
Poslední neděli před odletem do Čech navštívila Olinka s Maruškou Mtacmindu, kde otevřeli nové brouzdaliště pro děti.
http://picasaweb.google.com/vetbilisi/TbilisiAquapark#



Hrad a kostel Nanebevzetí Panny Marie byly vybudovány v 17. a 18. století. Tehdy zde bylo jedno ze sídel tzv. Dušetského panství. Pevnost Ananuri stála na výhodné poloze při vjezdu do úzké soutěsky řeky Aragvi. O pevnosti jejích zdí se mohli přesvědčit v roce 1723 oddíly Lezginců provázející kachetského krále Tajmuraze II. Ještě v 19. století sloužil Rusům jako jedna z významných pevností. Po jejich odchodu však zámek pustl a dochovalo se pouze opevnění a kostel.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200901Gudauri
Na dnešní páteční odpoledne jsme našli novou zajímavou zábavu pro Marušku - nalákali jsme ji na bruslení. Hala je sice malá a tak nějak se předpokládá, že většina rodičů si na bruslení vezme trenéra od začátku. Ale to bylo pro nás nepřijatelné. Maruška asi nebude nějaká královna krasobruslení, jenom chceme, aby si to vyzkoušela a zda má smysl v tom pokračovat.
Naše obavy Maruška rozptýlila velmi rychle. Skoro hodinu jsme museli čekat, neboť na ledě excelovaly mladší žákyně (a některé to opravdu docela uměly). Maruška se alespoň koukala a byla docela nadšená (nejvíce z toho, jak holky padaly na led). Takže se nakonec nemohla dočkat, až si to bude také moci vyzkoušet. Při nazouvání brusliček se sice tvářila trochu polekaně, ale první krůčky mimo led zvládla dobře.
Na ledě to samozřejmě bylo horší. Oč více však byla Maruška na ledě, o to více jí to bavilo. Možná z ní nebude mistryně světa v krasobruslení, ale chápe dobře. Rovnováha je sice stále trochu kostrbatá a brusličky si občas dělají, co chtějí, ale pár metrů už Maruška ujela, sem tam dokonce i sama.
... a prozatím poslední sněhulák.
Po prohlídce a svačině jsme určili zpáteční směr do Noria a procházku do vesnice Martkobi přes les jsme zavrhli pro celkovou promočenost obuvi. Blátivou, auty rozježděnou cestou nás čekal pochod dolů. Děti šly na záda či na ramena a obě dvě brzo usnuly, i když Maruška před definitivním zvadnutím opakovala píseň „ja veselyj papugaj“ až mi v uších brnělo. Naštěstí jsem si krk nevykroutil úplně a Maruška se vzbudila nedaleko konečné maršrutek. O to více však musela v Norio hrabat do každého bláta a každé kaluže. Naštěstí jela maršrutka dost brzy, a tak jsme dokázali zabránit úplnému zabahnění.
Celý výlet úspěšně završila bohatá a dobrá večeře v osetinské hospodě ve Tbilisi. Nejvíce vhod přišlo doplněním tekutin domácím pivem (dnes nijak povedeným, ale v tu chvíli by chutnala asi jakákoliv břečka).
Kostel sv. Davida se stal naším oblíbeným cílem. Ještě jsme však s Maruškou nešli další část cesty od televizní věže na hoře Mtatsminda dolů k soše Matky Gruzie. Vyvrcholením celé cesty, které přitahovalo Marušku jako magnet byla návštěva teplých sirných lázní na Abanotubani. Poměrně nedávno dala tbiliská radnice vystavět naučnou stezku právě tímto směrem. I za tak krátkou dobu již mnohé nápisy na naučné stezce zmizely, stejně jako osvětlení a chybí již některá prkna v na dřevěných chodnících a můstcích. Dosud se však jedná o "drobné" šrámy na jinak pěkně řešené cestě.
Užili jsme si zimního počasi. Zatímco v ulicích Tbilisi již není po sněhu ani památky na okolních kopcích je ho celkem dost, Mtatsmindu nevyjímaje. Maruška statečně ťapkala a ušla celou několikakilometrovou cestu. Ne vždy to šlo bez problémů, ale vždy se našla nějaká další motivace k pochodu, případně globální motivací byly lázně. Šlo to za stálých zvuků písně Svěrák-Uhlíř o datlovi, kterou jsme se učili teprve nedávno. Takže nám toho dne bylo snad třistakrát vyslechnout Maruščin refrén: "Nemoci veškeré, okamžitě seřere":).
My jsme si taky příjemně unavili a trochu promrzlí jsme potom přivítali možnost vykoupat se v teplých tbilisských pramenech. Maruška byla z bazénku ještě nadšenější než my, "táta vlezl i do studeného bazénku" (tedy po sauně). A tak jsme si mohli s Alexandrem Sergejevičem Puškinem říci citát: "Jaktěživ jsem v Rusku ani v Turecku neviděl nic skvostnějšího než jsou tbilisské lázně" (Putěšestvije v Arzrum, 1829).
Vše završil rybí oběd/večeře v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě (kohopak do ní asi vezveme?)
Obrázky z celé akce jsou na tradičním webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/MtatsmindaLeden2009#
Maruška má za sebou první besídku ve školce (prazdnik), kde vystoupila v několika rolích, i když ne vždy úspěšně. Konečně jsme měli možnost vidět plné verze těch střípků, které nám Maruška dosud převáděla. Ostatně, písničky a tance z besídky jí vydržely ještě dlouho po Novém roce. Maruška byla přes některé nepovedené scénky moc šikovná a nebylo ani moc vidět, že je ve školce nejmladší. Prostě z ní pryštilo čisté nadšení pro věc a radost ze života. Co více bychom si mohli přát?
Mccheta je duchovním centrem gruzínské církve a patří k hlavním poutním místům země. Centrem je katedrála Sveticchoveli s hrobkami významných gruzínských panovníků. Je zde mj. pohřben i Vachtang Gorgasali, patrně zakladatele Tbilisl. Katedrála vznikla na místě patrně pohanského kultovního místa. Od 4. století zde stával malý dřevěný kostel, na jehož místě byla vystavěna větší kaplička koncem 6. století. Současná stavba vznikla v letech 1010-1029 a byla upravena po zemětřesení ve 13. století, nájezdech Tamerlána koncem 14. století a ještě v 17. století. V 18. století kartvelský král Irakli nechal kostel obklopit hradbami.
Přestože jsme s Olinkou již ve Mcchetě několikrát byli, pro Marušku to byla premiéra. Nutno dodat, že premiéra dosti mrazivá. Byl pracovní den a komplex chrámu byl nezvykle prázdný. Obvykle jsme se jezdili v létě a o víkendu. Na druhé straně nám příliš nepřálo počasí, neboť studený vítr se proháněl areálem a donutil nás zalézt do kostela a posléze zmizet v útrobách jedné hospůdky naproti kostelu.
Interiér kostela si však Maruška moc neužila, protože si usmyslela, že zde bude hlasitě zpívat a hlavně hrát na xylofon, nový dárek k narozeninám. Museli jsme s Olinkou vystřídat před vchodem a po mé prohlídce chrámu se mi naskytl obraz Marušky, která se s Olinkou choulila před studeným vchodem do chrámu a hrály a zpívaly vánoční koledy. Málem bych jim oběma dal lari.
Po dobrém obědě se ještě Maruška povozila na nedalekých klouzačkách a celí vymrzlí, leč spokojení jsme se vrátili do teplého domova.
Přestože se snažíme dodržovat vánoční zvyky i tady v Gruzii, v místních poměrech to má svá specifika - pozitivní i negativní.
K těm pozitivním patří především fakt, že na nikoho z nás neútočí masivní reklama známá z našich obchodů. Nikdo nám nevnucuje už v září nebo říjnu všelijaké vánoční nesmysly. Příjemná je také absence vánočního šílenství v obchodech, navíc všichni mají pracovní den, obchody jsou otevřené i na Vánoce a po Vánocích, a tak není třeba dělat zvláštní nákupy.
Sehnat vánoční stromek a kapra, to už je jiná písnička. Stromky prostě letos nebyly, lesy se stromky údajně vypálili Rusové při srpnové invazi. To ovšem nemáme potvrzené a může se jednat o druh místní propagandy. Museli jsme se spokojit s tím, že jsme koupili zeleně nabarvenou tyčku (i s podstavcem), do níž byly napíchány jedlové větvičky. Nevypadalo to tak špatně, jak se to popisuje (výsledek v přiloženém fotu).
Kapři tady jsou typicky gruzínští. Na tržišti nebyl takový problém najít kapry. Náš řidič o nich prohlásil, že jsou opravdu dobří a myslel to docela upřímně. Jenomže "kapr po gruzínsku" se patrně celý svůj krátký život nehýbal s výjimkou doby, kdy jej krmili. Problém nastal již při jeho stahování. Tříkilový macek (menší by patrně byly pod gruzínskou míru) doslova klouzal pod rukama tukem. Na pánev potom nebylo vůbec potřeba dávat olej, neboť se vysmažil ve vlastní šťávě. Možná, kdyby jej Olinka nechala smažit dále, tak by z něj zbyl opravdu jenom ten tuk. Kousek libového masa bychom mohli hledat pod lupou.
Jinak však i naše Vánoce měly své kouzlo. Pro dospělé bylo připraveno vynikající ledové víno, pečlivě šetřené pro tuto příležitost. Maruška po jídle významně prohlásila, že "jsou Vánoce". Z jejího hlediska to znamenalo, že se konečně otevřely dlouho schovávané krabice s cukrovím. Ještě před dárky jich Maruška dokázala zvalit polovinu talíře a kdybychom produkci neukončili, tak by nebyl problém sníst celý. Kamera se mi třásla, protože jejímu výrazu se prostě nedalo nesmát.
Ještě na štědrovečerní dopoledne jsme se vydali s Maruškou ke kostelu sv. Davida pod horou Mtatsminda, kde je pohřben můj oblíbený historický hrdina Alexandr Sergejevič Gribojedov, hlavní postava ruské mise do Persie v roce 1829, kde jej však fanatický dav v Teheránu roztrhal.
Zápálili jsme svíčku za celou rodinu, blízké i daleké příbuzné. Náš další postup zdržel televizní štáb, který zde natáčel vánoční pořad. Režiséra zaujal proces zapalování svíčky Maruškou. Byl jsem požádán, zda bych neřekl o tomto místě několik slov. Tak dobrá, řekl jsem si, a chvíli počkal. Jenomže režisér pořadu si vymyslel různé další kejkle s Maruškou, což ovšem nebyl nejlepší nápad. Naše dítě není příliš režírovatelné, a tak z původního zajímavého režisérského nápadu zbyly trosky.

Máme tady ještě několik drobných předvánočních postřehů. Jeden z nich je ilustrační se sněhulákem. To jenom, kdyby nebylo jasné, jestli je ve Tbilisi sníh nebo není. Pravda, letošní nadílka přišla podle místních poněkud netradičně již v prosinci. Nicméně sníh tradičně vydržel několik dní a Štědrý den jsme měli na blátě...
... a druhá fotka je z malé akce zpívání koled, kam jsme byli pozváni a Maruška se tam hned vrhla ke klavíru. Jinak se jí tam moc líbilo a její tancování pod zvuky nejrůznějších hudebních nástrojů sklidilo rovněž úspěch.

Ani ve Tbilisi nezapomínáme na tradiční pečení cukroví. Maruška se moc snažila pomáhat, i když někdy z toho bylo více škody než reálného užitku:). Ale když jí to tak bavilo...
Fotky opět na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200812Advent#
Po měsíci, kdy jsem byl mimo Tbilisi přidávám opět fotky z výletu s Maruškou. Maminka nám odjela na osetinskou hranici, a tak jsme si vyšlápli na Svatou horu (Mtacminda), kde je kostel sv. Davida a okolo něj hrobky významných gruzínských představitelů kultury a vědy (je zde pohřbený například Ilja Čavčavadze, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů Gruzie - 1837-1907, na "jeho" ulici taky bydlíme). Lanovka sem bohužel nejezdí, protože celá oblast patřila bývalému vyzyvateli prezidenta a milionáři Patarkacišvilimu. Okolí věže, včetně kdysi prý pěkného parku (až do posledních let Sovětského svazu nesl jméno Stalina) s mnoha atrakcemi pro děti, je tak dnes zavřené. Možná se někdy dočkáme otevření a budeme si moci jít hrát s Maruškou.
Odpoledne jsme měli jít v plánu do sirných lázní. Z mužské části nás s Maruškou nejprve vyhodili a potom se Marušce nechtělo, protože "nevěděla, jak se to dělá". Takže zase někdy příště všichni tři s maminkou.
Fotky jsou jako obvykle na webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/TbilisiMtacminda#