neděle 14. března 2010

Noční Baku

Tátovo jednání v Baku završila večerní procházka osvětleným Baku, zvěčněná ve fotogalerii

sobota 6. března 2010

Besídka ve školce a Zlatovláska

V pátek 5. března proběhla další besídka ve školce, tentokrát zaměřena na jaro a především na svátek matek (ten se v Gruzii slaví 3. března) a den žen (8. března). Program byl poněkud kratší, což nám vyhovovalo, protože jsme spěchali tentokrát do divadla.

Fotogalerie z besídky s videem

Dětské divadlo ve Tbilisi za pomoci české ambasády (potažmo tedy Olinčinou zásluhou) uvedlo druhou premiéru Pohádky o Zlatovlásce. Gruzínská interpretace této pohádky byla možná pro české diváky poněkud neortodoxní, nicméně lze říci, že jsme se hodinu a půl dobře bavili, i když jsme gruzínskému textu rozuměli jenom velmi zlomkovitě. Bylo však vidět, že se baví i samotní herci, pohádka ještě není ohraná a když na konci dětské obecenstvo nadšeně vykřikovalo "Jyržyk", tak bylo jasné, že o úspěch bylo postaráno. Více snad řekne komentovaná fotogalerie.

neděle 28. února 2010

Víkend v Bakuriani

Vzhledem k tomu, že sníh na horách valem taje a nebude již možné pokračovat ve výuce lyžování, jsme se vydali na víkend na hory. Navíc naši kamarádi tam již týden pobývali a měli jsme mít u nich zajištěné ubytování. Bohužel ze společného ubytování první noc sešlo. Paní administrátorka si nějak spletla své kapacity, takže nás poslala do jiného hotelu. Tam zase natvrdo ráno odmítli udělat kávu, přestože to na svých stránkách inzerují. Vrchol ovšem přišel druhý den, kdy paní majitelka v rámci "nedorozumění" odmítla ubytovat i naše kamarády, na něž už také nevyšlo místo v jejich původním hotelu. Ještě štěstí, že od minula známe pension Tetnuldi, který nás přivítal s příjemnou rodinnou náručí a umožnil nám strávit příjemný večer.
Pokud si však odmyslíme shora naznačené logistické problémy, potom nám celý víkend vyšel na jedničku. Počínaje počasím, které nám zvláště v sobotu dopřálo azurově modré nebe a konče sněhem, který sice tál, ale pořád byl k lyžování. Sobotní den jsme konečně vyjeli na Didveli. Minule nám lanovku zavřeli těsně před nosem. Tentokrát jsme si vychutnali celodenní ježdění, i když Maruška vydržela pouze půl dne, potom dala přednost hrátkám na sněhu s malým Ríšou.
Druhý den jsme dostali lano na lyžování a vyrazili na známé menší svahy. Sníh byl už trochu vydřený, ale s půjčenými lyžemi to tolik nevadilo. Maruška sice nejprve neměli plnou důvěru v navázání na dračí smyčku, ale nakonec se jí to moc zalíbilo. A to tak, že rodiče se nestačili divit. Během několik jízd si to Maruška šněrovala zcela správně "šikmo" od jedné strany sjezdovky ke druhé i s obloučky. Vrcholný zážitek dne však přišel v samotném závěru. Už nebylo potřeba jištění a Maruška zvládla malou sjezdovku úplně sama!!! S téměř vzorovými obloučky a poměrně solidním doplužením. Neobešlo se to bez menších pádů a ještě se samozřejmě je co učit, ale něco se zlomilo a Maruška pochopila, oč v lyžování jde. Naše pochvaly jí samozřejmě také těšily a snad se dá říci, že v rodině vyrostl nový lyžař.
Na druhou stranu zase nelze všechno přehánět, do Maruščiných svalů se přece jenom vkrádala únava. Sníh byl navíc stále rozbředlejší a jízda v něm stále těžší. Vyhlásili jsme proto ústup do nížiny a konzumaci duchovní potravy. Hlavním chodem se zde stal klášter Timotesubani, na cestě do Bordžomi. Místo na soutoku dvou potoků a zaklíněné v horách skutečně dýchalo svým geniem loci. Samotný kostel byl založen patrně v 11. století místními vládci Šalvou a Ivanem Achalcicheli. Hlavní kostel Panny Marie byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století v době královny Tamary. Kostel je z mírně růžového místního kamene a ozdoben tyrkysovým obložení. Kostel je postaven z cihel, což bylo ve své době značně neobvyklé (většina kostelů byla stavěna z kamene). Nejlépe je však původní cihla vidět na bráně do kláštera.
Bohužel nám nebylo dopřáno vidět interiér kostela, který patří k nejlépe dochovaným památkám gruzínského středověku. Hlavní zajímavostí jsou dochované fresky s výjevy z Nového zákona, které uvádějí charakteristický styl středověké malby - štíhlé postavy, dynamika či kobercová struktura kresby. Mezi freskami vyniká působivé zobrazení ráje a pekla. To jsme si však mohli shlédnout pouze na fotografiích v zavřeném stánku. Alespoň se máme na co těšit příště.
Potom už následoval přesun do Tbilisi a večeře v oblíbené hospůdce naproti ambasády (kdo byl u nás, zná).

Fotogalerie

Tbiliský víkend

O víkendu 20.-21. února byla konečně téměř vyřešena Maruščina nemoc a mohli jsme tak vyrazit na krátký výlet. Moc jsme však nechtěli někam daleko, a tak zvítězila varianta dojet na skanzen s našimi známými. Nakonec po procházce jednou částí skanzenu děti (samozřejmě kromě Marušky) vytuhly, takže se oběd místní hospůdce poněkud protáhl.
Ve fotogalerii jsou představeny především adžárský dům a mešita - islám je pro nás atraktivní ve všech podobách, zvláště v takto zajímavé.
Nedělní odpoledne jsme si vyšlápli pěšky na Mtacmindu a vyzkoušeli po zimě některé její atrakce. Cestou zpět Maruška usnula v autobusu, což znamenalo, že nabírání sil ještě není u konce.

sobota 30. ledna 2010

Nedokončený výlet na Zedazeni

Krásného sobotního rána jsme se vydali ke klášteru Zedazeni, na kopci vysoko nad Džvari. Původní plán byl zaparkovat auto pod kopcem, u nového kostela ve vesničce Saguramo a dojít pěšky na kopec. Příval sněhu a řev Marušky, které se nechtělo do kopce, nás donutil zastavit přece jenom o něco dříve. I tak to však byla pěkná procházka zimní krajinou.

Fotogalerie

neděle 17. ledna 2010

Betania - na druhý pokus

Již od výletu na podzim se nám zalíbila opuštěná krajina okolo kláštera Betanie. Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.
Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru.
Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.
Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.
Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě.

Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).

Fotogalerie

úterý 12. ledna 2010

Malá dovolená v Bakuriani

Na pravoslavné vánoční svátky byla ambasáda zavřená, a tak se nám otevřela možnost na pět dní vyrazit po zimní Gruzii. Vybrali jsme si zimní středisko v Bakuriani, které svým charakterem připomíná mnohé české hory, byť v pozadí se vynořují á la tatranské velikány a ještě dále se na některých místech objevil hřeben Velkého Kavkazu.
Bakuriani je jinak docela příjemné městečko s celou řadou ubytovacích možností. Asi by nebyl problém najít i něco na místě, nicméně jsme raději rezervovali ubytování předem v útulném rodinném hotelu Tetnuldi s bohatou stravou, rodinným šašlikem poslední den, houpačkou, seníkem (pro Marušku něco nového) a pejskem.
Počasí nám vyšlo skvěle. Několik dní před naším příjezdem napadla vrstva nového sněhu, což bylo sice problémem při výjezdu nahoru, ale zažili jsme si zimní pohádku i v centru města. Do toho se přidalo vytrvalé sluníčko, které učinilo celou dovolenou jako z prospektu. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že ze sněhové pokrývky se na ulicích stala břečka s kalužemi.
Maruška se začala plně učit lyžovat, na rozdíl od předchozího roku jí to dokonce i bavilo, naučila se skvěle drže rovnováhu, i když na samostatné ježdění to ještě není. Ale snažila se. Chtěli jsme si udělat i alespoň jeden výjezd na horské hřebeny okolo, bohužel jedna lanovka na vrchol Kochty přestala jezdit přesně v momentě, kdy jsme se na ní vydali (a do konce pobytu už nejezdila), a druhá na Didveli nám zavřela těsně před nosem. Holt, tak dlouho Maruška chtěla dokončit pohádku, až jsme lanovku prošvihli. Chudák Maruška, stála u plotu a vykřikovala, že "vůbec nemá ráda tady ty organizátory". Přes vážnost situace jsme se mohli smíchy málem přetrhat.
Poslední den jsme se sbalili, nechali auto v Bakuriani a vyrazili do Bordžomi vlakem. Dvakrát denně pomalou jízdou překonává 37 kilometrů a výškový rozdíl asi 800 m mezi Bakuriani a Bordžomi úzkorozchodná železnička. Pomalá jízda ve vyhřátých vagónech je skvělým zážitkem pro milovníky vláčků (jako je táta). Koho by zajímaly podrobnější informace, potom v ruštině je najde například zde nebo zde.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v pevnosti Surami, známé z filmu Sergeje Paradžanova (Legenda o Suramské pevnosti). Legendu i historii hradu si lze přečíst zde.

Fotogalerie s komentáři

Praktické informace z Bakuriani

pátek 1. ledna 2010

Večerní novoroční Tbilisi

Fotogalerie z odpolední a večerní procházky po novoročním Tbilisi.

Novoroční výlet na jezero Lisi

Na jezero Lisi kousek nad Tbilisi jsme se chystali už dávno. Po novoročních oslavách se nám nechtělo vyrážet na nějaký delší výlet, a tak jsme v mírně oblačném dopoledni vyrazili vzhůru.
Jezero Lisi je zajímavé svými rekreačními možnostmi, lze se zde koupat (samozřejmě v létě), pozorovat ptačí kolonie, rybařit. Již v sovětském období se jednalo o významnou rekreační zónu, kam vedla dokonce lanovka.
Z politického hlediska je zajímavé, že město Tbilisi prodalo v roce 2007 jezero soukromému investorovi, který tady hodlal vybudovat rekreační základnu. Na prahu rokku 2010 se nám to příliš nezdá. Navíc město má v úmyslu zastavět okolí jezera další bytovou a rekreační zástavbou, takže jezero samotné by mělo být pouze kulisou. Doufáme naštěstí, že si klidu okolo jezera budeme moci užívat ještě dost let, protože nebudou peníze.
Takto si Maruška mohla pošťourat v ledu, vylézt na borovice, házet šiškami do dálky i na cíl či hledat vykouzlenou Tatranku v korunách stromů.

Fotogalerie


Ještě báseň Tengize Gudavy, známého obhájce lidských práv, disidenta, který byl v sovětském období dvakrát vězněn a v roce 1987 byl vyslán ze SSSR. Pracuje na Rádiu Svoboda v Praze a publikuje články k postsovětskému prostoru.

Озеро Лиси
Накануне ареста, мы побывали с
женой на озере Лиси

Озеро Лиси
Тбилиси
Лето злое
От зноя
И день бел
От дел
Из города
В горы
Мы подались
Ввысь
Канатка нас тянет
И манит
Блюдце синее —
Озеро Лиси!
Со скрипом и смехом в небо
Поднялись мы и не было
Словно земной суеты
Только ты
И я в целом свете
Рады как дети
Мы солнцу и ветру
Отдались

Озеро Лиси!
Солнечный ветер пляшет
В волосах твоих, машет
Нам барашками волн…
К озерному
Горному
Хрусталю побежим
Вот оно —
Зачарованно
Нежным
Лоном
Прохладной истомы
Лежит
За частоколом
Прибрежных
Кленов
И лип…
Озеро Лиси!
Плеск воды и шум пляжа
Нам чтото нужное скажут
Нам чтото подскажут
Лучи
На песке разлитые
И чайки
Прокричат
На лету
Нам
Чтото печально
На озере Лиси!
Нагретое солнцем поле
Предупредит о злой доле
Трава нашепчет о встрече
С разлукой
Близкой
О муке
Прошелестят нам листья
На озере Лиси!
Мы здесь поклонимся чемуто
И будет прощальной минутой
Безмятежно сладкой
Этот наш отдых украдкой
У грядущего
На нас идущего
На озере Лиси.
Отсюда уйдем мы вскоре
И смоет загар наш горе
И долгие годы

Как воды
Затопят копи
Наших душ
И сушу свободы
Скроет саваном — океаном бескрайним…
Озеро Лиси…
Скажи, когда это было?
Мгновения те застыли
Опрокинувшись в обмороке
И рок
Нарек
Им
Имя —
Озеро Лиси.
С ними
И мы
Растворились в чуме
Тюрьмы
Озеро Лиси, синее
По волнам своим понеси меня
К тому
Затерянному
На самом дне
Дню
Неприкаянному
Спаянному
Снами
С нами

http://imwerden.de/pdf/gudava_proxozhu_skwoz_kamen.pdf

A ještě jedna báseň, tentokrát současná poezie:

Озеро Лиси…


Деревья белые от снега из цветов...
Их аромат удушливо неряшлив
Там где прохлада с Лиси берегов
Вдруг будоражит голосом протяжно

Воспоминаний ворохом, миндаль…
Из глади вод без устали вставала.
Да на стене мой старый календарь
С видом к Сиони с вечной Нарикала.

Сухой инжир закрученный слегка,
Под окнами моей многоэтажки.
И снова запах горький миндаля,
И вкус вина в моей железной фляжке.


И снова заставляет умолчать,
Перенести обиды и упреки…
Жаль не сложилось… Где теперь твой сад?
Ах Лиси… Это горькие уроки.

http://neteratura.ru/read.aspx?pid=061B65439394

Novoroční ráno ve Tbilisi

sobota 26. prosince 2009

Vánoční besídka ve školce

Přidáváme fotogalerii a video z vánoční besídky ve školce, kde Maruška opět excelovala, dokonce i v těch rolích, které původbě hrát neměla.

Fotogalerie

čtvrtek 17. prosince 2009

Adventní čas ve Tbilisi

Vybíráme z našeho adventního času ve Tbilisi. Kromě přemýšlení o dárcích a pečení cukroví (a taky nákupu velkého stříbrného řetězu, který si vyprosila Maruška) jsme se jednoho rána dostali i k pouštění ořechových lodiček.


Maruška se také učí ve školce psát. Její kamarád Nikuša jde do školy a děti baví psát písmenka, takže se Maruška už umí podepsat a přečte písmenka rusky i česky.

sobota 12. prosince 2009

Za Amilachvarii do Kvemo Čala, aneb příběh o původu lidstva

Nádhernou prosincovou sobotu jsme vyrazili do kraje proslavených jablek, pro něž můžeme říci skutečně jen samou chválu. Kvemo Čala byl do počátku 20. století sídelním hradem mocného rodu Amilachvariů. Po nástupu bolševiků byli zatčení příslušníci této rodiny zavražděni Stalinem, přičemž není bez zajímavosti, že právě tento rod patrně platil Stalinovo stipendium v kněžském semináři.
Kromě návštěvy hradu a katedrály jsme se vydali hledat i staré lázně Amilachvariů, které se dnes rozkládají v soukromé zahradě jednoho domu v Kvemo Čala. Mnoho z nich bohužel nezbylo, avšak i dochovaná ukázka je srovnatelná s fungujícími lázněmi ve Tbilisi.
Bodrý majitel, který od rána vypil svou určitou dávku čačy, nám dlouze vyprávěl o své verzi historie, o své lásce ke Gruzii, ale i k "okupantským Rusům", které také přivítá čačou. Nejzajímavější však bylo jeho vyprávění o původu Gruzínů, které odkazovalo k nalezení pozůstatku hominidů, údajně 2 milióny let starých. Tento údaj dal vzniknout legendě o původu člověka nikoliv v Africe, ale právě v Gruzii. Právě odtud se údajně lidstvo rozešlo do všech koutů světa a protože Gruzie samozřejmě leží v Evropě, tak se jednalo i o prvního Evropana, předka všech Němců, Rusů, Čechů, Francouzů a dalších národů. To abychom věděli, odkud vítr vane. o vše se muselo zapít na lidství s nezbytnou čačou, kompotem, naštěstí to po dvou skleničkách skončilo, jinak tam sedíme (vlastně ležíme) ještě teď.

Závěr výletu patřil zastávce u katedrály v nedaleké vesnici Samtavisi. Na tomto místě patrně žil otec Isidor, jeden z tzv. třinácti syrských otců. Jde o jednu z nejvýznamnějších církevních památek gruzínské architektury z 11. století. Vnější východní stěna chrámu je považována za jednu z nejlépe zdobených v Gruzii.

Fotogalerie (historický příběh dodám později).


Владимир МОЩЕНКО
Мольба подстрочника

Не найдёшь реки во мне, убогом,
Лучше словом валуны тащи,
Бейся в берег каждым пенным слогом,
Чтобы слышать в ветре свист пращи.

И заговорит река Рехула
В первый раз с тобой наедине,
Чтобы и в строке она вздохнула
Грудью тех, кто здесь лежит на дне.

Самым сострадательным глаголом
Души убиенных утоли.
Стань Вахтангом, Саввою, Григолом,
Выбей зубы хану Фатали.

Если ж вдруг Рехула замолчала
И в бессильи бьюсь не я один,
Это значит - в зямках Квемо Чала
Призраки сошлись среди руин.

Прикоснись ко мне - я возликую,
Прозой награжу тебя былой
И, почуяв тетиву тугую,
Стану самой лёгкою стрелой.

Druzhba narodov, № 9, 2005, с. 114

pondělí 7. prosince 2009

Mikuláš ve Tbilisi

Ano, i do Tbilisi chodí Mikuláš, tedy pokud se podaří jej zorganizovat péčí rodičů. Tentokrát jsme uspořádali relativně skromnou oslavu Mikuláše zaměřenou na pět českých rodin s malými nebo menšími dětmi. Nakonec vše vyšlo výborně a hlavně děti byly nadšené, i když některé se trochu více bály čerta, který strašil přímo ukázkově.




neděle 29. listopadu 2009

Nedokončený výlet do Betanie

Sobotní ráno jsme sice poněkud zaspali po poloprobdělé noci v letadle z Prahy, nicméně krásné podzimní počasí lákalo na výlet. Rozhodli jsme se, že zkusíme zajet do nedalekého kláštera Betanie. Ačkoliv jsme použili auto, rozhodli jsme se zajet nad klášter a sejít alespoň trochu jako poutníci. Po určitém úsilí jsme zaparkovali auto na konci asfaltové cesty, kde byla kdysi skládka a intuitivně se vydali dolů jednou z několika užlabin. Marušce se velmi líbila výroba šipek, kterými jsme si značili cestu zpět - auto stálo na velmi přehlédnutelném místě. "Hustolesem" a "hustokřovím" jsme se nořili stále níž, ale na návštěvu kláštera, respektive na jeho pouhé nalezení už nebylo ani pomyšlení.
Konec výpravy nastal u potůčku, kde ženská část výpravy zůstala na svačinu. Podle mapy však klášter už nemusel být tak daleko, právě na soutoku potůčku a říčky Very. A skutečně po 10 minutách šplhání a výběhu na jeden z kopců s vyhlídkou se najednou mezi křovím objevil kostel. Nedošel jsem sice až k němu, nicméně i tak si bylo možné uvědomit odlehlost místa, které umožňuje klidné a tiché rozjímání v lůnu přírody.
Návštěvu kláštera tedy necháváme na jindy, už dnes však lze říci, že Betanie a její okolí bude patřit k oblíbeným místům.
Po příjemném výletu stačilo prohřát kosti v lázních, zároveň se jednalo o prevenci před nachlazeními a kašly, které mohou toto období provázet. Není divu, že Maruška po této anabázi usnula ihned.

Alespoň dokumentační fotografie (ne všecny záběry se tentokrát vyvedly) lze nalézt ve fotogalerii.

Historie Betanie
Бетания - "дом бедности" - Zde lze nalézt v ruštině podrobnou historii i architekturu místa, včetně osobních příběhů ze 20. století dokumentujících postoje místních obyvatel k církvi i k mnišským obyvatelům těchto míst.

pondělí 16. listopadu 2009

Z dovolené v Malajsii a Singapuru

Protože nám odmítli íránská víza, s ohledem na relativně laciné letenky (o "pouhých" 600 EUR dražší než do původně plánované Sýrie a Jordánska) jsme nakonec vybrali velmi exotickou dovolenou v Malajsii. Zpočátku jsme byli trochu rozpačití, přece jenom to pro nás byla jiná kultura (byť říznutá islámem), ale nakonec jsme Malajsii přišli docela na chuť. Maruška to nakonec s námi taky statečně vydržela, zvláště, když se mohla několikrát koupat v moři, jet rychle na lodičce či koupat s na sluzavkách v akvaparku.
Popisovat naše příběhy by bylo značně zdlouhavé, a tak prozatím představujeme výběr z fotek (je to asi 10% všeho fotomateriálu), zájemci o bližší seznámení budou časem vítáni u nás doma.

pátek 16. října 2009

Besídka ve školce

Těsně před odjezdem na dovolenou absolvovala Maruška tradiční podzimní besídku ve školce. Opět nelze než pochválit učitelku Zoju Michajlovnu za výbornou organizaci a taky Marušku za předvedený výkon. Z něho vybíráme ve fotogalerii a také přiloženým videem, na kterém nás zaujalo, jak si Maruška zjednává pořádek, aby jí nikdo nerušil její uměleckou recitaci.

středa 14. října 2009

Výlet za ostružinami a hradem Kodžori

První říjnový víkend jsme nechali maminku doma a zbytek rodiny vyrazil s kamarády na hrad Kodžori nedaleko Tbilisi. Jak patrno z forogalerie počasí se vydařilo.

Hrad leží na výšině Azeuli, zdaleka viditelnému bodu Trialetského hřbetu, který chránil kdysi důležitou stezku od Kaspického moře do Malé Asie. Je pravděpodobné, že jej lze spojit s hradem Agarani, upomínaném středověkými kronikáři. V takovém případě je hrad poprvé zmíněn v 60. letech 11. století, kdy jej patrně získal gruzínský car Bagrat IV. od emíra ázerbájdžánské Gandže. V roce 1118 hrad přešel do majetku cara Davida Budovatele a hrad se stal jedním z královských sídel jako letní rezidence. Dnešní zbytky stěn hradu pocházejí patrně z přestaveb v 17. století, kdy hrad opět získali kartvelští králové.
V roce 1625 právě zde, na kodžorských pláních, rozložilo svůj tábor gruzínské vojsko pod vedením Giorgie Saakadzeho před hrdinskou bitvou proti íránské přesile na martkopských pláních (asi 30 km odtud), která však nedopadla pro vzbouřená gruzínská vojska úspěšně. Na počátku 20. století se zde narodil slavný arménský skladatel Aram Chačaturjan (*6.6.1903).
V roce 1921 zde proběhla jedna z nejtvrdších bitev gruzínské armády s postupujícími bolševickými vojsky. Gruzínští junkeři zde hrdinně odolávali několik dní bolševické přesile, alespoň zhruba tolik hlásá nápis na nedávno zbudované pamětní desce a památníku této události.
V sovětské době se Kodžori stalo satelitním městečkem Tbilisi a dodnes patří k prestižním místům pro chatu (daču) nebo místo k trvalému bydlení. Oblast leží v příjemných klimatických podmínkách, vzdálené ruchu a smogu údolí Kury a centra Tbilisi. Zároveň cesta autem do centra Tbilisi trvá 15-30 minut podle místa bydliště.

My jsme vyrazili autobusem z Kolchozního náměstí v centru Tbilisi a stoupali stále výše až téměř na konečnou, odkud již byla vidět silueta asi 2,5 km vzdáleného hradu. Maruška statečně ťapkala až do té doby, než objevila s malým Vojtíkem první keř ostružin, za ním další a další. Nakonec jsme museli ostružinové hody násilně přerušit a po Maruščině střevní exekuci cestou dolů dokonce zakázat. Naštěstí to Maruška vzala rozumně a nahoru vyšlapala pod klasickým příslibem Horalky. Dobrodružstvím se pro nás všechny stal šplh po starých železných schodech na vrcholek hradu, odkud se otevřel skvělý výhled do okolí. Přímo pod stěnami hradu se rozkládaly lesnaté svahy, mezi nimiž vystupoval malá budova kostelíka čtyřiceti svatých (Ormocta eklessia).

Ačkoliv jsme mnoho neušli, příjemná procházka byla ukončena dobrým obědem, připraveným Olinkou a posezením u nás doma.

Fotogalerie z výletu

pondělí 21. září 2009

Podzimní idyla v Birtvisi


Přilákáni počínajícím podzimním počasím jsme se v sobotu vydali na další z výletů do okolí Tbilisi. Tentokrát směřoval azimut naší cesty do lesnaté oblasti na východ až jihovýchod od hlavního města. Ukryt před hlavními turistickými cestami zde leží Birtvisi - překrásný kout přírody plný kaňonů a skal.
Po odbočení z hlavní trasy Tbilisi – Jerevan se krajina začala pomalu zvedat a objevovaly se listnaté lesy, typické pro zdejší krajinu. Občas větší nebo menší sídlo, až do malé vesničky Tbisi, nedaleko vodní nádrže Algeti. Zde se intenzivně staví a opravuje silnice za ázerbájdžánské peníze. Povede tudy totiž nejkratší trasa z Ázerbájdžánu do Turecka. Kromě zničení tohoto koutu krajiny jsme se shodli v obavě, že s plánovanou šířkou to dopravu na tomto tranzitním koridoru nemůže mnoho vytrhnout.
Podle popisů na internetu jsme se chvíli snažili zorientovat, avšak bohužel se nezadařilo – asi tři popisky jak se dostat na nástup do Birtvisi si značně protiřečily, a tak nám nezbylo, než se spolehnout na vlastní pusu. A opět jsme měli štěstí. Rusky mluvící brigadýr stavbařské party nejenom, že nám poradil, ale zároveň jsme jej mohli dovézt až na jejich základnu, kde byla přímo odbočka do horní části vesnice Tbisi. Už jsme se chystali vystoupit, když se za námi ozvalo „Sprechen Sie deutsch?“. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o Němce-turistu, ale z chlapíka se vyklubal místní průvodce Saša, který doprovázel již mnoho výprav. S ohledem na Maruščino tempo jsme průvodce odmítli, nicméně nám umožnil zaparkovat u sebe auto a ukázal nám cestu, což bylo naprosto klíčové. Jako doprovod se k nám připojili jeho tři psi. Ti nás vedli celkem neomylně, evidentně byli zvyklí chodit s turisty (a taky na nich něco vyloudit).
Cesta vedla nejprve do kopce poněkud sušší, ale stále ještě zalesněnou krajinou. Pohodlná cesta vzhůru nás zavedla nad menší skalní amfiteátr. Na druhé straně se před námi otevřel pohled na sousední údolí říčky – přítoku řeky Algeti. Podzimní počasí již vykonalo své a stromy začaly nádherně zlátnout, i když do dokonalé krásy chybělo trochu sluníčka. Maruška docela pěkně ťapkala vzhůru za slíbenou bonbónovou odměnou na konci stoupání. Naštěstí bylo skoro pořád okolo vidět něco zajímavého a v závěrečné fázi to bylo stoupání po skalách, což Marušku zaujalo úplně nejvíce. Až si říkáme, že z ní opravdu možná bude lezec po skalách. Nakonec byl za odměnu nejenom bonbón, ale i ostružiny. Nebylo jich, pravda, mnoho, přijeli jsme o týden dříve.
Následoval krátký přechod hřebene, odkud se nám odkrýval pohled na celé skalní město i na kaňon, který je nejpopulárnější. Ten si však budeme muset nechat na příště, Maruška přece jenom tolik neujde. Cesta nás přivedla k úzké užlabině, kuloáru, který se spouštěl k jakési základně pro průzkum kaňonu, vlastně, kaňonů, jak jsme zjistili. Psi zde již na náš čekali a věděli, že právě tady se turisté zastavují na občerstvení. Nezbývalo, než se s nimi rozdělit o klobásku. Naštěstí pro psy se nám nepodařilo rozdělat oheň, takže jsme se s nimi klidně rozdělili.
Zjistili jsme však, že v amfiteátru skal je základna, kam se dá zajít, postavit stan a zůstat na víkend. Dá se tady prozkoumat řada stezek, které odtud vedou do několika údolí. Nad tím vším se tyčí zřícenina skalní věže, která patří Birtviské pevnosti, založené již v 11. století a považované za nedobytnou. Podle několika verzí legend jí dobyl až počátkem 15. století Tamerlán. V 16. století byla tato nedobytná orlí pevnost dobyta zradou perskými vojsky Šáha Tahmáspa (Šáha Tamáze), který předtím dobyl celý okolní dolnokartvelský kraj. A poslední akcí se proslavila pevnost v době povstání Grigorije Saakadzeho proti Peršanům na počátku 17. století. Saakadze tentokrát zajal rodinu místního vládce ve vesnici Tbisi, majitele pevnosti a okolního kraje a stoupence Persie, který poté dal rozkaz k opuštění pevnosti.

Po tomto historickém okénku je však třeba myslet na zpáteční cestu. Maruška už začínala být přece jenom trochu unavená a čekala nás ještě zpáteční cesta. Stoupaní sice bylo prudké, ale relativně krátké a nedaleko křoví s ostružinami se nám dokonce objevilo na chvíli sluníčko a ozářilo žloutnoucí podzimní listí.

Fotogalerie

sobota 8. srpna 2009

Tbilisi aquapark


Poslední neděli před odletem do Čech navštívila Olinka s Maruškou Mtacmindu, kde otevřeli nové brouzdaliště pro děti.
http://picasaweb.google.com/vetbilisi/TbilisiAquapark#

Alaverdi v Arménii

V sobotu 1.8.ráno vypadala obloha ve Tbilisi velmi deštivě, lilo jako z konve, a tak to na výlet nevypadalo. Na(ne)štěstí se mužská část rodiny zatoulala v západním Ázerbájdžánu, když se nechala zavést do špatné maršrutky.
Olinka s Maruškou tak vyrazily naproti na ázerbájdžánsko-gruzínské hranice, na Červený most. Sešli jsme se úplně akorát a v tu dobu již sluníčko vykukovalo z mraků. Když jsme dorazili na gruzínsko-arménskou hranici, příjemně svítilo a po dešti ani památky. Přestože již byla doba popolední, přijeli jsme do Alaverdi akorát včas, abychom stihli lanovku do horní části města. Město Alaverdi je rozloženo v údolí řeky Debed a je proslavené obrovským závodem na zpracování mědi. To činí dolní část města značně ponurou. Mnohem lepší je část na náhorní planině, která je sice plná sovětských paneláků, ale zároveň není tak rozsáhlá a industriálně zoufalá. Navíc se v horní části města nachází jeden ze skvostů místní architektury - klášter Sanahin zapsaný mezi památky UNESCO. Byl založen v době rozkvětu arménských klášterů v 10. století a ve své době obsahoval největší sbírku knih ve středověké Arménii. Mezi oběma částmi vede lanovka jako jakási městská hromadná doprava, která překonává celé údolí a poskytuje pro některé zajímavý adrenalinový zážitek a pohled na celou továrnu, řeku a železnici v údolí.
Komplex kláštera Sanahin je asi čtvrthodinky normální chůze, což znamená tak třičtvrtěhodinku s Maruškou, včetně zastávky na ostružiny. O architektuře kláštera budou spíše svědčit obrázky ve fotogalerii.
Další zajímavé kláštery v regionu jsme bohužel museli nechat na další výlet, neboť doba již pokročila a Maruška už byla přece jenom trochu unavená. Vzbudit jí dokázal pouze šašlik v motorestu u řeky. O přechodu hranic a následné cestě do Tbilisi už Maruška nevěděla.

neděle 2. srpna 2009

Baku

Přidávám ještě fotky z mé návštěvy Baku, kam jsem si úspěšně dojel pro uzbecké vízum. http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907Baku#

Snídaně ve Tbilisi


Protože je ráno příjemně a stín, tak jsme se se snídaní přemístili na balkón a pohled od snídaňového stolu na okolní kopce po ráno opravdu stojí za to.


A tady je naše obvyklá snídaně - chléb, máslo, sýr, místní kyselejší jogurt "maconi" a jogurt, který mají rády holky.

Jerevanský víkend

Poslední dva víkendy před odletem Marušky „k babičce“ jsme trochu nečekaně strávili v Arménii. Původním cílem plánovaného prodlouženého víkendu byla zapadlá oblast Chevsuretie na severovýchod od Tbilisi, asi 5-6 hodin jízdy po špatné cestě. Odměnou měly být nádherné zelené hory, stará opevněná města Chevsuretů. Ve čtvrtek před odjezdem se však zatáhla obloha, pršelo jako někdy na podzim a předpověď počasí na hory ukazovala celý víkend deště.
V pátek v noci nám přiletěl kamarád, který měl jet s námi. Vzhledem k jeho arménskému původu jsme nakonec změnili plán a rozhodli se jej dovézt k příbuzným do Jerevanu a sami si udělat příjemnou sobotu v tomto městě a v neděli se pomalu přesunout přes jezero Sevan a klášter Hagarcin do Tbilisi.
Větší část cesty hrdinně řídila Olinka, která se probíjela místy silným lijákem od Vanadzoru až po Jerevan. Pochvalu si zaslouží i Maruška, která vydržela prakticky non-stop jízdu na sedačce a ještě byla unavená až před Jerevanem.
Před Vanadzorem se nám podařilo projet překrásným údolím řeky Debed, která má (podle místních) tu zvláštnost, že na některých místech teče do kopce (moc se mi tato informace nezdála, ale neměl jsem možnost to ověřit z jiných zdrojů). Turisticky je zde zajímavé město Alaverdi, v jehož okolí se nacházejí kláštery Haghpat a Sanahin, cíle našeho příštího výletu.
Za pokročilého večera jsme vstoupili do Jerevanu, v němž jsme byli naposledy spolu na svatební cestě. Byli jsme velmi vřele přivítáni příbuznými našeho kamaráda, který úspěšně překročil (jím obávanou) hranici. Následovala hostina a večeře, ze které už však Maruška mnoho neměla, neboť usnula, jako když jí do vody hodí. Nové prostředí si však rychle ohmatala, zvláště, když tady našla malou houpačku pro děti, velkou houpačku pro dospělé i pro děti a trochu mladší kamarádku.
Sobotní den byl především ve znamení atrakcí pro Marušku a našich společenských návštěv. Dopoledne si Maruška pohrávala se všemi možnými hračkami na pro ní kouzelném dvorku, „seznámila se“ s pejskem (pravda, vlčák byl větší než ona sama, ale v podstatě dobrácké povahy). Maminka měla služební vyřizování, a tak jsme se sešli u známých fontán na centrálním náměstí Republiky. Maruška si nemohla odpustit zmrzlinu, napít se z pítka a potěšit se fontánami. Já jsem se přitom seznámil s dvojicí mladíků z Íránu, kteří hledali jakoukoliv radu a překvapil je Čech, pracující ve Tbilisi a znalý perštiny.
Jakmile maminka dorazila, následoval přesun do parku v údolí říčky Razdan. Pro Marušku zde byly tři atrakce, musíme objektivně říci, že v lepším stavu, než ty, které známe ze Tbilisi. Obecně je Arménie levnější a na mnoho věcí kvalitnější zemí.
Na oběd jsme si dali sraz s kamarádem před jerevanskou tržnicí. Odvezl nás kousek za Jerevan, do chladnějšího prostředí. Příjemná restaurace s balónkovými sloupky, ptáčky i fontánkami se líbila Marušce, nám se zase líbil poctivý šašlik a další lahůdky arménské gastronomie (čím jsme starší, tím více jsme na gastroturistiku).
Večerní slavnostní večeře na počest příjezdu našeho kamaráda naštěstí netrvala tak dlouho, neboť oběd nás plně zasytil.
Nedělní dopoledne nás zastihlo již na cestě k Sevanu. Kvalitní dálnice byla poseta nedělními výletníky z Jerevanu. Voda byla trochu chladnější, a tak se nejvíce koupala Maruška, které to tolik nevadilo. Totiž, ve vodě nikdy moc dlouho nepobyla, ale o to vášnivěji se do ní vrhala.
Pro nás byla zajímavější cesta ze Sevanu do Diližanu přes zelené pahorky centrální Arménie ke klášteru Hagarcin. Vedlejší cesta ke klášteru byla lemována řadou piknikových míst, vesměs obsazených autobusy, auty, minibusy. Když jsem zde byl před třemi lety v květnu, pamatuji si cestu ztichlým podvečerním údolím do kopce. Na jejím konci byl tichý klášter, tehdy ještě nikoliv v rekonstrukci. V toto nedělní poledne však zde bylo srocení lidí a idylický obraz zmizel. V průvodci jsem se později dočetl, že Hagarcin patří k vůbec nejnavštěvovanějším klášterům Arménie. Což skutečně bylo vidět.
Jinak ovšem Hagarcin patří ke skvěle položeným klášterům v zapadlé lesnaté krajině severní Arménie, jehož historie spadá až do 10. století (kostel sv. Řehoře), kdy ostatně byla založena řada klášterů. Později byl zničen Seldžuky (v 11. století) a obnoven Gruzíny, kteří jej výrazně rozšířili a založili zde novou školu chrámové hudby.
Další cesta už měla jediný hlavní cíl - dojet domů do Tbilisi. Leč, člověk míní a Maruška mění. Po dalších asi 100 km jsme přijeli do městečka Nojemberjan. Maruška uviděla u cesty řetízkový kolotoč, na kterém se děti evidentně shromažďovaly k rozjezdu. Otočili jsme auto, navigaci přitom obstarala Maruška svými nesmrtelnými výroky „tati, tady musíš otočit auto“, „tady doleva, dolů, táák“. Málem jsem smíchy neudržel volant. Zdálo se, že si prostě někdo pro radost zapnul řetízkový kolotoč, protože u něj stál malý Armén, usmíval se na všechny strany a kvůli Marušce rozjetý kolotoč zastavil, aby se mohla několik jízd zdarma povozit. Na hřišti jsme se zdrželi skoro hodinu, protože skrýval spoustu dalších atrakcí, včetně ještě jednoho nefunkčního kolotoče, na který se však báječně lezlo a houpalo se. Prostě odpolední idylka v Nojemberjanu. Není divu, že se Marušce ze hřiště nechtělo. Nedalo se však nic dělat a museli jsme vyrazit na posledních více jak 100 km k domovu.

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907Jerevan#

středa 22. července 2009

K moři do Batumi

Už dávno jsme Marušce slibovali „výlet k moři“. A tak jsme páteční večer nasedli do lůžkového vlaku Tbilisi – Machindžauri. Vlak měl být modernizovaný. Skutečně kupé bylo nové, po starých kupejkách (kupé se 4 lůžky) s dřevěnými okny ani památka. Nevýhodou ovšem byla zpočátku nefungující klimatizace. Den stání soupravy ve tbiliském letním žáru proměnil soupravu na pekelnou výheň, ve které samozřejmě Maruška nemohla usnout. Naštěstí se vše v dobré obrátilo, jakmile jsme vyjeli, a ze stropu začal pro změnu foukat až hodně studený vzduch. Maruška nám to naštěstí vydržela, a tak jsme se ráno kochali pohledem na pláž ve známém městě Kobuleti. Ještě krátký přejezd tunelem pod Zeleným mysem a po zastavení u botanické zahrady přijíždíme do konečné zastávky Machindžauri, cca 5 km od Batumi. Do batumského nádraží vlaky již dlouhou dobu nezajíždějí, avšak veřejná doprava je tomu přizpůsobena a množství maršrutek a autobusů jezdí pravidelně do města. Některé z nich pokračují i dále po pobřeží až do pohraničního a zároveň rekreačního letoviska Sarpi, kam jsme měli původně namířeno.
Dosud však bylo brzy ráno, a tak jsme vystoupili v centru Batumi u bývalého polského katolického kostela. Maruška si zde našla své houpačky a klouzačky, ještě namočené po nočním dešti a celá naše trojka zde potom posnídala.
Centrum Batumi je dnes jedno velké staveniště, ze kterého se vynořují obrysy zcela rekonstruovaných nebo nových budov. Batumi je oblíbené místo prezidenta Saakašviliho, který rád ukazuje svým návštěvám budoucí honosné letovisko u Černého moře. A také chce ukázat, že autonomní regiony Gruzie se mohou mít v rámci Gruzie skvěle (škoda, že totéž se nedá říci o Džavachetii u tureckých a arménských hranic).
Pravda, byli jsme i na místech, kudy protokolární hosté patrně neprojíždějí a tam to vypadá poněkud hůře. Ale nejde všechno mít hned, že?
Centrem dění v Batumi je místní pobřežní promenáda. Marušku zde zaujaly fontány, které neustále měnily svou intenzitu. Takto ráno (okolo půl desáté) se však patrně jednalo o zkoušku na večerní představení fontán i se světly. Stoupající oblíbenost Batumi a prezidentská přízeň přináší stále více kýče do jinak pěkně řešené promenády s atrakcemi, kavárničkami, palmovými i bambusovými háji. Od moře však vanul jeden nepříjemný zápach. V Batumi totiž končí jedna větev Transkaspického železničního ropovodu, kterým se ropa z Ázerbájdžánu přepravuje k Černému moři a odtud dále tankery přes turecké úžiny do světa. Právě batumský ropný terminál roznáší po městě a zejména po moři nepříjemný zápach, kvůli kterému se na nejlepší pláže jezdí raději jinam.
To jsme učinili i my. Pravda, na nedobrou radu místního policisty jsme nasedli do maršrutky č. 20, která měla jet do Sarpi, ale nejela. V maršrutce si bohužel Maruška poškrábala ruku, takže řvala na celou maršrutku a ještě více řvala, když z okénka několikrát viděla houpačky a klouzačky, u kterých jsme nezastavili. Nedalo se nic dělat, museli jsme opustit maršrutku, která nám stejně jinak nepomohla.
Maruška se chvilku pohoupala a poklouzala, avšak pohled na rozedřenou ruku jí zjevně rozčiloval, a tak jsem se vydal hledat náplast. Jako na potvoru nebyla v okolí kilometru ani jedna lékárna (jak na ně člověk zakopává na každém kroku), a tak jsem vlezl do jakési stomatologické polikliniky. Chvíli to trvalo, než jsme domluvili, protože místní mladé doktorky uměly (kupodivu) rusky asi jako já gruzínsky. A slovíčko náplast jsem se v gruzínštině ještě nenaučil. Nakonec jsem dostal sterilní kus látky, kterými jsme Marušce provizorně zavázali ruku.
Mezitím k Olince, která se snažila uklidnit vyvádějící Marušku, přišla nějaká holka, která se jí gruzínsky snažila naznačit, že má příliš roztažené nohy a že by s tím něco měla dělat. No, nebylo to tak zlé, aby to bylo na nějaké upomínání, ale ta dáma s tím měla evidentně problém.
Maruška už neviděla ránu, měla jí obvázanou a navíc jsme po cestě okolo trhu našli lékárnu s náplastmi, takže to zase byla Maruška navýsost spokojená, že má na ruce „nálepku s obrázkem“. Po několika dotazech se nám skrze panelákové sídliště, přebarvené na dětskou stavebnici, podařilo dojít na výpadovku, odkud jezdily maršrutky a autobusy na Gonio a Sarpi. Naším cílem bylo Gonio, kde se skvěle zachovaly hradby římské pevnosti ze 3. století. Z vnitřní pevnosti je dnes příjemná a klidná zahrada a údajný hrob sv. Matouše evangelisty. Za vstupné do této klidné oázy ovšem chtějí 3 lari (cca 35 Kč), což není na gruzínské poměry málo. Před pevností jsou naštěstí další houpačky a klouzačky, takže jsme si postupně prohlédli pevnost my dospělí a Marušku jsme historií nezatěžovali.
Polední hlad se nám podařilo zahnat v místním stánku. Restaurace to pochopitelně nebyla, zato se nám však věnovali velmi srdečně a i ty chinkali z mrazáku tak nechutnaly nijak zvlášť uměle.
Pro Marušku však vrchol dne nastal těsně po obědě, kdy jsme zaveleli na pláž. Sami jsme byli značně překvapeni, neboť vedle relativně sešlých sovětských paneláků a podobně sešlých zahrad se před námi otevřela suchá planina a za ní skvělá oblázková pláž. Infrastruktura se samozřejmě nekonala, ale to v dané chvíli vůbec nevadilo. Čisté moře, nádherná pláž, málo lidí a sluníčko, které se dalo vydržet alespoň po nějakou dobu, více jsme si nemohli přát. Maruška si moře hodně užila, bavilo jí houpat se na vlnách, házet kamínky do vody, honit se za míčkem. A tak se moře stalo jednoznačným favoritem dne.
Jenomže jsme se nechtěli zdržovat zase moc dlouho, sluníčko pomalu přestávalo hřát a nás ještě čekala cesta zpátky do města. Počkali jsme si na autobus a nechali se dovézt až do Machindžauri k nádraží. Dítě, unavené novými zážitky, nachozenými kilometry i pláčem, usnulo v autobusu jako špalek. A tak jsme si dali vodu ve stánku, sedli jsme si a počkali, až se Maruška trochu prospí. Trvalo to přes hodinu a probuzení bylo pro Marušku jistě příjemné – odpolední zmrzlinový zákusek.
Chtěli jsme se ještě podívat do proslavené Botanické zahrady, tedy alespoň na část, protože den již pokročil a celá zahrada je na celodenní výlet. Návštěvu lze rozhodně doporučit, nádherný klid, místy skvělé výhledy na moře i na pobřeží, spousta květin a stromů, pro Marušku se našel dokonce malý rybníček s rybičkami. Hlavně však Maruška měla suchý palmový list, který sice převyšoval její velikost, zato jej mohla hrdě nosit a honit s ním rybičky. Tedy, dokud ho nerozkousal pes. Naštěstí maminka našla brzy další, takže Maruška nemusela „být moc smutná“.
Celý den jsme zakončili k radosti všech tří v příjemné zahradní restauraci naproti nádraží, kde stříkal vodotrysk, hrála živá hudba a docela dobře vařili (i když v menších porcích) za celkem rozumnou cenu.
Potom už zbývalo pouze nasednout do vlaku, kde tentokrát klimatizaci zapínali pouze místy, což znamenalo totální vydýchání kupé na teplotu, kdy se prostě nedalo spát (tedy Maruška se vyspala, my moc ne). Když jsem se ptal, jak to je s klimatizací, tak prý „musíme nabrat rychlost“. No, tomu říkám rekonstrukce vagónu, který je s klimatizací závislý na rychlosti vlaku (takže se větrání vypíná vždy ve stanici). A tak jsme se z noci na neděli dospávali ještě pomalu do večera.

Fotogalerie

Praktické informace:
Doprava ze Tbilisi. Jezdí denní i noční vlak (odj. ze Tbilisi v 8.25 a 22.15, zpět z Machindžauri 16.35 a 22.40). Cena nočního lístku – 10 GEL plackarta, 23 GEL kupejka (modernizovaná a teoreticky klimatizovaná), 40 GEL SV (dvoulůžkové kupé), dětský lístek přibližně polovinu.
Ze Tbilisi (terminál Didube) odjíždějí po celý den maršrutky (18 GEL), místní styl jízdy však rozhodně není pro každého.
Doprava Machindžauri – Batumi - Sarpi. Mnoho maršrutek do města. Ideální je autobus 101, který jede celou cestu z Machindžauri do Sarpi (tato cesta 1 GEL, Machindžauri-Batumi 0,40 GEL). Z Batumi do Sarpi jezdí maršrutka č. 138. K Botanické zahradě jezdí maršrutka č. 1 z Batumi přes Machindžauri.
Vstupné. Byli jsme v pevnosti Gonio (3 GEL) a v Botanické zahradě (6 GEL).
Pláže. Dobré pláže s čistou vodou lze nalézt na jih od Batumi. Sarpi je již vyhlášené letovisko (na hranicích s Tureckem, která je bez problémů otevřená 24 h), v Goniu je pláž prozatím spíše pro místní, její výhodou je menší počet lidí.

neděle 12. července 2009

V Muštaidi Parku a na dětské železnici

Horké letní odpoledne ve Tbilisi jsme s Maruškou strávili v již jednou navštíveném parku Muštaidi s dětskou železnici. Opět jsme jeli na kole a maminka mohla alespoň uklidit a trochu si oddechnout. Na své si přišel i táta, který je, jak známo, milovnikem železnic jakéhokoliv druhu a rozměru. Pro případnější zájemce ještě jednou přidávám odkaz na stránku s bližšími informacemi v ruštině.

Samozřejmě nebylo možné vynechat ani další atrakce a Marušce se ty tři atrakce vybíraly jenom velmi těžko. Nakonec z toho byl další vláček a řiditelná loď.

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907MustaidiParkDetskaZeleznice#

Velká trampolína na Želvím jezírku

čtvrtek 9. července 2009

David Garedža

Bohužel nestíhám přidávat a psát příspěvky kulturně-historického charakteru, a tak mohu přidat pouze komentovanou fotogalerii z povedeného výletu ke komplexu klášterů David Garedža na ázerbájdžánsko-gruzínských hranicích.

Pro kulturně-historické souvislosti či reportáže se můžete podívat například na tyto články:
Pecold, L.: David Garedža. Ingema.net, 20.10.2001

http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200906Garedza#

Za Atatürkem do Turecka

Pondělního volna o českých svátcích jsme využili výletem mimo Gruzii. Jak pravila Olinka: "do civilizace". Skutečně, přejezdem tureckých hranic najednou byla vidět jiná země, kde i v zapadlé periférii fungovaly tři čtyři hotely, silnice i služby se výrazně zlepšily.
Naším cílem nebylo ani z pohledu našeho auta vzdálené pobřeží, ani Divoký Kurdistán. Kousek za hranicemi Gruzie leží malé městečko Posof, ve kterém jsme se usídlili. Vychutnali jsme si turecký lahmadžun a druhý den se vydali za našimi kamarády, kteří přijeli z Ankary. Cesta vedla přes zelené pláně a kopečky, což byl po horkém Tbilisi balzám na kůži i na duši.
K setkání zástupců zastupitelských úřadů Tbilisi a Ankary došlo v malém městečku Damal. Toto městečko s necelými 4000 obyvateli se stalo v onu sobotu velmi rušným místem, kde se vyvěšovaly červené prapory se šesti bílými šípy, symbolem Atatürkovy republikánské lidové strany (CHP). Obec očekávala příjezd vzácné návštěvy - lídra této strany, více jak 70letého Denize Baykala.
Procházely se zde krojované tanečnice s turkmenskými národními kroji, všude samé dolmuše a vlajkosláva. Raději jsme zmizeli do jedné z mála restaurací v Damalu, která dnes praskala ve švech, a poté se vydali na okružní cestu za místními hrady a kostely. Bohužel cesta nebyla příliš úspěšná. Dojeli jsme k jezeru Čildir a v jedné z pobřežních vesnic měly být zachovány zbytky kostela. Kostel jsme nenašli a k překvapení místních obyvatel tudy tam a zpět projala dvě diplomatická auta. Ani další cesta nevedla k úspěchu, protože zbytky Ďáblovy pevnosti (Šeytan Kalesi) jsme nenašli. Pokračování cesty nás dovedlo k pohraničnímu jezeru Aktaš, kde si našeho chování všimli pohraničníci a než se vše vyjasnilo, zaujali mírně pohotovostní palebné postavení. Ani cesta na Kurtkale, zapadlé vesničky v horách nebyla úspěšná. Místo další z pevností jsme museli otáčet auta - žádný hrad se zde údajně nevyskytoval a přece jenom pohraniční oblast byla lemována dobře vyzbrojenými posádkami.
Zato cesta po náhorní planině mezi Kurtkale a Damalem vedla opět zelenými pláněmi, které vypadají v létě velmi přívětivě. O podmínkách v zimě svědčily domky zapuštěné částečně do země a pokryté na střeše zeminou kvůli izolaci. Trochu mi to připomínalo Island.
Průjezd Damalem a za několik kilometrů nás do správného směru navedla červená šipka "Atatürk silueti". Vesnička již byla připravena na dnešní příliv Atatürkových příznivců, které měl dnes podpořit právě Deniz Baykal. Bohužel jako na potvoru Alláh nechtěl zjevit siluetu Atatürka. Majitelé aut tak mohli pouze debatovat o pohybu mraků. Dole ve vesnici zatím čekal zástup na vůdce CHP. Najednou se celý dav dal do pohybu, vypadal jako nějaké velké procesí. Postupně první lidé, houkačky a především autobus CHP vyjeli k vyhlídkové plošině. Baykal jako kdyby byl s mraky smluvený. Po chvíli tanců a menším projevu se skutečně mraky protrhly a na protější stráni se nejprve částečně a potom úplně odhalila silueta Atatürka. Dav vykřikl a nadšeně zatleskal. Atatürk se postupně zjevoval a zase mizel, až jej mraky opět nadobro přikryly a spokojený dav, včetně nás, se dal do pohybu směrem dolů. Dojeli jsme do Posofu na klidnou večeři, vínko a spánek.
Maruška bohužel celou cestu odnesla těžším nachlazením. Byla sice schopna lehkého pohybu, ale raději jsme nasadili Mucosolvan a vyhlásili ústup do Gruzie. Naši kamarádi si mohli ozkoušet gruzínskou realitu, která začínala ještě v hraničním pásmu zcela rozbitou silnicí. Najednou začalo městečko Vale a my se mohli jenom dohadovat, proč téměř na jeho hranicích začíná dobrá a kvalitní silnice. Ze státního gruzínského fondu jsou však uvolňovány další a další prostředky na opravu silnic, takže některé úseky za Achalciche již nepřipomínají tankodrom, jako si to pamatuji ze svých cest v roce 1998 a 2003. Teď po šesti letech se na některých místech dalo jet vcelku normálně.
Takto jsme se dostali až k soutoku dvou částí řeky Mtkvari (Kura), nad nimiž se majestátně tyčí hrad Chertvisi. Kdysi to byl sídelní hrad jižní Gruzie (oblast Meschetie) a jeho hlavní část byla vybudována za královny Tamary (vládla 1184-1213). Dnes je po částečné rekonstrukci a jsou odsud krásné výhledy tří údolí řeky Mtkvari, což mu na strategické poloze pouze přidávalo. Naštěstí je opravená i kaplička, která nám poskytla útočiště před přeháňkou s bouřkou.
Počasí se spíše zhoršovalo, i když jakmile jsme dojeli k Vardzii, tak se naštěstí počasí umoudřilo, akorát na menší piknik u řeky Mtkvari a na prohlídku klášterů. Maruška už bohužel nebyla na dlouhá šplhání do kopců, a tak jsem s ní zůstal u auta. Spřátelili jsme se s partou místních Arménů, kteří nás obdarovali pečenými bramborami, akorát pro čtyři lidi a i na Marušku zbylo.
Vraceli jsme se zpět do Achalciche, našli si hotel a ještě stihli předvést kamarádům něco málo z gruzínské kuchyně a produkty "našich" vinných polí.
Po delším ranním matiné už nás "pouze" čekala cesta domů se zastávkou, jak říká Maruška, "na chinkali".

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200907TureckoVardzia#

sobota 13. června 2009

V Parku oddechu a kultury


Už dávno jsme se s Maruškou chystali na dětskou železnici, která údajně ve Tbilisi měla být. Náhodou jsem na ní narazil při prohledávání těchto stránek. Jenomže tady v Gruzii nikdy není jisté, co ještě funguje a co je už, jak říká Maruška, "zpuclé".
Vláček jezdil a s ním fungoval i celý Park kultury a oddechu se starými sovětskými atrakcemi. Pro Marušku to byl zase nový zážitek a příjemně strávené dopoledne. Odpoledne už začalo být pořádné horko, takže jsme konečně naplno okusili bazén na ambasádě. Z toho už bohužel fotky nemáme, neboť nám došla baterka ve foťáku

Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200906TbilisiZabavniPark# (z vláčku fotky nemám, nepodařilo se mi fotit, takže jsem použil fotku z výše uvedené stránky.

Výlet do okolí Tbilisi jinak


V sobotu 6.6. jsme měli novou návštěvu a vzali jsme ji na "klasickou cestu do Mcchety a na Džvari". Tentokrát jsme to ovšem vzali netradičně s výšlapem na stráně nad Mcchetou. Po náročném výstupu, který Maruška zvládla skoro na jedničku (potom taky nebyl problém Marušku uspat, večer byla úplně hotová), se nám otevřel skvělý výhled na zelené údolí nad vesničkou Kasrani na jedné straně (tam někde leží ještě jeden náš cíl - pevnost Armazi), na údolí řeky Mtkvari (Kury) a soutoku s řekou Aragvi, nad níž leží jedna nejzajímavějších a také nejnavštěvovanějších památek kostel Džvari ze 6. st. n. l. Až odtud jsem si uvědomil vynikající polohu tohoto kostela ze strategického, ale i estetického a duchovního hlediska. Majestátně položený kostel na skále nad soutokem dvou významných (a z gruzínského hlediska národních) řek.
Při sestupu dolů jsme také potkali pravého a nefalšovaného poustevníka, který nám nabídl vodu. Závěrečný sestup vedl ke známé restauraci Salobio na chinkali a další gruzínské pochoutky. Nakonec kluci nepřišli ani o chrám Sveticchoveli ve Mcchetě a výjezd ke Džvari.

Fotogalerie je jako obvykle na stránce: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200906KasreniDzvari

Svatba

Přidáváme ještě fotky ze svatby, na kterou jsme byli pozváni a kde Maruška opět nechala nesazatelný dojem svým tancem. Posuďte sami ve fotogalerii.

čtvrtek 4. června 2009

Besídka ve školce

Ve středu byl ve školce letní svátek. Maruška byla moc šikovná, skvěle zvládla svá vystoupení, zahrála dvojroli v pohádce a představení se nám moc líbilo. Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200906BesidkaVeSkolce# A tady ještě Maruška v akci:

čtvrtek 28. května 2009

Maruška na kole



Konečně udeřil den D pro Marušku - domluvili jsme se na na koupi dětského kola. Navíc nám návštěva přivezla auto, takže jsme nemuseli přemýšlet nad dopravou. Prošli jsme dva obchody, až jsme nakonec skončili v Goodwillu, v jediném hypermarketu celé Gruzie. Maruška byla nadšená a hned na parkovišti musela kolo vyzkoušet. A na ambasádě jsme jí málem nedostali domů. První krůčky jsou sice trochu vachrlaté, ale i za malou chvilku bylo vidět, že Maruška nabírá zkušenosti.

středa 27. května 2009

Dva výlety do Mcchety a na Džvari

Nedávno nám přijely dvě milé návštěvy, které nám oživily naší tbilisskou domácnost, a tak jsme obě vzali "klasické" turistické výlety - do Mcchety a na Džvari. Na obou místech již začala turistická sezóna, a tak jsme jenom matně vzpomínali na pustá prostranství v prosinci. Právě tyto skupiny nám umožnily fotit i uvnitř největšího chrámu Sveticchoveli, který je hlavním duchovním místem Gruzie, respektive místní církve.
První výlet bylo skvělé počasí, dokonce až příliš velké teplo. Maruška si mohla ještě pojezdit s "rudlíkem" a na své motorce. Díky počasí jsme si udělali příjemnou pěší procházku ke kostelu Džvari (v překladu "kříž"), jedné z nejskvělejších památek raně středověké gruzínské architektury ze 6. století, která se majestátně tyčí nad soutokem řek Mtkvari (Kura) a Aragvi).

Druhá návštěva "nám přivezla" trochu deštivější počasí, takže večer se spustila bouřka a liják. Naštěstí jsme se dostali domů včas, takže nás nic nepostihlo. Celý den jsme jezdili s autem, a tak došlo i na můj první výjezd na Džvari (byl jsem tam už mockrát, ale vždy pěšky).



Zde ještě přidávám začátek slavné Lermontovovy poemy "Mcyri", kde je poněkud ponurý popis Mcchety a Džvari (český překlad přivítám):

Там, где, сливаяся, шумят,
Обнявшись, будто две сестры,
Струи Арагвы и Куры,
Был монастырь. Из-за горы
И нынче видит пешеход
Столбы обрушенных ворот,
И башни, и церковный свод;
Но не курится уж под ним
Кадильниц благовонный дым,
Не слышно пенье в поздний час
Молящих иноков за нас.
Теперь один старик седой,
Развалин страж полуживой,
Людьми и смертию забыт,
Сметает пыль с могильных плит,
Которых надпись говорит
О славе прошлой — и о том,
Как, удручен своим венцом,
Такой-то царь, в такой-то год,
Вручал России свой народ.

pondělí 4. května 2009

Výlet do severozápadního Ázerbájdžánu

Vzhledem k tomu, že svátek prvního máje vyšel letos pěkně na pátek. Před námi byly tři dny volna a Maruška byla zdravá. Realizovali jsme proto již dávno plánovanou cestu do severozápadního Ázerbájdžánu. Základnou se nám stalo město Šeki, v příjemném (a květnovou dobu svěže zeleném) podhůří Velkého Kavkazu. Cestou tam i zpět jsme také mohli navštívit místa turistikou prakticky nedotčená a při návštěvě v některých zemích bychom se k tomuto typu památek nedostali. Kromě poznání zajímavé historie šekinských chánů nás čekalo i seznámení se starověkou albánskou kulturou.
Do toho jsme samozřejmě nevynechávali gastroturistiku, neboť ázerbájdžánská kuchyně s perskými a tureckými vlivy má velkou přitažlivost. Pravda, na restaurační zařízení jsme tentokráte měli o něco menší štěstí, snad kromě posledního dne, kdy jsme odcházeli spokojeni všichni. Jako suvenýr pro včasně příchozí máme i šekinskou halvu (šeki halvasi), ale to jenom pro opravdu bleskově příchozí, neboť sladkosti jsou to velmi chutné.
I Maruška se tvářila, že se jí to líbí (samozřejmě ne všechny momenty byly v tomto směru ideální). Když jsme se potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověděla: "ázerbájdžánské vlajky". Jinak v domečku, kde jsme bydleli, měla svá kuřátka se slepičkou, spousty kamínků na "barvení vodou", v Šeki samotném nádhernou fontánu, která se tak často měnila. A taky jsme mohli přeskakovat potůčky, možná poprvé jsme viděli lezoucího šneka a spoustu a spoustu malých zážitků, které se možná někde v té malé a chytré hlavičce ukládají.
Myslíme, že nejvíce za nás řeknou snímky ve fotogalerii, které jsou opatřeny často podrobnějšími popisky: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200905AZBSeki#

neděle 26. dubna 2009

Návštěva lázní

Po nějakém čase jsme se opět vydali do lázní. Tentokrát to byly opravdu sirné parní lázně, které se nám podařilo zredukovat až po nějaké době na přijatelnou míru.
Fotogalerie na http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200904TbilisiLazne

neděle 19. dubna 2009

Princezna Maruška

Ještě momentka po návratu z jižní Gruzie, kdy si Maruška navlékla korále a zahrála si na princeznu.

sobota 18. dubna 2009

Deštěm do jižní Gruzie aneb za básníkem Sulchan-Sabou Orbelianim

Po delší odmlce přidáváme na blog další střípek z našich výletů. V pauze jsme navštívili naposledy lyžařské středisko na Gudauri. Z něho však nemáme fotky, neboť počasí nám vysloveně nepřálo a Maruška zarputile odmítala lyžovat. Další týden jsme jeli na výlet do Baku, z něhož připravujeme fotoreportáž.
Na víkend v polovině dubna jsme počítali s relativně dobrým počasím a možností vyrazit na komplex klášterů David Garedža ve východní Gruzii i s případným přespáním ve stanu. Bohužel počasí po návratu z Baku připomínalo spíše předjaří a rozhodně bylo chladnější, než byly teploty v České republice. Proto jsme se rozhodli výlet zkrátit na jeden den.
Sobotní ráno nám však mnoho optimismu nepřineslo. Z nebe se valily proužky vody, takže nějaké dlouhé procházky by Maruška mohla odnést dalším nuceným pobytem v domácím ošetřování.
Po krátké poradě s našimi kamarády, s nimiž jsme výlet domluvili, naše Mitsubishi vyrazilo na náhradní trasu. Do oblasti Dolního Kartvelska (Kvemo Kartli) nedaleko arménských hranic. Tato oblast byla považována tradičně za centrum Kartvelského státu. Oblastní město Bolnisi bylo důležitým biskupstvím gruzínské církve.
Po hodinové cestě a jednom špatném odbočení ve městečku Marneuli a pěti kilometrech po značně okresní cestě jsme se dostali do oblastního města Bolnisi. Proužky vody se změnily definitivně na provazy a rozhodně to nevypadalo na nějaký konec. Na druhé straně déšť a přece jenom jarní období vykouzlilo krásné louky plné svěží zelené trávy. Kdyby nebylo deště, tak pasoucí se krávy a ovce by vytvořily zajímavou venkovskou idylku.
Po dalších asi dvaceti kilometrech z Bolnisi se před námi vynořila silueta středověkého hradu Kveši. Před ní vede odbočka na kamenitou cestu až na konečnou ve vesnici Tandzia. V bočním údolí zůstala ázerbájdžánská vesnice Darbazi královskou rezidencí z doby Davida Budovatele. Vesnička Tandzia nás přivítala svanskými domky a náhrobky v podobě typických svanských věží. Svaneti z oblasti Mestie sem byli evakuováni na počátku 90. let v době abchazské války. Tato akce však byla pouhou náhražkou za snahy o vyhánění ázerbájdžánského obyvatelstva probíhajícího od roku 1989. Svanové a Gruzíni měli být přestěhováni do domů opuštěných Ázerbájdžánci i do nově postavených domů, které se vyjímají při vjezdu do vesnice. Současné vztahy mezi Ázerbájdžánci a Gruzínci nejsou prosty nejrůznějších stereotypů, o čemž nás přesvědčil kyselý výraz kurátorky muzea, když se jí Vojta zeptal na vesnici Darbazi (v překladu Brána).
Na konečné asfaltové cesty leží skutečně muzeum literatury na místě, kde do 30. let 20. století stávala rezidence významného gruzínského rodu Orbeliani. Jejím největším literárním představitelem se stal Sulchan-Saba Orbeliani (1658-1725). Pro zájemce o stručný popis jeho života a doby - viz stránku http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm. K jeho nejčtenějším knihám patří především soubor bajek „Kniha moudrosti a lži“ (česky Svět sovětů, Praha, 1964). Pokud se chcete seznámit s jeho bajkami, potom pro zájemce je vedle českého překladu i internetová verze v ruštině.
Vedle dnešního muzea se v areálu dochoval nevelký kostel Panny Marie ze 13. století, který dnes dominuje vršku nad muzeem. Špatné počasí nám však neumožnilo prozkoumat celý areál. Mužská část výpravy šla v dešti shánět klíče od muzea, abychom alespoň něco viděli.
Naději jsme získali v nově rekonstruované policejní stanici, která se v jinak spíše šedivých domcích nápadně vyjímala svou růžovou novotou zářící barvou a nápisem „Police“ v gruzínštině a angličtině.
Děti mezitím objevili kouzlo deštivého počasí, až bylo nutné toto nadšení poněkud mírnit. Nakonec se otevřely dveře poměrně malého muzea věnovaného Sulchanu Sabovi, jeho době a dílu. Bohužel většina popisků byla gruzínsky, takže až večer jsem si pořádně sedl a mohl jsem si dát v klidu dohromady, co jsme vlastně viděli a co nám říkal náš kamarád Vojta. Až nyní doceňuji genius loci daného místa.
V pokračujícím dešti jsem předal řízení Olince a se zajímavým, ale momentálně deštivým místem jsme se rozloučili. Další zastávka byla určena k naplnění žaludků. To proběhlo ve městečku Bolnisi, kde jsme se v příjemné hospůdce mohli věnovat chinkali, kebabi a místnímu pivu, patrně nefiltrovaného charakteru a zajímavé chuti. Daší informace k městu Bolnisi viz na stránce: http://www.slavomirhorak.euweb.cz/tandzia-bolnisi.htm.
Ještě krátce jsem si vyfotil některé domy z doby německého osídlení. Další fotky na této stránce: http://caucasus-pictures.blogspot.com/2007/01/bolnisi-ex-katharinenfeld.html.
Za pokračujícího deště jsme však už museli zvolit ústup do Tbilisi. Poslední krátkou zastávkou byl pramen Bolniské minerální vody, mírně železité kyselky, která Marušce velmi zachutnala a večer nechtěla nic jiného. Výlet tak byl sice propršený, ale i tak jsme strávili zajímavou sobotu, která snad nebude mít zdravotní následky.

Jako vždy přikádáme krátkou fotogalerii.

Velikonoce v Baku

Na velikonoční svátky jsme se vydali do Ázerbájdžánu. Olinka si tímto dovršila svou "postsovětskou dvanáctku", tj. návštěvu všech dvanácti zemí bývalého SSSR (kromě Pobaltí). Maruška se podívala do další země a já si zopakoval svůj krátký pobyt v Baku v roce 2001 a rozšířil si jej o nové obzory.
Prozatím mohu přidat pouze stránku na praktické informace a fotogalerii.

pátek 3. dubna 2009

Opět na Želvím jezírku


Přidávám ještě jednu fotku z poškolkového výletu na Želví jezírko. Začali jsme totiž do školky jezdit na kole, takže máme postaráno o novou zábavu. Jenom doufám, že kolo na těch "hrbolcích" (jak říká Maruška) vydrží.
Ve čtvrtek měla maminka pozdně odpolední jednání, takže jsem se vydal na kole sám. A protože lanovka na Želví jezírko již jevila známky aktivity po zimním spánku, vyvezli jsme se s Maruškou i s kolem nahoru. Kolo vesele trčelo z rozbitého okna lanovky, ale nikomu to vlastně nevadilo.
Želví jezírko bylo již plné života, a dokonce jsme si za hříšné peníze mohli půjčit šlapadlo a projet se po jezeře. Fotka je právě z prostředka jezera. Sluníčko hezky hřálo i takhle večer a jakmile se klonilo k západu, tak jsme udělali dlouhý "sešup" na kole bez jediného šlápnutí až skoro k ambasádě. Pravda, Maruška chytila pro změnu opar na puse, která se jí tímto poněkud rozšířila.

Výstava a svatba

Nějakou dobu nebylo o čem psát, neboť po návratu ze Šiomghvime lehla nejprve maminka, hned na to Maruška, po vyléčení jsme letěli do Prahy, odkud si Maruška opět přivezla nachlazení. Takže jsme se asi tři týdny nikam nedostali. Přesto máme fotky alespoň z některých událostí.
Od poloviny března probíhala ve Tbilisi zajímavá výstava dětských kreseb českých animátorů a na jejím otevření Maruška neměla chybět. Pravda, když jsme se jí potom ptali, co se jí nejvíce líbilo, tak odpověď nenechala nikoho na pochybách - "koláčky".
Tady je fotogalerie, jejímiž autory tentokrát jsou naší známí.

Svatba na ambasáddě byla druhou událostí. Té se Maruška zúčastnila už s antibiotiky, i když to moc vidět nebylo. To spíše naše dospělá část rodiny byla druhý den trochu slabší, přece jenom už na nějaké "pařby o rána" moc nejsme. Obě události však byly moc fajn a přespěly do naší tbilisské pohody.
Rovněž tyto fotografie nejsou z naší dílny

úterý 10. března 2009

Výlet ke klášteru Šiomgvime

Nedělní poledne sice zataženou oblohou neslibovalo příjemné a prospektové počasí, ale to nás neodradilo sejít se na metru Mardžanašvili po bohoslužbě s našimi českými známými a vyrazit naším Mitsubishi kousek za Mcchetu. Cílem byl klášter Šiomgvime, který patří v gruzínské hierarchii k těm nejvýznamnějším. Podobně jako v případě kláštera Martkopi byl totiž založen jedním ze 13 otců, kteří přinesli křesťanství z Assýrie do Gruzie.
Sv. Šio z jeskyně (tak by zněl přibližný překlad místa i přídomku svatého) prožil svá poslední léta v jámě pod klášterem, který sám založil. V této jámě (jeskyni) byl také pohřben. Právě sem dnes míří větší část poutníků z celé Gruzie, převážně však ze Tbilisi (podobně jako my, mastňácky autem). Jeskyně je přístupná a o svátcích i plno. Svátek jsme trefili i my, neboť byla první postní neděle (v pravoslavném kalendáři posunuta oproti katolickému). Sv. Šio žil nejprve se sv. Joanem na místě dnešního kláštera Zedazeni nedaleko odsud (ten rovněž plánujeme do budoucna navštívit). Později odešel na západ a usídlil se pod nehostinným skalním masívem, který se dnes nazývá Sarkine (Schaltba) a je tvořen měkkými slepenci a pískovci. Zde jej potkal šlechtic Evagre z nedaleké Mcchety, který sem zabloudil při lovu. Byl natolik inspirován sv. Šiem, že s ním zůstal, vzdal se svého postavení i majetku, založil klášter a přivedl sem další mnichy. Sv. Šio však zůstával věrný asketickému životu v jeskyni, kde také strávil poslední léta svého života v téměř úplné tmě. Jediným spojení se světem byl malý otvor na vrcholu jeskyně, odkud mu ostatní bratři podávali jídlo.
Později byl klášter rozšířen králem Davidem Budovatelem ve 12. století. Po jeho smrti však došlo k úpadku gruzínského království, stejně jako kláštera. V 17. A 18. století byl klášter vypálen perskými vojsky, vlastně Dagestánci ve službách perského šáha a později osmanskou armádou a opět Peršany. Pokaždé byl obnoven péčí gruzínského rodu Amilachvariů, kteří klášter získali v 15. století od krále Giorgije VIII. Poslední obnova kláštera je datována do 19. století a počátkem 20. století byly přemalovány fresky v původním kostele sv. Jana Křtitele a některé drobné detaily. V sovětské doby byl klášter uzavřen (pro podobu kláštera v roce 1980 se podívejte na stránku http://vdjorbenadze.tripod.com/Kartli/Kartli.htm). Po vzniku nezávislé Gruzie byl klášter opět obnoven a dnes v něm slouží několik desítek mnichů.
Historie architektury kláštera spadá do 6. století, kdy byl postaven první z několika místních chrámů – sv. Jana Křtitele (předpokládá se, že to bylo okolo roku 560-580). V dalších století jsou upomínány tři kostely (spíše kaple) vedle sebe, které jsou dnes součástí dolního chrámu a jsou rozloženy nad jeskyní sv. Šia. Interiér je zdoben novodobými freskami ruského malíře Andrejeva, který namaloval portréty gruzínských králů i svatých v letech 1901-03. Tyto fresky překryly starší malby a není vyloučeno, že bude iniciováno obnovení původních fresek. Nad vchodem do dnešního kláštera je malá zvonička ze 17. století vybudovaná podle persko-středoasijského modelu „šatrových“ střech. Je zde také rodová hrobka šlechtického rodu Amilacvariů, kteří vlastnili celou oblast a měli patronát i nad klášterem Šiomgvime.
O něco výše nad tímto kostelem leží centrální chrám (Zemo Eklesia – Horní chrám) nad jeskyní byl postaven Davidem Budovatelem na počátku 12. století a byl několikrát vypálen a do dnešní podoby byl přestavěn v 17. století. Dovnitř jsme se bohužel nedostali – vrata byla uzavřena kameny. Bohužel jsme tak neviděli originální fresky z doby výstavby kostely i později, rovněž vzácné fresky dekorativního stylu ze 13. století.
Okolo hlavního kostela jsou dnes přistavěny klášterní cely, vesměs nově vybavené. Posledních hi-tech výkřikem jsou solární panely poskytnuté ve sbírce z USA (Solar Energy for Five Monasteries in Georgia).
V okolí jsme vylezli k jedné z mnoha jeskyní částečně přirozených a částečně vytesaných mnichy, odkud byl krásný výhled na celý areál kláštera.
Před vchodem do areálu kláštera je svatý pramen (Pramen Slz – Cremlis Ckaro), který je upomínán ve středověkém životopisu sv. Šia. ¨Legenda vypráví, že sv. Šio zde uviděl mnicha, který nesl vodu ve džbánu. Náhle upadl na zemi a dždán se vzácnou vodou se rozbil. Mnicha velmi rozesmutnila tato událost, protože jej stálo hodně práce, aby vodu přinesl ze vzdáleného pramene. Stál nad rozbitým džbánem a hořce plakal. Sv. Šio soucítil s bratrem a najednou uviděl anděla, který stál u skály a kopím ryl do země, až najednou vytryskla ze skály voda.
Zde jsme se oddělili od hlavního proudu a vylezli jsme na jeden z mnoha kopců, na jehož vrcholu stál ještě kostel sv. Kříže (Džvriseklesia) ze 13. Století (rekonstruovaný v roce 2006). Trocha námahy stála za to. Mohli jsme se pokochat nádhernými výhledy na údolí řeky Mtkvari (také nazývané Kura), na klášter i na překrásné přírodní scenérie jeho okolí. Maruška se kochala především tím, že za statečný samostatný výstup až nahoru dostala „něco dobrého“ – buchtu. S Vojtou (respektive s pomocí jeho fantazie) jsme luštili zašlé fresky na zdech kostelíka, což dodalo místu pro nás ještě zvláštnější genius loci. Musím subjektivně říci, že právě tento kostelík patří k mým nejzajímavějším místům, které jsem tady v Gruzii navštívil.
Bohužel na další kostelíky už naše děti byly přece jenom trochu unavené a hladové, takže jsme museli vyhlásit ústup na „chinkali“. Přes ne zcela příznivé počasí tak máme za sebou další pěkný a příjemný výlet.
Více informací například na http://intranet.parliament.ge/pages/archive_en/CULTURE/ancient_monuments/shiomgvime/shiomgvime_show.htm
Fotogalerie na stránce: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200903Shiomgvime


Pro znalce ruského jazyka a literatury tady potom mám zajímavou báseň od významné sovětské básnířky Belly Achmadulliny.

Белла Ахмадуллина
В Шиомгвиме
(Сборник стихов)

Железный балкон,
уютный и ветхий.
О, люди редко бывают тут.
Зато миндаль
сюда наклоняется веткой,
и липы опадают,
когда отцветут.

Эти деревья намного старше,
намного старше,
чем я и ты.
Но неужели
этим деревьям не страшно
одиночество келий и темноты?

úterý 3. března 2009

Den matek


Dneska se v Gruzii slaví Den matek. Podobně jako u nás po roce 1989, i v postsovětské Gruzii bylo rozhodnuto, že Mezinárodní den žen je komunistický svátek a slavit se nesmí. Jenomže setrvačnost v národě přetrvává a 8. března ženy stejně dostávaly květiny. Dneska se už těžko zjistí, kdo vzal do ruky kalendář a řekl, že den matek bude 3. března, na just před tradičním svátkem. Ale co, když se podíváme na historii našeho svátku matek v květnu, tak je také poněkud uměle vytvořený a za první republiky se ujal jako hlavní svátek. Kdoví, co zde bude za 15-20 let.
Matky sice v tento den dostávají kytky, nicméně popularita 8. března zůstává. Je to vidět především na prodavačích květin. Dnešní den jich sice bylo možná o něco více, avšak největší záplava květin by se měla vyrojit v neděli, kdy ceny květin letí strmě vzhůru. Což také o něčem svědčí.
Nicméně podléhám tímto vůli místních úřadů a přeji všem vše nejlepší i s gruzínským Dnem matek i s Mezinárodním dnem žen v neděli 8. března 2009.

neděle 1. března 2009

Z nedělního výletu

Fotogalerie z první březnové neděle. http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200903TbilisiZOO#

Obrázky z výstavy

V sobotu po návratu z Česka jsme se vydali na doléčení Maruščina nachlazení do lázní. Cestu do lázní jsme si zpestřili výstavou dětských kreseb. A protože se oba zabýváme politikou a ideologií, potom téma výstavky "Okupace Ruska a SSSR", byl výběr jasný.
Skutečnost bohužel předčila veškerá očekávání. Děti (většinou ze Tbilisi) měly nakreslit, jak si představují sovětskou okupaci v roce 1921 (v tomto roce byla svržena menševická vláda ve Tbilisi) a v návaznosti i ruskou okupaci (nebo "okupaci") v roce 2008. Nemám nic proti tomu, aby děti kreslily válku. Oba jsme se však shodli, že některé obrázky zjevně nemohou být pouze výsledkem dětské fantazie. Navíc obrázky vyjadřují i nenávist vůči sousednímu státu (jakkoliv je s ohledem na minulé události možná pochopitelná), což určitě nepřivede k nějakému snížení napětí či usmíření v budoucnosti (přnejmenším, jakmile zmizí současný prezident s chorobnou nenávistí vůči všemu ruskému). Bohužel četbou ruských médií mi nevychází o mnoho lepší obrázek Gruzie, což v daném regionu není příliš příjemné zjištění do budoucna.

Ostatně, posuďte sami ve fotogalerii, myslím, že nebude problém odlišit rok 1921 a 2008: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200902ObrazkyZVystavy#

středa 18. února 2009

Pestrá neděle ve Tbilisi

Kostel, procházka, oběd, procházka, divadlo, park. Tak by se dal nazvat nedělní program Marušky po našem návratu z Gudauri. Tradiční nedělní návštěva kostela tentokrát neměla dohru v návratu domů. Sešli jsme se na třídě Rustaveli, kde Maruška dostala náruč kytek od "babušky". Vůbec se s nimi nechtěla rozloučit, ani je nechtěla nikomu dát. K tomu jsme dostali pytlík sazeniček, takže fialky nám teď zdobí na nějakou dobu balkón.
Procházkou přes staré město, kde jsme sami ještě nebyli, jsme se dostali na turistickou zónu a k naší oblíbené hospůdce nedaleko lázní. Naštěstí jsme základy gruzíbských jídel ovládli natolik, že jsme ani nepotřebovali jídelní lístek. Přesně víme, co s Maruškou můžeme.
Na odpoledne jsme měli lístky do divadla. Puškinova "Skazka o Care-Saltane" je zde opravdu adaptována pro děti se spoustou písniček a tancování, s barevnými kostýmy a celkem pochopitelným dějem. Pro Marušku je děj složitý, ale zase se jí líbí písničky a tance.
A protože toho Maruška neměla ještě dost, tak odpoledne následovala procházka do parku, na "atrakci" a na klouzačky. Uspání potom netrvalo ani moc dlouho.


Fotogalerie dne je na našem webu: http://picasaweb.google.com/vetbilisi/200902TbilisiStareMesto#

Auto

Tady je náš nový člen rodiny, kterého jsme si pořídili pro nutné výlety tam, kde se veřejnou dopravou dostává jenom obtížně. Jmenuje se Mitsubishi Pajero IO 1,8, má najeto necelých 58000 km a je z roku 1998.

neděle 15. února 2009

Gudauri 2009 II

Další sobotní výlet mířil tentokrát opět na lyže do Gudauri. Ženská část rodiny se vydala poněkud dříve se známými na ambasádě. Mužská část rodiny měla zařídit technický průkaz a SPZku na auto, které se tímto stalo definitivně naším (viz obrázek). Naštěstí všechny byrokratické procedury šly rychle (jeden z pozitivních výdobytků nového režimu v Gruzii), a tak jsem mohl s hodinovým zpožděním vyrazit za první skupinou.
Den na horách se opravdu vydařil. Tentokrát svítilo slunko, den byl bez mráčků, sněhu bylo dost. Maruška s maminkou opanovaly sáňky, táta většinouřádil na lyžích. Střetli jsme se na lanovce tak, aby dospělí byli na sáňky a Marušku oba a nestal se "karambol" jako poprvé, když to maminka zkusila sama. Od té doby má Maruška na nějakou dobu památku na bradě, jak s ní ryla ve sněhu.
Po všech těch zážitcích Maruška usnula ještě v autě, takže jsme se zastavili u hradu Ananuri (o něm byla řeč v minulém dílu), bohužel už jsme přijeli po zavírací hodině, a tak k našemu velkému zklámání zůstaly svíčky nezapáleny.
Cestou zpět se Maruška dožadovala "chinkali" (taštičky plněné masem s vlastní šťávou, poněkud větší, než známější pelmeně). To jsme absolvovali kousek za Tbilisi, kde je na chinkali vyhlášená restaurace.

Fotogalerie