkovskou idylku.
Po dalších asi dvaceti kilometrech z Bolnisi se před námi vynořila silueta středověkého hradu Kveši. Před ní vede odbočka na kamenitou cestu až na konečnou ve vesnici Tandzia. V bočním údolí zůstala ázerbájdžánská vesnice Darbazi královskou rezidencí z doby Davida Budovatele. Vesnička Tandzia nás přivítala svanskými domky a náhrobky v podobě typických svanských věží. Svaneti z oblasti Mestie sem byli evakuováni na počátku 90. let v době abchazské války. Tato akce však byla pouhou náhražkou za snahy o vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva probíhajícího od roku 1989. Svanové a Gruzíni měli být přestěhováni do domů opuštěných Ázerbájdžánci i do nově postavených domů, které se vyjímají při vjezdu do vesnice. Současné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Gruzínci nejsou prosty nejrůznějších stereotypů, o čemž nás přesvědčil kyselý výraz kurátorky muzea, když se jí Vojta zeptal na vesnici Darbazi (v překladu Brána).
Na konečné asfaltové cesty leží skutečně muzeum literatury na místě, kde do 30. let 20. století stávala rezidence významného gruzínského rodu Orbeliani. Jejím největším literárním představitelem se stal Sulchan-Saba Orbeliani (1658-1725). Pro zájemce o stručný popis jeho života a doby - viz stránku http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm. K jeho nejčtenějším knihám patří především soubor bajek „Kniha moudrosti a lži“ (česky Svět sovětů, Praha, 1964). Pokud se chcete seznámit s jeho bajkami, potom pro zájemce je vedle českého překladu i internetová verze v ruštině.
Vedle dnešního muzea se v areálu dochoval nevelký kostel Panny Marie ze 13. století, který dnes dominuje vršku nad muzeem. Špatné počasí nám však neumožnilo prozkoumat celý areál. Mužská část výpravy šla v dešti shánět klíče od muzea, abychom alespoň něco viděli.
Naději jsme získali v nově rekonstruované policejní stanici, která se v jinak spíše šedivých domcích nápadně vyjímala svou růžovou novotou zářící barvou a nápisem „Police“ v gruzínštině a angličtině.
Děti mezitím objevili kouzlo deštivého počasí, až bylo nutné toto nadšení poněkud mírnit. Nakonec se otevřely dveře poměrně malého muzea věnovaného Sulchanu Sabovi, jeho době a dílu. Bohužel většina popisků byla gruzínsky, takže až večer jsem si pořádně sedl a mohl jsem si dát v klidu dohromady, co jsme vlastně viděli a co nám říkal náš kamarád Vojta. Až nyní doceňuji genius loci daného místa.
V pokračujícím dešti jsem předal řízení Olince a se zajímavým, ale momentálně deštivým místem jsme se rozloučili. Další zastávka byla určena k naplnění žaludků. To proběhlo ve městečku Bolnisi, kde jsme se v příjemné hospůdce mohli věnovat chinkali, kebabi a místnímu pivu, patrně nefiltrovaného charakteru a zajímavé chuti. Daší informace k městu Bolnisi viz na stránce: http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm.
Ještě krátce jsem si vyfotil některé domy z doby německého osídlení. Další fotky na této stránce: http://caucasus-pictures.blogspot.com/2007/01/bolnisi-ex-katharinenfeld.html.
Za pokračujícího deště jsme však už museli zvolit ústup do Tbilisi. Poslední krátkou zastávkou byl pramen Bolniské minerální vody, mírně železité kyselky, která Marušce velmi zachutnala a večer nechtěla nic jiného. Výlet tak byl sice propršený, ale i tak jsme strávili zajímavou sobotu, která snad nebude mít zdravotní následky.
Jako vždy přikádáme krátkou fotogalerii.
Velikonoce v Baku
Prozatím mohu přidat pouze stránku na praktické informace a fotogalerii.
pátek 3. dubna 2009
Opět na Želvím jezírku

Přidávám ještě jednu fotku z poškolkového výletu na Želví jezírko. Začali jsme totiž do školky jezdit na kole, takže máme postaráno o novou zábavu. Jenom doufám, že kolo na těch "hrbolcích" (jak říká Maruška) vydrží.
Ve čtvrtek měla maminka pozdně odpolední jednání, takže jsem se vydal na kole sám. A protože lanovka na Želví jezírko již jevila známky aktivity po zimním spánku, vyvezli jsme se s Maruškou i s kolem nahoru. Kolo vesele trčelo z rozbitého okna lanovky, ale nikomu to vlastně nevadilo.
Želví jezírko bylo již plné života, a dokonce jsme si za hříšné peníze mohli půjčit šlapadlo a projet se po jezeře. Fotka je právě z prostředka jezera. Sluníčko hezky hřálo i takhle večer a jakmile se klonilo k západu, tak jsme udělali dlouhý "sešup" na kole bez jediného šlápnutí až skoro k ambasádě. Pravda, Maruška chytila pro změnu opar na puse, která se jí tímto poněkud rozšířila.
Výstava a svatba
Od poloviny března probíhala ve Tbilisi zajímavá výstava dětských kreseb českých animátorů a na jejím otevření Maruška neměla chybět. Pravda, když jsme se jí potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověď nenechala nikoho na pochybách - "koláčky".
Tady je fotogalerie, jejímiž autory tentokrát jsou naší známí.
Svatba na ambasáddě byla druhou událostí. Té se Maruška zúčastnila už s antibiotiky, i když to moc vidět nebylo. To spíše naše dospělá část rodiny byla druhý den trochu slabší, přece jenom už na nějaké "pařby o rána" moc nejsme. Obě události však byly moc fajn a přespěly do naší tbilisské pohody.
Rovněž tyto fotografie nejsou z naší dílny
úterý 10. března 2009
Výlet ke klášteru Šiomgvime
Sv. Šio z jeskyně (tak by zněl přibližný překlad místa i přídomku svatého) prožil svá poslední léta v jámě pod klášterem, který sám založil. V této jámě (jeskyni) byl také pohřben. Právě sem dnes míří větší část poutníků z celé Gruzie, převážně však ze Tbilisi (podobně jako my, mastňácky autem). Jeskyně je přístupná a o svátcích i plno. Svátek jsme trefili i my, neboť byla první postní neděle (v pravoslavném kalendáři posunuta oproti katolickému). Sv. Šio žil nejprve se sv. Joanem na místě dnešního kláštera Zedazeni nedaleko odsud (ten rovněž plánujeme do budoucna navštívit). Později odešel na západ a usídlil se pod nehostinným skalním masívem, který se dnes nazývá Sarkine (Schaltba) a je tvořen měkkými slepenci a pískovci. Zde jej potkal šlechtic Evagre z nedaleké Mcchety, který sem zabloudil při lovu. Byl natolik inspirován sv. Šiem, že s ním zůstal, vzdal se svého postavení i majetku, založil klášter a přivedl sem další mnichy. Sv. Šio však zůstával věrný asketickému životu v jeskyni, kde také strávil poslední léta svého života v téměř úplné tmě. Jediným spojení se světem byl malý otvor na vrcholu jeskyně, odkud mu ostatní bratři podávali jídlo.
Později byl klášter rozšířen králem Davidem Budovatelem ve 12. století. Po jeho smrti však došlo k úpadku gruzínského království, stejně jako kláštera. V 17. A 18. století byl klášter vypálen perskými vojsky, vlastně Dagestánci ve službách perského šáha a později osmanskou armádou a opět Peršany. Pokaždé byl obnoven péčí gruzínského rodu Amilachvariů, kteří klášter získali v 15. století od krále Giorgije VIII. Poslední obnova kláštera je datována do 19. století a počátkem 20. století byly přemalovány fresky v původním kostele sv. Jana Křtitele a některé drobné detaily. V sovětské doby byl klášter uzavřen (pro podobu kláštera v roce 1980 se podívejte na stránku http://vdjorbenadze.tripod.com/Kartli/Kartli.htm). Po vzniku nezávislé Gruzie byl klášter opět obnoven a dnes v něm slouží několik desítek mnichů.
Historie architektury kláštera spadá do 6. století, kdy byl postaven první z několika místních chrámů – sv. Jana Křtitele (předpokládá se, že to bylo okolo roku 560-580). V dalších století jsou upomínány tři kostely (spíše kaple) vedle sebe, které jsou dnes součástí dolního chrámu a jsou rozloženy nad jeskyní sv. Šia. Interiér je zdoben novodobými freskami ruského malíře Andrejeva, který namaloval portréty gruzínských králů i svatých v letech 1901-03. Tyto fresky překryly starší malby a není vyloučeno, že bude iniciováno obnovení původních fresek. Nad vchodem do dnešního kláštera je malá zvonička ze 17. století vybudovaná podle persko-středoasijského modelu „šatrových“ střech. Je zde také rodová hrobka šlechtického rodu Amilacvariů, kteří vlastnili celou oblast a měli patronát i nad klášterem Šiomgvime.
O něco výše nad tímto kostelem leží centrální chrám (Zemo Eklesia – Horní chrám) nad jeskyní byl postaven Davidem Budovatelem na počátku 12. století a byl několikrát vypálen a do dnešní podoby byl přestavěn v 17. století. Dovnitř jsme se bohužel nedostali – vrata byla uzavřena kameny. Bohužel jsme tak neviděli originální fresky z doby výstavby kostely i později, rovněž vzácné fresky dekorativního stylu ze 13. století.
Okolo hlavního kostela jsou dnes přistavěny klášterní cely, vesměs nově vybavené. Posledních hi-tech výkřikem jsou solární panely poskytnuté ve sbírce z USA (Solar Energy for Five Monasteries in Georgia).
V okolí jsme vylezli k jedné z mnoha jeskyní částečně přirozených a částečně vytesaných mnichy, odkud byl krásný výhled na celý areál kláštera.
Před vchodem do areálu kláštera je svatý pramen (Pramen Slz – Cremlis Ckaro), který je upomínán ve středověkém životopisu sv. Šia. ¨Legenda vypráví, že sv. Šio zde uviděl mnicha, který nesl vodu ve džbánu. Náhle upadl na zemi a dždán se vzácnou vodou se rozbil. Mnicha velmi rozesmutnila tato událost, protože jej stálo hodně práce, aby vodu přinesl ze vzdáleného pramene. Stál nad rozbitým džbánem a hořce plakal. Sv. Šio soucítil s bratrem a najednou uviděl anděla, který stál u skály a kopím ryl do země, až najednou vytryskla ze skály voda.
Zde jsme se oddělili od hlavního proudu a vylezli jsme na jeden z mnoha kopců, na jehož vrcholu stál ještě kostel sv. Kříže (Džvriseklesia) ze 13. Století (rekonstruovaný v roce 2006). Trocha námahy stála za to. Mohli jsme se pokochat nádhernými výhledy na údolí řeky Mtkvari (také nazývané Kura), na klášter i na překrásné přírodní scenérie jeho okolí. Maruška se kochala především tím, že za statečný samostatný výstup až nahoru dostala „něco dobrého“ – buchtu. S Vojtou (respektive s pomocí jeho fantazie) jsme luštili zašlé fresky na zdech kostelíka, což dodalo místu pro nás ještě zvláštnější genius loci. Musím subjektivně říci, že právě tento kostelík patří k mým nejzajímavějším místům, které jsem tady v Gruzii navštívil.
Bohužel na další kostelíky už naše děti byly přece jenom trochu unavené a hladové, takže jsme museli vyhlásit ústup na „chinkali“. Přes ne zcela příznivé počasí tak máme za sebou další pěkný a příjemný výlet.
Více informací například na http://intranet.parliament.ge/pages/archive_en/CULTURE/ancient_monuments/shiomgvime/shiomgvime_show.htm
Fotogalerie na stránce: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200903Shiomgvime
Pro znalce ruského jazyka a literatury tady potom mám zajímavou báseň od významné sovětské básnířky Belly Achmadulliny.
Белла Ахмадуллина
В Шиомгвиме
(Сборник стихов)
Железный балкон,
уютный и ветхий.
О, люди редко бывают тут.
Зато миндаль
сюда наклоняется веткой,
и липы опадают,
когда отцветут.
Эти деревья намного старше,
намного старше,
чем я и ты.
Но неужели
этим деревьям не страшно
одиночество келий и темноты?
úterý 3. března 2009
Den matek

Dneska se v Gruzii slaví Den matek. Podobně jako u nás po roce 1989, i v postsovětské Gruzii bylo rozhodnuto, že Mezinárodní den žen je komunistický svátek a slavit se nesmí. Jenomže setrvačnost v národě přetrvává a 8. března ženy stejně dostávaly květiny. Dneska se už těžko zjistí, kdo vzal do ruky kalendář a řekl, že den matek bude 3. března, na just před tradičním svátkem. Ale co, když se podíváme na historii našeho svátku matek v květnu, tak je také poněkud uměle vytvořený a za první republiky se ujal jako hlavní svátek. Kdoví, co zde bude za 15-20 let.
Matky sice v tento den dostávají kytky, nicméně popularita 8. března zůstává. Je to vidět především na prodavačích květin. Dnešní den jich sice bylo možná o něco více, avšak největší záplava květin by se měla vyrojit v neděli, kdy ceny květin letí strmě vzhůru. Což také o něčem svědčí.
Nicméně podléhám tímto vůli místních úřadů a přeji všem vše nejlepší i s gruzínským Dnem matek i s Mezinárodním dnem žen v neděli 8. března 2009.
neděle 1. března 2009
Z nedělního výletu
Obrázky z výstavy
Skutečnost bohužel předčila veškerá očekávání. Děti (většinou ze Tbilisi) měly nakreslit, jak si představují sovětskou okupaci v roce 1921 (v tomto roce byla svržena menševická vláda ve Tbilisi) a v návaznosti i ruskou okupaci (nebo "okupaci") v roce 2008. Nemám nic proti tomu, aby děti kreslily válku. Oba jsme se však shodli, že některé obrázky zjevně nemohou být pouze výsledkem dětské fantazie. Navíc obrázky vyjadřují i nenávist vůči sousednímu státu (jakkoliv je s ohledem na minulé události možná pochopitelná), což určitě nepřivede k nějakému snížení napětí či usmíření v budoucnosti (přnejmenším, jakmile zmizí současný prezident s chorobnou nenávistí vůči všemu ruskému). Bohužel četbou ruských médií mi nevychází o mnoho lepší obrázek Gruzie, což v daném regionu není příliš příjemné zjištění do budoucna.
Ostatně, posuďte sami ve fotogalerii, myslím, že nebude problém odlišit rok 1921 a 2008: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200902ObrazkyZVystavy#
středa 18. února 2009
Pestrá neděle ve Tbilisi
Procházkou přes staré město, kde jsme sami ještě nebyli, jsme se dostali na turistickou zónu a k naší oblíbené hospůdce nedaleko lázní. Naštěstí jsme základy gruzíbských jídel ovládli natolik, že jsme ani nepotřebovali jídelní lístek. Přesně víme, co s Maruškou můžeme.
Na odpoledne jsme měli lístky do divadla. Puškinova "Skazka o Care-Saltane" je zde opravdu adaptována pro děti se spoustou písniček a tancování, s barevnými kostýmy a celkem pochopitelným dějem. Pro Marušku je děj složitý, ale zase se jí líbí písničky a tance.
A protože toho Maruška neměla ještě dost, tak odpoledne následovala procházka do parku, na "atrakci" a na klouzačky. Uspání potom netrvalo ani moc dlouho.
Fotogalerie dne je na našem webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200902TbilisiStareMesto#
Auto
neděle 15. února 2009
Gudauri 2009 II
Den na horách se opravdu vydařil. Tentokrát svítilo slunko, den byl bez mráčků, sněhu bylo dost. Maruška s maminkou opanovaly sáňky, táta většinouřádil na lyžích. Střetli jsme se na lanovce tak, aby dospělí byli na sáňky a Marušku oba a nestal se "karambol" jako poprvé, když to maminka zkusila sama. Od té doby má Maruška na nějakou dobu památku na bradě, jak s ní ryla ve sněhu.
Po všech těch zážitcích Maruška usnula ještě v autě, takže jsme se zastavili u hradu Ananuri (o něm byla řeč v minulém dílu), bohužel už jsme přijeli po zavírací hodině, a tak k našemu velkému zklámání zůstaly svíčky nezapáleny.
Cestou zpět se Maruška dožadovala "chinkali" (taštičky plněné masem s vlastní šťávou, poněkud větší, než známější pelmeně). To jsme absolvovali kousek za Tbilisi, kde je na chinkali vyhlášená restaurace.
Fotogalerie
sobota 31. ledna 2009
Gudauri, Ananuri - lyžování
Osobně jsem to bral jako příležitost získat zkušenosti s novým miláčkem, přece jenom jsem čtyřkolku a ještě k tomu v horském zimním terénu nikdy neřídil. Zpočátku je cesta dobrá, v Gruzii se za poslední léta udělalo pro rozvoj silniční sítě opravdu hodně. Jenomže síť kvalitních silnic pokrývá jenom hlavní tahy a do Gudauri se zatím dobrá silnice ještě nedostala. Ostatně v zimních podmínkách tady silnice dostávají dost zabrat a údržba není jednoduchá.
Mou pomalou a opatrnou jízdou nám to trvalo 2 hodiny, i když to okolo mě někteří Gruzíni se silnějšími čtyřolkami švihali za mnohem kratší dobu. Nechtěl jsem s rodinou riskovat a i tak jsem se nevyhnul jednomu menšímu smyku, naštěstí na ledovce při cestě pod vlek. Podle rozježděných kolejí na krajích jsem určitě nebyl sám. Marušce se zase líbil signál připoutejte se, který jsem dával stropní lampičkou.
Podle našich měřítek by se Gudari dalo skutečně přirovnat k nějakému Špindlu nebo Peci. Pochopitelně kopečky okolo nejsou krkonošské tisícovky, ale pořádné třítisícovky (do této výšky zasahuje nejvyšší třetí „úroveň“ sjezdovek. Na rozdíl od Krkonoš či Alp je tady uspořádání sjezdovek a vleků hodně vertikální a nikoliv roztažené po všech kopcích (později jsem pochopil, že část panenských svahů je vyhrazena pro heliski, část pro projížďky na skútrech a další části jsou kdovíproco. A tak se na lanovkách můžete dostávat stále výše či sjezdovat na jedné úrovni. Našinec zvyklý na alpská střediska nad tím možná ohrne nos, nám to celkem stačilo.
Hlavně jsme chtěli Marušce ukázat lyže a co se s tím dá dělat. Předchozí den byla z lyží úplně nadšena a kdyby to šlo, tak jsme lyžovali rovnou u nás v obýváku. Dokonce z toho byla velká scéna, protože Maruška musela jít spát a nemohla si hrát s hůlkami. Nakonec se vše docela utřepalo a Maruška se na hory vysloveně těšila. Tak jsme si říkali, jestli, řečeno s klasiky, „prvek očekávání nakonec nebude vystřídán prvkem zklamání“. Vzhledem k tomu, že Maruška opravdu není na auto zvyklá, tak se jí těžko chápalo, že (na rozdíl od vlaku, s nímž jsme si dosud na delší vzdálenost vystačili) zde opravdu nemůže tancovat. Olinka si tedy celkem užila, protože jsem se musel plně věnovat řízení a dozadu už bych se kvůli lyžím stejně nevešel.
No, Maruščin zápal pro lyžování poměrně rychle vyprchal. Na lyžích se jí sice líbilo a z krátkých sjezdů na mírném svahu byla nadšená, ale ne moc dlouho. Potom už by se raději viděla na saních, které jsme museli půjčit na místě. To Marušku bavilo, takže jsme se s Olinkou mohli vystřídat na několik sjezdů a vyjezdit alespoň trochu permanentku.
Naštěstí lyžování ještě není tak populární a většina lidí ve Tbilisi navíc jezdí až v neděli (když jsme vraceli Maruščiny lyže, tak jsme viděli docela velkou frontu na půjčení). Takže u lanovek (nové rakouské lanovky) se netvoří velké fronty, i tak je před vchodem mnohem větší strkanice, než v našich střediscích. Sjezdovky jsou tak zaplněné tak akorát a na vyšších úrovních jsou sjezdovky dokonce poloprázné (přece jenom opravdu dobrých lyžařů není tak mnoho). Na ruštinu jsou zde zvyklí. Rusů sem už moc nejezdí – je sem komplikovaná doprava (do Vladikavkazu je to sice asi 50 km, ale hranice je zavřená) a obě země mají vzájemný vízový režim. Na svazích však ruština slyšet je, neboť sem rádi přijíždějí Ukrajinci. Navíc ruskojazyční obyvatelé v Gruzii také jezdí na lyže spíše než Gruzíni (i když Ti také a nelze je tak úplně podceňovat). Sečteno a podtrženo, Gudauri je prozatím nejvíce rusifikované místo v Gruzii. Už jsem dlouho neslyšel ruštinu okolo sebe tak často jako právě tady.
Okolo třetí hodiny jsme se rozhodli k ústupu do nížin. Maruška by sice řádila, ale už toho taky začínala mít dost a ozvala se také jedna z klasických „Maruščiných trojkombinací“ („choču jíst“, „choču napít“, „choču spát“, případně alternativní „choču písať/čurat“). Cestou zpět jsme už tak neklouzali a docela v klidu jsme sjeli dolů do překrásného údolí řeky Aragvi (tam je nejlépe od jara na podzim, kdy je všechno zelené a není zde takové teplo jako ve Tbilisi). Maruška cestou usnula a aby nespala zase tak dlouho, tak jsme si ještě udělali zastávku na pevnosti a klášteru Ananuri v krásné poloze nad přehradou Žinvali (v zimě však z větší části vypuštěnou).
Hrad a kostel Nanebevzetí Panny Marie byly vybudovány v 17. a 18. století. Tehdy zde bylo jedno ze sídel tzv. Dušetského panství. Pevnost Ananuri stála na výhodné poloze při vjezdu do úzké soutěsky řeky Aragvi. O pevnosti jejích zdí se mohli přesvědčit v roce 1723 oddíly Lezginců provázející kachetského krále Tajmuraze II. Ještě v 19. století sloužil Rusům jako jedna z významných pevností. Po jejich odchodu však zámek pustl a dochovalo se pouze opevnění a kostel.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200901Gudauri
pátek 30. ledna 2009
Maruščino bruslení
Na dnešní páteční odpoledne jsme našli novou zajímavou zábavu pro Marušku - nalákali jsme ji na bruslení. Hala je sice malá a tak nějak se předpokládá, že většina rodičů si na bruslení vezme trenéra od začátku. Ale to bylo pro nás nepřijatelné. Maruška asi nebude nějaká královna krasobruslení, jenom chceme, aby si to vyzkoušela a zda má smysl v tom pokračovat.
Naše obavy Maruška rozptýlila velmi rychle. Skoro hodinu jsme museli čekat, neboť na ledě excelovaly mladší žákyně (a některé to opravdu docela uměly). Maruška se alespoň koukala a byla docela nadšená (nejvíce z toho, jak holky padaly na led). Takže se nakonec nemohla dočkat, až si to bude také moci vyzkoušet. Při nazouvání brusliček se sice tvářila trochu polekaně, ale první krůčky mimo led zvládla dobře.
Na ledě to samozřejmě bylo horší. Oč více však byla Maruška na ledě, o to více jí to bavilo. Možná z ní nebude mistryně světa v krasobruslení, ale chápe dobře. Rovnováha je sice stále trochu kostrbatá a brusličky si občas dělají, co chtějí, ale pár metrů už Maruška ujela, sem tam dokonce i sama.
neděle 25. ledna 2009
Víkend ve Tbilisi
Léčbu Maruščiné rýmy jsme se rozhodli vyřešit radikálně – návštěvou sirných lázní. Teplá koupel na ní mohla zabrat. Navíc máme místní lázně v oblibě, stejně jako nedalekou osetinskou hospůdku. Už si tady připadáme trochu jako smlouvající zazobanci. Jako rodina totiž nemůžeme do bazénů oddělených pro může a ženy (tam stojí jeden vstup 3 lari, tj. asi 35 Kč). Lepší kabinka s bazénkem je k mání za 35 lari (420 Kč). Potom je k dispozici ještě velká za 70 lari, ta se naštěstí dá usmlouvat o 20-30 lari levněji. Nabízí na místní poměry nevídaný luxus s předsíní, relativně velkým bazénkem a saunou. Marušce se tam líbí, může se vyřádit v bazénku, my si můžeme zase dát saunu a jsme akorát příjemně unaveni.
Ostatně, když už jsme u koupání, tak podobné věci jsou v Gruzii doménou nemnoha vyvolených, kterým na penězích už moc nesejde. Měsíční plavenka do solidního bazénu stojí třeba 300-350 lari na měsíc, takže lázněmi neutratíme o mnoho více.
Výtvarné umění
... a prozatím poslední sněhulák.
neděle 18. ledna 2009
Ke klášteru Martkopi
Klášter Martqopi byl založen sv. Antonem Martqopským na hoře zvané Akriani (Skála). Samotný sv. Anton patří mezi 13 asyrských svatých otců, kteří přišli v 6. století do Gruzie z Antiochie (dnešní jižní Turecko) šířit mnišský život. Sv. Antona doprovázela obtisklá kopie ikony Nerukotvorného (nestvořeného lidskou rukou) Spasitele z Edessy (ve stejné oblasti), s níž je také zobrazován. V Gruzii působil nejprve v údolí řeky Alazani, avšak zde byl často vyrušován ze svých modliteb. Proto přešel s nejvěrnějšími žáky k hoře Akriani a na jejích svazích založil klášter. Sám vystavěl pod vrcholem hory stélu a prožil u ní posledních osmnáct let svého života. V 19. století byla tato stéla zaměněna na věž připomínající poněkud hrad.
Mužský klášter je dnes tvořen několika částečně rekonstruovanými budovami pro mnichy (těch je zde 25). Ústřední památkou je kostel vystavěný původně v 6. století nad hrobem sv. Antona Martqopského. V protějším refektáři (nadále sloužícímu svému účelu) se prodávají svíčky a cirkevní předměty a brožury (bohužel vše v gruzínštině). My muži (i ti nejmenší) jsme se mohli projít přes cely kláštera, zatímco ženská část výpravy, včetně Marušky, musela jít ke kostelu druhou stranou.
Po prohlídce a svačině jsme určili zpáteční směr do Noria a procházku do vesnice Martkobi přes les jsme zavrhli pro celkovou promočenost obuvi. Blátivou, auty rozježděnou cestou nás čekal pochod dolů. Děti šly na záda či na ramena a obě dvě brzo usnuly, i když Maruška před definitivním zvadnutím opakovala píseň „ja veselyj papugaj“ až mi v uších brnělo. Naštěstí jsem si krk nevykroutil úplně a Maruška se vzbudila nedaleko konečné maršrutek. O to více však musela v Norio hrabat do každého bláta a každé kaluže. Naštěstí jela maršrutka dost brzy, a tak jsme dokázali zabránit úplnému zabahnění.
Celý výlet úspěšně završila bohatá a dobrá večeře v osetinské hospodě ve Tbilisi. Nejvíce vhod přišlo doplněním tekutin domácím pivem (dnes nijak povedeným, ale v tu chvíli by chutnala asi jakákoliv břečka).
Fotogalerie
neděle 11. ledna 2009
Výlet okolo Tbilisi
Kostel sv. Davida se stal naším oblíbeným cílem. Ještě jsme však s Maruškou nešli další část cesty od televizní věže na hoře Mtatsminda dolů k soše Matky Gruzie. Vyvrcholením celé cesty, které přitahovalo Marušku jako magnet byla návštěva teplých sirných lázní na Abanotubani. Poměrně nedávno dala tbiliská radnice vystavět naučnou stezku právě tímto směrem. I za tak krátkou dobu již mnohé nápisy na naučné stezce zmizely, stejně jako osvětlení a chybí již některá prkna v na dřevěných chodnících a můstcích. Dosud se však jedná o "drobné" šrámy na jinak pěkně řešené cestě.
Užili jsme si zimního počasi. Zatímco v ulicích Tbilisi již není po sněhu ani památky na okolních kopcích je ho celkem dost, Mtatsmindu nevyjímaje. Maruška statečně ťapkala a ušla celou několikakilometrovou cestu. Ne vždy to šlo bez problémů, ale vždy se našla nějaká další motivace k pochodu, případně globální motivací byly lázně. Šlo to za stálých zvuků písně Svěrák-Uhlíř o datlovi, kterou jsme se učili teprve nedávno. Takže nám toho dne bylo snad třistakrát vyslechnout Maruščin refrén: "Nemoci veškeré, okamžitě seřere":).
My jsme si taky příjemně unavili a trochu promrzlí jsme potom přivítali možnost vykoupat se v teplých tbilisských pramenech. Maruška byla z bazénku ještě nadšenější než my, "táta vlezl i do studeného bazénku" (tedy po sauně). A tak jsme si mohli s Alexandrem Sergejevičem Puškinem říci citát: "Jaktěživ jsem v Rusku ani v Turecku neviděl nic skvostnějšího než jsou tbilisské lázně" (Putěšestvije v Arzrum, 1829).
Vše završil rybí oběd/večeře v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě (kohopak do ní asi vezveme?)
Obrázky z celé akce jsou na tradičním webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/MtatsmindaLeden2009#
neděle 4. ledna 2009
Besídka ve školce aneb "S novym godom pozdravljajem"
Maruška má za sebou první besídku ve školce (prazdnik), kde vystoupila v několika rolích, i když ne vždy úspěšně. Konečně jsme měli možnost vidět plné verze těch střípků, které nám Maruška dosud převáděla. Ostatně, písničky a tance z besídky jí vydržely ještě dlouho po Novém roce. Maruška byla přes některé nepovedené scénky moc šikovná a nebylo ani moc vidět, že je ve školce nejmladší. Prostě z ní pryštilo čisté nadšení pro věc a radost ze života. Co více bychom si mohli přát?
pátek 26. prosince 2008
Výlet do Mcchety
Mccheta je duchovním centrem gruzínské církve a patří k hlavním poutním místům země. Centrem je katedrála Sveticchoveli s hrobkami významných gruzínských panovníků. Je zde mj. pohřben i Vachtang Gorgasali, patrně zakladatele Tbilisl. Katedrála vznikla na místě patrně pohanského kultovního místa. Od 4. století zde stával malý dřevěný kostel, na jehož místě byla vystavěna větší kaplička koncem 6. století. Současná stavba vznikla v letech 1010-1029 a byla upravena po zemětřesení ve 13. století, nájezdech Tamerlána koncem 14. století a ještě v 17. století. V 18. století kartvelský král Irakli nechal kostel obklopit hradbami.
Přestože jsme s Olinkou již ve Mcchetě několikrát byli, pro Marušku to byla premiéra. Nutno dodat, že premiéra dosti mrazivá. Byl pracovní den a komplex chrámu byl nezvykle prázdný. Obvykle jsme se jezdili v létě a o víkendu. Na druhé straně nám příliš nepřálo počasí, neboť studený vítr se proháněl areálem a donutil nás zalézt do kostela a posléze zmizet v útrobách jedné hospůdky naproti kostelu.
Interiér kostela si však Maruška moc neužila, protože si usmyslela, že zde bude hlasitě zpívat a hlavně hrát na xylofon, nový dárek k narozeninám. Museli jsme s Olinkou vystřídat před vchodem a po mé prohlídce chrámu se mi naskytl obraz Marušky, která se s Olinkou choulila před studeným vchodem do chrámu a hrály a zpívaly vánoční koledy. Málem bych jim oběma dal lari.
Po dobrém obědě se ještě Maruška povozila na nedalekých klouzačkách a celí vymrzlí, leč spokojení jsme se vrátili do teplého domova.
čtvrtek 25. prosince 2008
Vánoce ve Tbilisi
Přestože se snažíme dodržovat vánoční zvyky i tady v Gruzii, v místních poměrech to má svá specifika - pozitivní i negativní.
K těm pozitivním patří především fakt, že na nikoho z nás neútočí masivní reklama známá z našich obchodů. Nikdo nám nevnucuje už v září nebo říjnu všelijaké vánoční nesmysly. Příjemná je také absence vánočního šílenství v obchodech, navíc všichni mají pracovní den, obchody jsou otevřené i na Vánoce a po Vánocích, a tak není třeba dělat zvláštní nákupy.
Sehnat vánoční stromek a kapra, to už je jiná písnička. Stromky prostě letos nebyly, lesy se stromky údajně vypálili Rusové při srpnové invazi. To ovšem nemáme potvrzené a může se jednat o druh místní propagandy. Museli jsme se spokojit s tím, že jsme koupili zeleně nabarvenou tyčku (i s podstavcem), do níž byly napíchány jedlové větvičky. Nevypadalo to tak špatně, jak se to popisuje (výsledek v přiloženém fotu).
Kapři tady jsou typicky gruzínští. Na tržišti nebyl takový problém najít kapry. Náš řidič o nich prohlásil, že jsou opravdu dobří a myslel to docela upřímně. Jenomže "kapr po gruzínsku" se patrně celý svůj krátký život nehýbal s výjimkou doby, kdy jej krmili. Problém nastal již při jeho stahování. Tříkilový macek (menší by patrně byly pod gruzínskou míru) doslova klouzal pod rukama tukem. Na pánev potom nebylo vůbec potřeba dávat olej, neboť se vysmažil ve vlastní šťávě. Možná, kdyby jej Olinka nechala smažit dále, tak by z něj zbyl opravdu jenom ten tuk. Kousek libového masa bychom mohli hledat pod lupou.
Jinak však i naše Vánoce měly své kouzlo. Pro dospělé bylo připraveno vynikající ledové víno, pečlivě šetřené pro tuto příležitost. Maruška po jídle významně prohlásila, že "jsou Vánoce". Z jejího hlediska to znamenalo, že se konečně otevřely dlouho schovávané krabice s cukrovím. Ještě před dárky jich Maruška dokázala zvalit polovinu talíře a kdybychom produkci neukončili, tak by nebyl problém sníst celý. Kamera se mi třásla, protože jejímu výrazu se prostě nedalo nesmát.
Vánoční výlet
Ještě na štědrovečerní dopoledne jsme se vydali s Maruškou ke kostelu sv. Davida pod horou Mtatsminda, kde je pohřben můj oblíbený historický hrdina Alexandr Sergejevič Gribojedov, hlavní postava ruské mise do Persie v roce 1829, kde jej však fanatický dav v Teheránu roztrhal.
Zápálili jsme svíčku za celou rodinu, blízké i daleké příbuzné. Náš další postup zdržel televizní štáb, který zde natáčel vánoční pořad. Režiséra zaujal proces zapalování svíčky Maruškou. Byl jsem požádán, zda bych neřekl o tomto místě několik slov. Tak dobrá, řekl jsem si, a chvíli počkal. Jenomže režisér pořadu si vymyslel různé další kejkle s Maruškou, což ovšem nebyl nejlepší nápad. Naše dítě není příliš režírovatelné, a tak z původního zajímavého režisérského nápadu zbyly trosky.
Drobné předvánoční postřehy

Máme tady ještě několik drobných předvánočních postřehů. Jeden z nich je ilustrační se sněhulákem. To jenom, kdyby nebylo jasné, jestli je ve Tbilisi sníh nebo není. Pravda, letošní nadílka přišla podle místních poněkud netradičně již v prosinci. Nicméně sníh tradičně vydržel několik dní a Štědrý den jsme měli na blátě...
... a druhá fotka je z malé akce zpívání koled, kam jsme byli pozváni a Maruška se tam hned vrhla ke klavíru. Jinak se jí tam moc líbilo a její tancování pod zvuky nejrůznějších hudebních nástrojů sklidilo rovněž úspěch.
Jeden politicko-agitační postřeh

Pro ty, kteří mají rádi propagandu demonstrovanou na různých místech. Přestože jsou svátky míru, tak konflikt v srpnu 2008 neodchází z mediálního pole a stejně tak zůstává předmětem zájmu propagandy, která v mnoha ohledech dobře konkuruje ruské. Ruské noviny v tématu gruzínsko-rusko-osetinského konfliktu nepatří k těm vyváženým (ostatně které noviny v tomto směru jsou vyvážené), avšak podobný plakát na řadě tbilisských autobusů usmíření (na úrovni vysoké politiky i na úrovni běžného občana) také patrně zrovna nepřispívá. Je to docela poznat právě mezi těmi běžnými lidmi, z nichž někteří začínají místní propagandu brát docela vážně.
úterý 23. prosince 2008
Advent ve Tbilisi
Ani ve Tbilisi nezapomínáme na tradiční pečení cukroví. Maruška se moc snažila pomáhat, i když někdy z toho bylo více škody než reálného užitku:). Ale když jí to tak bavilo...
Fotky opět na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200812Advent#
čtvrtek 18. prosince 2008
Výlet na Mtatsmindu
Po měsíci, kdy jsem byl mimo Tbilisi přidávám opět fotky z výletu s Maruškou. Maminka nám odjela na osetinskou hranici, a tak jsme si vyšlápli na Svatou horu (Mtacminda), kde je kostel sv. Davida a okolo něj hrobky významných gruzínských představitelů kultury a vědy (je zde pohřbený například Ilja Čavčavadze, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů Gruzie - 1837-1907, na "jeho" ulici taky bydlíme). Lanovka sem bohužel nejezdí, protože celá oblast patřila bývalému vyzyvateli prezidenta a milionáři Patarkacišvilimu. Okolí věže, včetně kdysi prý pěkného parku (až do posledních let Sovětského svazu nesl jméno Stalina) s mnoha atrakcemi pro děti, je tak dnes zavřené. Možná se někdy dočkáme otevření a budeme si moci jít hrát s Maruškou.
Odpoledne jsme měli jít v plánu do sirných lázní. Z mužské části nás s Maruškou nejprve vyhodili a potom se Marušce nechtělo, protože "nevěděla, jak se to dělá". Takže zase někdy příště všichni tři s maminkou.
Fotky jsou jako obvykle na webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/TbilisiMtacminda#
pondělí 10. listopadu 2008
Víkend v Sighnaghi
Když jsme dojeli na autobusové (spíše „maršrutkové“ – tj. minibusové) nádraží Samgori na stejnojmenné stanici metra, tak byla „maršrutka“ naším směrem téměř prázdná. S ohledem na to, že řidiči obvykle vyjíždějí, jakmile se obsadí alespoň z větší části sedačky, nebylo to dobré znamení. Až později jsme zjistili, že skutečně existuje jakýsi nepsaný jízdní řád, takže jsme přesně v 11 h vyrazili.
Hodinu a půl trvající cesta byla sice kvalitní, pokud jde o povrch, avšak horší z hlediska počasí. To bylo typicky podzimní s deštěm po cestě a především mlhou po příjezdu do městečka. V podstatě nebylo vidět na více jak 20-30 m. V průvodci avizované nádherné výhledy na okolní hory i dolinu řeky Alazani jsme mohli pouze tušit.
Takže zpět do informační kanceláře, kde nám naštěstí sjednali místnost u sympatických lidí, pravda znali pouze gruzínsky (až večer přišel pán domu a s ním bylo možné se rusky domluvit). Jedna místnůstka stála sice asi stejně jako bychom měli vlastní byt, ale důležitá byla v tuto chvíli teplá kamínka v obývacím pokoji, která vyhřála i místo našeho noclehu.
Pro Marušku zde navíc byla atrakce v podobě malého koťátka, které se po chvíli nechalo pohladit. Teprve po chvíli rozmrzávání jsme byli schopni dalšího pohybu po městě. To se také stalo, i když jedna z prvních zastávek byla na pozdější oběd. Díky částečně znalosti gruzínského písma jsme pronikli do místní restaurace, která nás v tomto směru poměrně dobře obsloužila.
Nezbývalo, než se pokochat krásně osvětleným kostelem sv. Giorgije a odebrat se s unavenou Maruškou do našeho dočasného domova s koťátkem. Maruška domácím předvedla něco ze svých tanečků, pohrála si s kočičkou, ale bylo vidět, jak pomalu odpadá. Její den se završil letmým dotykem ruky o rozpálená kamna. Následovalo ošetření ledovou vodou a olejem a Maruška se pomalu uřvala až ke spánku.
Noc byla příjemná, pod teplými dekami nám nakonec bylo teplo. Ranní pohled z okna byl navíc velmi optimistický - po včerejší mlze nebylo ani památky, i když do modré oblohy bylo daleko. Konečně jsme si mohli vychutnat naplno výhledy na okolní dolinu i zasněžené hory, stejně jako polohu města Sighnaghi, ležícího na ostrohu a chráněného kdysi mohutnými hradbami, které se z velké části dochovaly dodnes. Jeho okolí je zarámováno do listnatých lesů, teď na podzim hýřících všemi teplými barvami.
Řada návštěvníků si nenechá ujít ani posvátný pramen, k němuž se údajně sv. Nino chodila koupat a který má léčivé účinky. Ne všichni však dokončí celou cestu, která vede od kláštera cca 1-1,5 km z kopce. Při představě zpátečního stoupání mnoho místních raději obrátí. Ale i pramen, nad kterým je malá modlitebna má svou atmosféru. Když jsem k prameni přišel, tak se zevnitř ozývalo cachtání a ženský výskot. To jeptišky se vydaly za očistou těla. Takže jsem s ochutnáním a nabráním vody musel chvíli počkat.
Potom už nás v Sighaghi čekal jenom krátký a rychlý oběd a cesta maršrutkou zpět. Čím více jsme se blížili ke Tbilisi, tím lepší bylo počasí, takže v zácpě před Tbilisi, způsobené pohybem na největším místním trhu Lilo, jsme už měli krátké rukávy. Vzpomínka na podzimní mlhu v Sighnaghi byla najednou zasunuta někde hluboko v paměti.
Další obrázky jsou k dispozici ve Fotogalerii
úterý 28. října 2008
Nové fotky ze Tbilisoby
Jinak stále nemůžeme najít pracovní rytmus, takže "politických" drbů mám málo. Teď tu jenom vyměnili premiéra, ale to není tak podstatné. Nadále pokračuje protiruská propaganda, i když ne všichni na ní věří. Zkusím něco z toho zachytit.
pondělí 20. října 2008
Ranní výhled
Z Maruščiné nemoci
http://picasaweb.google.com/vetbilisi/ZNomocnChDn#
středa 15. října 2008
Z Maruščina deníčku II.
Za týden jsem si docela zvykla na školku, moc se mi tam líbí. Už ani nepláču, když táta odejde, protože vím, že se vrátí. A v pátek jsme šly s maminkou ze školky a já jsem se stejně chtěla vrátit za dětmi. Všichni teď chodíme do práce, já do školky, maminka na ambasádu a tatínek zařizuje věci pro byt, až se nastěhujeme.
Paní učitelka, teta Zoja, s námi dělá moc zajímavých věcí. Nakreslila jsem další obrázky, modelovali jsme hříbek a taky jsme zpívali a tančili s piánem. Jenom to spaní po obědě mi moc nejde, to se tetě Zoje moc nelíbí. Ale zkusím si dát pozor, abych nerušila ostatní děti a teta Zoja si na to snad taky zvykne. Jenom v pátek jsem byla moc unavená, protože jsem se v noci probudila a nemohla spát. Táta a maminka taky ne.
Našli jsme si tady několik dětstkých hřišť s klouzačkami a houpačkami, kde mohu po školce ještě řadit a vydat nakupenou energii.
Taky mám teď trochu „průjem“, takže kakám řídké bobky „bobíčky“. Nemohu „mléčko“, jenom čaj s medíkem a ještě s takovým práškem, který je „pro zdraví“. Je to proto, že jsme v Gruzii a je tady jiné jídlo.
V sobotu jsme do školky nešli, i maminka byla doma. Ještě tomu moc nerozumím, protože jsem chtěla do školky, ale „dospělí“ (maminka i táta) mi řekli, že v sobotu a v neděli se nepracuje. Snad to časem pochopím. Zato jsme ale se strejdou Martinem, tetou Renčou, jejich malým Matýskem a ještě jedním strejdou jeli na farmu s koníky. Tam se mi moc líbilo. Mohla jsem krmit koníky, ale trochu jsem se bála, tak jsem seno dávala raději tátovi. Jela jsem i na koníkovi, nejdříve s maminkou, potom s tátou. Moc se mi tam líbilo, jenom jsem byla z toho čistého vzduchu, lítání po trávě, do kopce a z kopce moc unavená. Nakonec jsem si vrazilo třísku do prstu, to mě moc bolelo, plakala jsem a jeli jsme domů do hotelu.
